Zhruba před třemi lety jsem napsala na svém starém blogu článek o tom, jak jsem se stala skautkou. Dneska tenhle starý článek recykluji pro nový blog. Může za to několik vět, které řekl jeden můj kamarád a spolustudent minulý týden.
Každý týden chodíme na lukostřelbu. Když z ní pak odcházíme a míříme do Národní technické knihovnu na cvičení z PS1 (programování v shellu), tak jdeme okolo skautské klubovny. Sice neznám pražské skauty, nikdy jsem tak nikoho nepotkala a maximálně se můžu podívat na fotky a nápis Obrok, které mají ve výloze, tak častokrát se hovor stočí ke skautingu. Ale tenhle týden ten rozhovor dopadl. On totiž zmínil, že skautský slib je divný a šílený a že skauting je sekta. Myslel to sice ze srandy, ale i když to nebylo myšlené vážně, tak mě jeho slova prostě urazila. Při další zmínce o tom, že bychom měli nabízet pivo zadarmo, abychom nalákali lidi, jsem už raději nereagovala a zbytek cesty už nikdo nic neříkal. Nyní je na černé listině a nesmí si sedat na mojí postel!
Jak název vypovídá, tak já jsem hrdá, že jsem skautka. Je to už zhruba deset let, kdy jsem se přidala ke skautům. Když mi bylo devět nebo deset let, tak jsem hodně četla knihy od Jaroslava Foglara. Jeho knihy mě nadchly tak, že jsem chtěla také založit nějaký takový klub, jako byli Rychlé šípy. To se ale v dnešní době už nedělá, takže jsem nakonec skončila u skautů.
Povídá se: „Jednou skautem, navždy pyromanem skautem.“ A je to pravda. Nebyla jsem vždycky aktivní skautka. Ve dvanácti letech jsem přestala chodit na schůzky, ale o dva roky později mě něco popadlo a já jsem se tam vrátila. Nyní jsem sice spíše pasivní skautka, protože většinu času trávím v Praze a nemám šanci chodit na nějaké schůzky u nás ve městě. Stejně tak nechodím ani na výpravy. Ale pořád zůstávám skautkou.
Díky skautingu jsem našla kamarády, získala zkušenosti a především prožila spoustu různých historek. Pro historky z táborů bych mohla založit vlastní rubriku a psát o nich články. Mohla bych tam psát o tom, co všechno skončilo v latríně a přitom to tam nepatřilo. Jak nám dva tábory po sobě někdo vlezl do sprch nebo jak se Špaketa opřela o strom a on se spadl (i s ní). Další historkou by mohlo být, jak jsem skládala zkoušku Tři orlí pera, kdy jsem musela vydržet dvanáct hodin sama v lese (a bezvadně jsem si tam odpočinula), 24 hodin hladu (brnkačka) a 24 hodin mlčení. Mlčení je nejtěžší, zvládla jsem ho až na třetí, poslední pokus, kdy mi navíc ještě většina tábora držela ruce a nohy, někdo mě píchal vidličkou a jedné holce se nějak povedlo sebrat mi podprsenku. Ale vydržela jsem a nepromluvila jsem.
[youtube https://www.youtube.com/watch?v=r5g_rkKde4Y]
Tahle písnička o skautech se mi vážně líbí. V klipu je dobře vidět, co převážně skauti vyvádějí – prostě blbneme. Hrajeme hry. Hlavně se snažíme vymyslet program pro ty mladší, takže to znamená blbnout především s nimi. Ale slova písně nelze brát úplně vážně. Hlavně „Díky, nechci drogu ani chlast. Radši knížku, dobrej skutek nebo třídit plast.“ Ne, že by skauti brali drogu. Neznám nikoho takového (snad). Ale skauti pijí pivo. Čteme knížky. Dobrý skutky děláme asi jako každý normální člověk, stejně tak i plast třídíme. Takže tohle je potřeba brát s nadsázkou.
Jak vypadá skauting? Prakticky to znamená vymýšlet nějaký program pro děti. Ať už se jedná o program na schůzku nebo celotáborovou hru na tábor. Potom, jakmile se děti zabaví anebo na táboře zalezou do stanů, tak my starší prostě kecáme. Další běžnou událostí je párování. Jenom v našem středisku (když budu počítat nás starší, tak to znamená sedm lidí) jsou dva páry. Ono na těch táborech, kdy spolu lidi tráví prakticky čtrnáct dnu v kuse, se tak snadno dají dohromady.
Loni v září někdo na otevřené fórum našeho města přidal příspěvek o novém pionýrském oddíle. Prý aby děti neseděli u počítače, poznali přírodu a dostali se mezi dobrou partu. A skautské středisko v našem městě je teda pro ozdobu? I když to třeba ti lidé myslí dobře a současná pionýrská organizace bude něco jiného, než ta komunistická propaganda, tak já to prostě nechápu. Jaký má smysl založit něco, co má stejné idee a cíle jako skauting, který je tu už sto let a má svoje tradice?
Radím vám proto, dávejte si pozor co říkáte o skautech. I když to nemyslíte vážně, tak ve výsledku to vtipně nevyzní a maximálně tím něco urazíte. Ještě by se vám to vymstilo a museli byste pak sedět na nepohodlné židli.
Napsat komentář