Letošní léto zde na blogu nepřibývá moc článků, neboť jsem byla trochu zaneprázdněná. Pozitivní je na tom aspoň to, že už jsem tak trochu přišla na to, co mám sakra dělat se svým životem. Nebo jsem minimálně přišla na to, co mám dělat další rok.
Někdy v červnu jsem objevila vyšší odbornou publicistickou školu. Za přihlášku se neplatil žádný poplatek a druhé kolo přijímacího řízení mělo nastat v srpnu (protože to první jsem už prošvihla), tak jsem se rozhodla to zkusit. Jaké překvapení pro mě bylo, když už pár dní poté mi přišel email o náhradním termínu pro první kolo přijímacího řízení. Byla jsem z toho zaskočená, protože jsem byla přesvědčená, že mám celé dva měsíce na to, abych získala nějaký všeobecný přehled. Takhle jsem na to měla jenom několik dnů, kdy jsem navíc musela dát dohromady nějaké svoje výtvory pro ústní část (přičemž nejvíc je zaujal asi můj článek o svobodném vzdělávání).
Shodou okolností jsem kvůli přijímacím zkouškám prošvihla bráchovu promoci. Nechť mu může být útěchou, že jsem v tu chvíli byla ve stejné části Prahy. Ale i přesto, že se mi povedlo napsat, že v roce 1918 skončila druhá světová válka (aneb píšu něco jiného, než myslím), tak jsem se v přijímacím řízení umístila na pátém místě a byla jsem přijata.
Vzhledem k tomu, že jsem tou dobou byla už jenom na ty přijímací zkoušky natěšené více než na ty na FITU, tak asi bylo jasné, kam jsem v tu chvíli chtěla jít více. I když podle mého bratra mi ta škola nic moc nepřinese. Problémem v tu chvíli bylo, že to byla soukromá škola a peníze nepadají jen tak z nebes. Bohužel. Dala jsem se proto do hledání brigády a pokud jste někdy zkoušely hledat brigádu na maloměstě, tak víte, jak je to těžké. Obzvlášť když ji hledáte jenom na jeden měsíc.
Ve druhé polovině července jsem měla na programu na skautském táboře vypomáhat v kuchyni. Z toho důvodu se mi nepodařilo získat většinu brigád. Třeba v Lidlu jsem se jim na jeden měsíc nevyplatila. Ve výsledku ani ten tábor nedopadl tak, jak jsem si to představovala a vrátila jsem se poněkud zklamaná. Ale aspoň jsem si ujasnila, že příští rok už na tábor nepojedu a namísto toho si najdu pořádnou brigádu na CELÉ léto (kromě festivalu fantazie, o ten prostě nemůžu přijít).
Ale tou dobou už jsem jednu brigádu měla. Ani pořádně nevím, jak jsem k ní přišla. Nevzpomínám si, že bych odpovídala na nějaký takový inzerát. Každopádně jednou cestou do Prahy mi někdo zavolal ohledně pohovoru, který jsem stihla absolvovat ještě před táborem, stejně tak i druhé kole a nakonec jsem tu brigádu. Jupí!
Ale o co vlastně šlo? Určitě znáte takové holky, které stojí v obchoďácích u stánku, občas osloví nějakého kolemjdoucího a celkově jsou dost otravné. Tak já jsem byla jednou z nich.
Jestli si myslíte, že je to lehká práce, tak není. Vstávala jsem každé ráno v pět hodin, protože po sedmé jsem už musela být ve vedlejším městě na firmě. Každé ráno jsme měli školení, kde jsme si procvičovali prezentace produktu. Nakonec jsme vyráželi na místo, abychom tam kolem desáté byly. V průběhu dne jsme pak oslovovali zákazníky a prezentovali jim produkty.
Taková prezentace většinou spočívala v přeříkání námi naučeného textu, ale to nebylo to hlavní. Jak nám šéfka častokrát zdůrazňovala, tak to nebyl ten text, který prodával, ani ty produkty. Byly jsme to my a museli jsme do toho dát část sebe, svoji energii, power, a právě to si zákazníci kupovali. Chcete si koupit kus mě? Tak si kupte tenhle parfém.
Ve výsledku jsme museli znát pět kroků prodeje, pět impulsů a všechno to umět aplikovat. Takže se dívat zákazníkovi přímo do učí. Různě přešlapovat. Dávat mu zboží na dvě až tři vteřiny do ruky. Byl tam trik, kdy podávám výrobky zákazníkovi, on se po tom už natahuje a já náhle cuknu rukou a uhnu s nimi. „Máte to určitě komu dát? Ale, určitě máte…“ Teprve poté mu podám výrobek. Museli jsme různě přešlapovat, při položení otázky udělat krok zpět. Pro zdůraznění něčeho hlasitě tlesknout. Mluvit rychle a srozumitelně, nenechat ho se nadechnout, i když bych měla přitom říkat blbosti, protože on to stejně nebude vnímat. Zvolnit jsem mohla až ke konci, abych nevypadala příliš dravě. Nepokládat otázky, používat slova „tak“ a „určitě“. Stejně tak i používání frází „jen“ a „pouze“ za účelem vyvolání impulsu ztráty příležitosti. Nikdy se nenaklánět k zákazníkovi, spíš být zakloněná a mít ruku v bok, ať vypadám sebevědomě. Používat gesta. Celou dobu se usmívat. Při taktice s „Umíte udržet tajemství?“ a „Víte co? Šéf tady teď není, tak…“ ztlumit hlas. A to ještě ani nemluvím o triku, že si kupovali najednou čtyři parfémy s přesvědčením, že si kupují pouze tři. Čtvrtý byl bonus, akorát oni nevěděli, že si ho platí. Je v tom zkrátka spousta oblbovacích triků, hraje se to hodně na psychologii a ovlivňování.
Ale všem těm lidem jsem lhala, aniž bych o tom věděla. Ono lhali i nám a to ve více věcech. V prezentaci jsme totiž museli říkat o tom, jak jsou to francouzské parfémy, teď se budou dovážet do České republiky, dovozce je Fragnance. Ve Francii se už půl roku prodávají za 90 euro, což je dva a půl tisíce korun, ale tady v Čechách se budou prodávat od příštího měsíce za krásných 1600. Tak to už je určitě přijatelná cena *tlesknutí*… Ale tohle byl jenom kec. S ostatními brigádnicemi jsme hledali a na internetu nebyli žádné francouzské stránky od té firmy. Jenom ty české, o kterých jsme se i měli zmiňovat, aby viděli, že tam se dají normálně koupit už teď za 1600 (a my je tam nabízeli za 300). Akorát že ty stránky byly fake.
Ale ze začátku jsem tomu vážně věřila. Prostě francouzská firma, vyrábí parfémy a chtěji to prodávat i u nás. Jenže lidi prostě nepůjdou a nekoupí si parfém za 1600 od firmy, kterou neznají. Proto tam měli být ty promoakce, aby se dostaly mezi lidi a oni je poznaly.
Nakonec to ani nebyly všechny lži. Při pohovoru nám všem bylo řečeno, že budeme dostávat 600 – 900 korun za den podle toho, kolik toho prodáme. Řekla jsem si, že je to teda dobrý, minimálně budu mít 600 korun i kdybych nic neprodala. Jenže když bych nic neprodala, tak mě vyhodí, což jsem tou dobou ještě nevěděla. Takže to bylo každý den se stresovat ohledně toho, kolik kusů prodám. A minimální mzda byla POUZE 300 korun. Na druhou stranu aspoň se dalo někdy za jeden den to vytáhnout na 1700, pokud jsem měla štěstí (tedy prodej cca šestnácti kusů + nějaký bonus + překonat svůj osobní rekord). Ale hrozná na tom byla ta nejistota. Proto té druhé brigádnici (čau, Leo!) dostala jedna z předchozích za úkol zalhat, že ten den prodala sedmnáct kusů, ačkoliv neprodala nic.
Takže my jsme lhali lidem, protože jsme jim museli lhát, jelikož nám lhali oni (neztratili jste se v těch lžích?). Proto jsme skončila. Prakticky jsme skončili tři brigádnice během tří dnů. Nyní mám ale pochybnosti, jestli jsem tam neměla zůstat. Mohla jsem to vydržet, zbýval mi už jenom týden. Nebyla jsem jenom podvědomě líná a moje podvědomí jen využilo téhle záminky se lhaním? No, já doufám, že ne. Snažím se odůvodnit si to i z toho důvodu, že bych stejně už toho moc neprodala, když už vím pravdu. Mnohem snáz se prodává něco, čemu věříte.
A tímto končí naše dnešní pohádka o brigádnici, která lhala lidem. Ale téhle zkušenosti nelituje. Minimálně se naučila stát sebevědomě a nyní rozhodně nemá strach oslovovat cizí lidi. Hlavně si vydělala alespoň nějaké peníze na školu, která jí začne už za týden. Alespoň má čas dohnat resty na blogu a u psaní povídek. Přejme jí, ať se jí v té nové škole daří.
Napsat komentář