Je to důležité, nejsme samotáři a nějak se spolu bavit musíme. A jelikož žijeme v dnešní době sociálních sítí, většina komunikace probíhá tam.
K tomu tu mám jeden manuál, jak se mnou komunikovat v Messengeru (či jiných chatech).
Pokud jsme si blízcí, nezdravím
Jsem v několika hromadných chatech, zhruba v pěti hlavních (které se pak dají rozdělit na hromadu dalších, protože když má někdo narozeniny, založíme nový chat, ve kterém jsou všichni kromě oslavence). Konverzace tam plyne neustále, každý den tam někdo napíše a je divný psát tam ahoj, přirozenější je rovnou navázat na konverzaci. Z toho se odvádí to, že když si pak píšu s jednou z těch osob soukromě, taky je mi divný psát ahoj. Prostě rovnou navážu na tu konverzaci.
Podobné to je i s těmi, se kterými jsem si kdysi psala neustále i v soukromém chatu. Konverzace končila až když jsme šli spát. V takovém případě jsem místo pozdravů vystačila jenom s „Dobrou noc“ a pak „Dneska se mi zdálo o…“.
Co z toho plyne? Pokud tě nezdravím v chatu, mělo by tě to těšit. Pokud jsem tě dřív nezdravila a teď ano, zamysli se nad naším vztahem. Pravděpodobně jsme se navzájem odcizili (a ve většině případech mě to mrzí).
Nesnáším otázku „Jak se máš?“
Tuhle otázku nesnáším a nikdy nepokládám z toho důvodu, že má tyhle dva překlady:
„Ahoj, kdysi jsme bývaly nejlepší kamarádky, ale pak jsme se sobě navzájem odcizily, teď je mi to trochu blbý, vůbec netuším, jak teď žiješ, a tak chci nacpat ty roky a měsíce nemluvení do těchto tří slov. Přitom mě to možná ani nezajímá a chci jen, abys věděla, jak jsem se změnila a teď si fajn žiju. Budeš mi závidět?“
„Ahoj, jsem ten kluk, co tě balil před nějakou dobou, vlastně toho o tobě nic moc nevím, ale teď jsem si na tebe vzpomněl, a chci to na tebe zase zkusit. Takže dáme sex?“
Nesmajlíkuju, maximálně výjimečně
Kdysi dávno jsem byla (a technicky pořád jsem) v jedné hromadné konverzaci a ani jsem si to moc neuvědomovala, ale psala jsem málo smajlíků. Nakonec když jsem ho jednoho dne napsala, začaly to tam oslavovat jako zázrak.
Ale pak se občas dělo to, že když jsem něco napsala, vyznělo to bez smajlíků vážněji a ošklivěji, než to bylo myšleno.
Jelikož jsem se už poučila, tak když si myslím, že by to mohlo vyznít blbě, tak použiju právě tenhle smajlík. Nebo když někomu přeju k narozeninám.
Píšu ho častěji než dříve, takže už se to nepovažuje za takový zázrak. Když je něco vtipného, tak napíšu tenhle jediný smajlík, nikdy ne víc.
Tenhle smajlík používám velmi raritně. V hromadných konverzacích možná vůbec. Vybavuju si ho akorát ve spojitosti s loňskými (když se ještě řadili do těch denních nepřetržitých) konverzací s Romanem se Zlatonkové kletby.
Čím déle jsem se Stevem, který Zlatonkovou kletbu nakonec zlomil, tím méně ho používám. Taky si spolu nepíšeme tolik jako ze začátku… Ale ono by bylo blbý si psát, když jsme většinu času spolu naživo.
Tohle byly jediné případy, kdy jste mohli na mém blogu najít smajlíky. Do článku podle mě jinak nepatří. Jsou určené pro sociální sítě, takže je používám jediné v příspěvcích anebo v chatech. A do povídek už nepatří vůbec!
Napsat komentář