Evangelium podle Richelle Mead

Před dvěma týdny jsem navštívila knihkupectví v sousedním městě a byla jsem velmi zdrcená, že jsem tam nenašla žádnou knížku od Richelle Mead. Původně jsem si říkala, že bych se mohla podívat na její dvě nové knihy z nové série Věk X. Jenže nebyly nikde v novinkách, což by nebylo tak překvapující, neboť vyšly v roce 2013 a 2014 (a já se o nich dozvěděla koncem roku 2015… Jak to že jsem o nich nevěděla dřív?!). Jenže ani v sekci fantasy jsem je nenašla. Říkala jsem si, že je naleznu u jejích starších knih, které napsala, jenže ani ty nikde nebyly. Co se stalo? Je to jenom ignorace konkrétního knihkupectví anebo je opravdu jedna z mých oblíbených spisovatelek tak opomíjená?

K její tvorbě jsem se dostala už na základní škole, když jsem dostala k Vánocům knížku Vampýrská akademie. O té nejspíš všichni něco tuší, protože se předloni dostala zfilmovaná do kin (viz. Můj názor na film na konci článku). Celá série Vampýrské akademie se skládala celkem z šesti knih + se následně objevila navazující šestidílná série Pokrevní pouta.



Tvorbu Richelle Mead jsem si oblíbila už tehdy před lety a myslím, že částečně ovlivnila i mojí tvorbu, protože mezi její tvorbou a svojí vidím jisté podobnosti ve stylu psaní. Pochopitelně její styl je vypilovanější než můj, ale ačkoliv nevím, jak přesně to popsat, stále mám pocit, že se můj styl psaní podobá jejímu. Pro začátek, obě píšeme z první osoby, což asi není až tak neobvyklé. Spíše si myslím, že ta podobnost tkví v poznámkách hlavní postavy, z jejíhož pohledu je kniha vyprávěna. Ale najdou se i nějaké odlišnosti, například Richelle Mead nikdy nemění, z pohledu jaké postavy bude příběh vyprávěn. Já jsem ten pohled na druhou stranu už několikrát změnila a v budoucnu ho plánuji ještě několikrát změnit (no, možná víckrát než několikrát).
Ale tohle není jediný důvod, proč se mi tvorba Richelle Mead tak líbí. Richelle Mead je skvělá spisovatelka, která dokáže svým vyprávěním vtáhnout do děje. Vytváří originální a propracované příběhy plné různorodých postav.
Autorka je nejznámější právě díky sérii Vampýrské akademii. Její vydání asi nebylo úplně načasované, protože přišlo dva roky po Stmívání. Zda už měla nápad na upírský příběh předtím anebo se rozhodla napsat knihu o upírech z důvodu, že se ji hnusili ti třpytící upíři tolik se podobajícím bohům, se asi nedozvíme. Ale Vampýrská akademie rozhodně začala vycházet v době, kdy byli upíři populární. Zároveň začala vycházet i Škola noci, která by podle mě byla mnohem zajímavější jako televizní seriál než jako série knih, kde se hlavní hrdince v každé knize objeví nový ctitel a následně půl knihy řeší, jak se vypořádat se svým milostným n-úhelníkem.
Porovnávání těchto tří sérií asi neunikneme, přičemž nejhlavnější z této trojice bude asi Stmívání versus Vampýrská akademie. Ale Vampýrská akademie vyhrává. Stmívání je prakticky jen ve čtyřech a půl tlustých knihách rozepsaný milostný příběh o jedné dvojice, přičemž v každé knížce se objeví jeden problém navíc, který většinou znamená nějaký upír ohrožující Bellu na životě, kterého se zbytek knížky snaží zabít. Oproti tomu se toho ve Vampýrské akademii děje mnohem více. Ano, máme tam také vždycky jeden milostný příběh, který trvá od prvního dílu až po poslední, ale zároveň tam máme i silné přátelství dvou dívek posílené magickým poutem a to ještě nemluvím o těch krátších problémech, které přijdou a odejdou s každou knihou. V prvním díle to je například zanechávání mrtvých zvířat a tajemných vzkazů Lisse, ve druhém díle to jsou obavy z útoků Strigojů, kteří se najednou stali akčnější, a ve třetím díle záhada objevujících se poraněných Morojů na ošetřovně způsobené jistou Morojskou skupinou s ruským názvem (omlouvám se, ale teď si nevzpomenu na ten název) a duch kamaráda zjevující se Rose. Mohla bych pokračovat dál, ale myslím, že tohle jako příklad stačí. Kromě toho se Vampýrská akademie liší od Stmívání vývojem postav. Bella je prakticky od začátku příběhu stejná a nijak se nemění. Rose na začátku příběhu nalézáme víceméně ještě jako puberťačku, která byla z dřívějška zvyklá na různé milostné úlety, ale ke konci z ní máme zodpovědnou (i když pořád docela ráznou a divokou) strážkyni. I její nejlepší kamarádka se pozměnila, na začátku příběhu byla ještě nesmělá dívka a nakonec se z ní stala k******* (nebudu spoilerovat). Takže chápete to? Vampýrská akademie prostě vyhrává.
Nyní se dosteneme ke druhé sérii knih, kterou jsem četla. Jedná se o Sukubu. Ta vycházela v Americe ve stejných letech jako Vampýrská akademie, ale u nás vycházela až později. Pro mě osobně to bylo mnohem lepší načasování. Sukuba se totiž liší od Vampýrské akademie především sexuálními scénami. Mám z toho pocit, že se nám takhle autorka snažila vynahradit ten přeskočený sex dvou hlavních hrdinů ve Vampýrské akademii. Rozhodně to ale bylo pro mě lepší, protože Vampýrskou akademii jsem četla na základní škole, zatímco Sukuba se mi do rukou dostala až na střední, kdy už mi přeci jen bylo patnáct a byla jsem o něco vyspělejší. Není to ale žádných Padesát odstínů šedi, ale hlavni hrdinka ten sex k životu potřebuje, když je Sukuba. Na jednu knížku vychází zhruba dvě až tři sexuální scény, takže maximálně cca 10 stránek z každé knížky. Taktéž bych řekla, že ty sexuální scény jsou napsány lépe než v Padesát odstínůch šedi.

Zatím ale tvorbu Richelle Mead jen vychvaluji, jako by byla dokonalá, jenže není. Její knihy se vyznačují ženskými hrdinkami se silným charakterem, které jsou ale zároveň také krásné a sexy. Už v prvním díle Vampýrské akademie bylo naznačeno, jak je Rose se svou postavou sexy oproti vyhublým Morojkám. Alespoň že žádná hrdinka není nějaká extra fiflena, která by až moc dbala na svůj vzhled. Rose jako budoucí strážkyně má prakticky v popisu práce nosit nějaké uniformy, vlasy v culíku a žádné šminky aneb být jako správný bodyguard. Je to poznat v jedné scéně ve třetím díle, kdy se dostane na manikúry a ona sama ji pokládá za zbytečnou, neboť lak na nehty se ji při jejím tréninku oloupe. Hrdinky z knih Richelle Mead jsou prostě svérázné, tvrdé, silné a zvládnou být přitom i krásné. Nejsou napsané tak, abychom se s nimi ztotožnily, jsou totiž psané tak, abychom chtěly jimi být.
„Zdvižená hlava, vlasy hozené přes rameno. Lehkomyslná poznámka vždy pohotově připravená. Ladnost překrytá ohněm. Chladná společenská jistota, kterou mi introvertní **** jen záviděl. Jak to dělá, že je vždycky tak pohotová? Později, když jsem mu vysvětlila svoje pravidlo pěti stránek, připadal mu tenhle můj zvyk roztomilý. Byla jsem pro něj někým, kdo oceňuje literaturu a vychutnává si ji jako drahé víno. Chytrá a hlubokomyslná. A krásná. Ano, krásná. Teď jsem se viděla tak, jak mě **** viděl ten první večer – v krátké sukni a vínovém sexy topu, jako duhový pták. Jako nějaké exotické stvoření, které do knihkupectví vůbec nepatří.
Nejen krásná. Sexy. Smyslná. Bohyně z masa a kostí, v jejímž každém pohybu se skrývá vášeň. Ramínko od šatů, které mi sklouzlo z ramene. Kapičky potu v mém výstřihu. Jak jsem stála v jeho kuchyni oblečená v jeho směšném tričku Black Sabbath. Žádné spodní prádlo pod ním, jaké by to asi bylo, probudit se vedle ní, kdyby byla rozcuchaná a nezkrotná.
Rád mě pozoroval v knihkupectví, jak jsem pracovala se zákazníky. Líbilo se mu, že působím dojmem, že o všem něco vím. Vtipné repliky podobné těm, které vymýšlel pro své postavy, bez váhání sklouzávaly z mých úst. Úžasné. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo takhle mluví ve skutečném životě. Moje dohadování s majitelem antikvariátu. Moje charisma
plachého a zamlklého **** od začátku přitahovalo a v jeho očích jsem celá zářila. Se mnou se cítil spokojenější.“
Úryvek ze Sukuba: Trápení
Vampýrská akademie – Film vs. kniha
Jak jsem se zmiňovala, po letech čekání se předloni dočkala Vampýrská akademie konečně zfilmování. Ti, kteří knihu nečetli, si nejspíš mysleli, že se bude jednat o jakousi obdobu Stmívání (grr). O obsazení se mluvilo už hodně dlouho předtím. Na Dimitrije byl hodně tipovaný Ben Burnes, který ale nakonec Dimitrije nehrál. Namísto něho byl obsazen jakýsi ruský herec, což byl chytrá tah, který by se využil hlavně ve čtvrtém díle odehrávajícím se v Rusku, kdyby se tedy k jeho zfilmování někdy dostali. I když stále si myslím, že Bun Burnes by mohl mít s Rozou větší chemii, ale i tak to bylo dobré.
Představitelka Lissy ale nebyla moc sympatická a nedokázala moc vyzdvihnout Lissinu počáteční nesmělost a nevinnost. Hlavní hrdinku ale obsadili dokonale. Zoey Dutch je totiž sympatická a dokázala vystihnout Rosiinu divokost a její vtipné hlášky. Ty trousila v průběhu celého filmu. Ačkoliv mojí nejoblíbenější hláškou se asi stala hláška o Dimitrijovi.
„They say Dimitri is a God. Well, I’m an Atheist. An atheist with a big gun.“
Jakožto správný fanoušek knihy mám ale nějaké výhrady. Především ke konci. Co to sakra mělo znamenat? Jako lákadlo na další díl je to zajímavé, ale ten incident s tou jeskyní se má odehrát až ve třetím díle! A profesorka Karpová s ní nemá vůbec, co dělat. Ta se objevila až v posledním díle. O co tomu režisérovi šlo, že se rozhodl tam ten záběr dát? A proč Rose navykládala o Lissiných schopnostech celé radě dřív, než měla? Proč z ředitelky udělala takovou protivnou mrchu? Proč došlo Lisse, co se děje mezi Rose a Dimitrijem o dva díly dřív než mělo? Jakožto nespokojený fanoušek si na tohle stěžuju, ale zároveň se jako jakýkoliv fanoušek dožaduji pokračování.
Doufám, že můj článek zabral, a ti, co Richelle Mead doteď neznali, si od ní něco přečtou. Ostatní fanoušci Richelle Mead si zatím mohou se mnou postěžovat na knihkupectví, kde její knihy nejsou, a pokud se najde někdo, komu se její knížky nelíbí, tak si ráda poslechnu proč, protože mě nic nenapadá.
Btw. mami, příští měsíc mám narozeniny a nejnovější dně knížky od Richelle Mead jsem ještě nečetla.

Edit: Věk X už je v mé knihovně! Hurá! Díky, Jíťo a Jájo!

0 Replies to “Evangelium podle Richelle Mead”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *