Určitě také znáte tu proradnou otázku, kterou nám všichni dospělí pokládali v průběhu našeho dospívání: „Co chceš v životě dělat?“. Pokud jste na tuhle otázku dokázali hned najít odpověď, tak vám upřímně závidím, protože já to netuším. A nejspíš nejsem jediná.
Až nyní, ve svých 20 letech, si teprve dokážu uvědomit závažnost téhle otázky. Dřív se dala snadněji odmávnout. I když loni v maturitním ročníku to bylo o něco horší, protože jsme si museli vybrat semináře, pak maturitní předměty a nakonec poslat přihlášky na vysoké. V prvním případě jsem byla tak trochu unikát, protože jsem si k povinným seminářům zapsala ještě dva nepovinné, jelikož jsem zvažovala ještě vydat se chemickým směrem. Takže jsem kromě klasických seminářů matematiky a informatiky chodila ještě nepovinně na seminář biologie a chemie. Jsou to přeci jen čtyři hodiny strávené ve škole navíc.
Nakonec jsem ale odmaturovala z matematiky a informatiky s dobrými výsledky… I když dobrá znamená za tři… Takže s výbornochvalitebnými výsledky. Začala jsem chodit v Praze na FIT. Tady přišel kámen úrazu. Přiznám se, že mi to moc nejde. Někde jsem se mezi těmi jedničkami a nulami, příkazy v shellu, limitami a maticemi ztratila. Přesto jsem nějakým zázrakem a odřenýma ušima prolezla do druhého semestru. Ne, že by ten druhý semestr byl o něco lehčí. Prostě jsem si vybrala těžkou školu.
V průběhu prvního semestru jsem poněkud kašlala na psaní článků na blog i na psaní povídek. Proto byla mezi napsáním 55. a 56. kapitoly Kate taková časová mezera, že bych v ní stihla otěhotnět a předčasně porodit. Právě v únoru jsem se zase vrátila k psaní. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc mi to chybělo. I když bych tady na bloggeru zvládla pravidelné čtenáře napočítat na prstech, stejně mě to psaní baví.
Tehdy v únoru pak přišlo několik zajímavých poznámek z mého okolí. Někdo z mých přátel se mě zeptal, proč se tím psaním neživím. Odpověď byla taková, že si nejsem jistá, jestli by mě to uživilo. S druhou otázkou přišel můj bratr. Ten se tehdy zeptal mamky, jestli mě ta škola vůbec baví. Ta se poté zeptala mě. Tehdy jsem automaticky odpověděla ano a nechápala jsem, jak se na něco takového vůbec může ptát. Až teď, o pár měsíců později, se mi ta otázka v hlavě poněkud rozležela a já si ani nejsem jistá, jestli chci vůbec v téhle škole pokračovat. Ono programovací jazyky se dají naučit i bez IT školy a nemusela bych se alespoň trápit s příklady, u kterých nevím, jak je skrz matematickou magii vyřešit. Nejspíš proto si můj brácha vybral IT školu bez matematiky.
Před dvěma týdny jsem narazila na takovou jiskřičku naděje. Čirou náhodou jsem narazila na inzerát od Knih Dobrovského, kde hledali copy writera juniora, Zkusila jsem poslat svoji žádost se svým životopisem a vyplnila jsem jejich dotazník. Tenhle týden by se měli ozvat vybraným zájemcům. Zatím se mi neozvali a já si i docela myslím, že se mi už ani neozvou. Ani se jim moc nedivím, nemám žádné pracovní zkušenosti.
Nakonec tedy stojím před tou otázkou. Co mám sakra dělat se svým životem? Zatím nemám potuchy. Ale nevzdávám se.
Před pár dny jsem narazila na facebooku na příběh Anie Songe o tom, jak se postupně dostali na Bali (sdílela jsem ho na svojí facebookové stránce, takže pokud máte zájem, podívejte se tam). Nevystudovala žádnou vysokou školu, neupsala svůj život nějaké kariéře a stejně jsou tam na Bali šťastní. Její příběh mě parádně inspiroval k tomu, abych se se školou netrápila.
Zrovna si vybavuji proslov Jessicy ze Zatmění. Prakticky tam mluví o mojí nynější situaci. Jsme mladí a ještě nevíme, co chceme dělat se svým životem. Proto musíme jít do světa a zkoušet různé věci. Přitom budeme dělat chyby. Tak totiž zjistíme, co dělat nechceme a na konci toho všeho si uvědomíme, co vlastně se svým životem chceme udělat.
[youtube https://www.youtube.com/watch?v=Azk-zUfk9sU]
Takže tady je moje rozhodnutí. Nemám ponětí, co chci dělat se svým životem. Ale nebudu se trápit nad budoucností a zbytečně přemýšlet nad věcmi, na které nejsem teď schopná vykoumat odpověď. Chci zkoušet různé příležitosti a dělat věci, které chci dělat. Takže jsem v posledních pár dnech zkusila odpovědět na pár dalších inzerátu na copy writera. Přitom projíždím různé stránky o copywritingu, učím se sama PHP a občas zabloudím na nějakou jinou vysokou školu s jiným zaměřením. A co na konec odpovědět na tu proradnou otázku o naší budoucnosti? Nejspíš stačí zvolit prostou lenonovskou odpověď: „Být šťastný“.
Napsat komentář