Epilog I

Jestli doufáte, že nějakým způsobem ve mně upírská krev ještě zůstala a já jsem přežila, tak se pletete. Je to pravda. Klaus mě vážně zabil. Definitivně.

Všechno potom bylo takové zmatené. Jako člověk jsem se dostala do lidského posmrtného světa. Když nadpřirozené bytosti se dostávají na druhou stranu, tak my lidi bychom si mohli zabrat název první strana. Ale byla jsem tam vůbec? Byla jsem vůbec ještě něco? Nebo jsem přestala existovat?

Nevěděla jsem moc ani o tom, co se dělo normálně mezi živými. Aspoň tehdy ještě ne. Co jsem se potom o mnoho let později dozvěděla, tak to byl právě Tyler, kdo se postaral o moje tělo. V tomhle udělal Klaus ne moc šťastně rozhodnutí, protože Tyler zrovna začínal pochybovat o Klausovi. Nedlouho předtím mu Jeremy trochu otevřel oči. Řekl mu, že lidé okolo Klause často končí. A pak jde a najde moje tělo. Mě, na které Klausovi záleželo nejvíc. Přesto mě zabil. A tak jsem skončila pohřbená na hřbitově v Mystic Falls.

Klaus mezitím předstíral, že se nic nestalo. Že jsem mu nijak neublížila nebo on mě. Možná byl jen trochu naštvanější a o to nebezpečnější. To nebylo moc dobrý pro Stefana, který mu vyhrožoval, a tak možná proto pak Klaus řekl Tylerovi, ať kousne Caroline. A krátce na to ti dva navázali první pouto. A úplnou náhodou je mi Caroline přitom malinko podobná. Věděli jste, že máme narozeniny ve stejný den? Akorát já jsem o pár let starší a úplnou náhodou se Klausovi líbí hlavně blondýnky. A možná kecám, ale podle mě ten diamantový náramek, co jí pak dal, měl být pro mě.

Ale nechci rozebírat ty dva. To ať si rozebírá ona ve svém příběhu. Takže zpátky ke Klausovi. Sice to nikdy nikomu nepřiznal, co se mezi námi stalo nebo že jsem vůbec existovala, ale trápilo ho to. Užíralo ho to. A pak se jednoho dne objevila Hayley. S ní to nemělo nic znamenat, akorát že otěhotněla a v tu chvíli Klausovi došla pravda.

„Tohle je lež. Vy všichni lžete. Upíří nemůžou mít děti,“ popíral pravdu stejně jako u mě. Ale v hloubi duše mu to muselo být povědomé.

„Ale vlkodlaci můžou. Magie z tebe udělala upíra, ale narodil jsi se vlkodlak,“ řekla mu Sophie to, co jsem mu tehdy měla říct já. „Jsi Původní hybrid, první svého druhu a tohle těhotenství je jedno ze skulin přírody.“

Klausovi zvlhly oči. Štěstím? To asi ne. „Byla jsi s někým jiným, přiznej to!“ obořil se naštvaně na Hayley.

„Hele, drží mě v zajetí v zatracený krokodýlí zátoce, protože si myslí, že nosím nějaké zázračné magické dítě, nemyslíš, že bych si ozvala, kdyby to nebylo tvoje?“

„Moje sestra se obětovala, aby udělala kouzlo, které tohle těhotenství potvrdilo. Její život a toho dítěte teď kontrolujeme my. Můžeme je držet v bezpečí anebo je můžeme zabít. Takže nám pomoz zbavit se Marcela,“ pokusila se ho přesvědčit ke spolupráci.

A zatímco se Elijah s nimi začal lehce dohadovat, že ho klidně zabije, jestli chtějí, což zase nechtěli úplně oni, protože je to mnohem složitější, Klaus přemýšlel. Hlavně když ho Elijah vyzval, aby poslouchal. Slyšel tlukot srdce dítěte, stejně jako kdysi slyšel i naše dítě. Vzpomínal na ten moment. Na to, co jsem mu řekla. Jak mi nevěřil. Jak jedno svoje dítě už zabil. A tak odmítl i tohle dítě.

„Zabijte ji i to dítě. Proč by mi na tom mělo záležet?“

A tady se do toho vložil Klausův bratr Elijah. Tedy aspoň to zkoušel. Přesvědčoval Klause, jak je dítě požehnáním. Ale šel na to špatně, protože nevěděl o tom, že Klaus už jednu takovou šanci měl.

Klaus byl vzteklý. Zuřil. Štvalo ho, že mi tehdy nevěřil. Stačila by chvilka, zamyslet se nad tím, vzpomenout si na to s vlkodlakem, a byla bych tam pořád s ním. A tak si svůj vztek vybíjel na všem okolo. Bylo to pro něj mnohem jednodušší, vykašlat se i na tohle dítě, všechno odmítat, než čelit té bolesti, že jedno dítě přinášející mu radost mohl už dávno mít.

Elijah to s ním ale furt nevzdával. Takový prostě je, furt zachraňuje Klause a usměrňuje, i když se mu to občas vymstí. Za to si zaslouží velký obdiv. Jen škoda, že tehdy nebyl u toho, když jsem umírala já. Asi by to dopadlo jinak. Stejně jako teď se mu nakonec povedlo dostat se ke Klausovi. Ale mezitím se stihl Klaus jenom pohádat se s Marcelem, kousnout jednoho jeho upíra, poprat se s Elijahem, uzdravit toho upíra a pokecat si s jednou barmankou u jednoho obrazu.

„Co máš na mysli, bratře?“ zeptal se ho později toho večera Elijah, když spolu seděli na lavičce v prázdné ulici.

„Chci tohle město zpátky. Chci být král,“ promluvil o tom, jak to všechno chce vzít Marcelovi.

„A Hayley a dítě?“

„Každý král potřebuje dědice,“ pousmál se na chvíli, než jeho výraz posmutněl. Zase se mu zaleskly slzy v očích. „I když…“

Nedořekl to. Ale Elijah viděl na něm, že se něco děje. Že ho něco trápí. Už se netvářil tak spokojeně, jako když mluvil o svém plánu získat zpátky New Orleans. „I když?“

„I když to není moje první dítě,“ dořekl Klaus, co chtěl říct a zvedl se z lavičky. Chtěl odejít.

„Co tím myslíš?“ nenechal ho Elijah jen tak být. „Je někde ještě další dítě?“

„Není a nebude,“ jeho hlas byl plný bolesti. „Ona… ona zemřela, než se narodila.“

A tak ho Elijah nechal odejít a už o tom nikdy nemluvili. I když nad tím někdy přemýšlel. Kdy? To mohl skoro odhadnout, nebyla to tak dlouhá doba, co byl hybridem. Ale víc netušil. Zajímalo ho to, ale neodvažoval se zeptat. Málokdy viděl bratra, že by mu něco přinášelo tolik bolesti. Tak proč by to měl Klausovi připomínat?

Ale toho využila právě Tundeho dýka. A tak jsem se o pár let později setkala znovu s Klausem. V podzemní kobce, kde byl v řetězech v nějakém magickém kruhu. A nebyli jsme tam sami.

„Musel jsi ho znovu naštvat, že jo?“ promluvila jako první druhá blondýnka. Neviděla mě, byla jsem ukrytá ve stínu.

„Camille?“ oslovil ji Klaus.

„Ne úplně. Jsem jenom představa, vzpomínáš? Tvůj mozek se tě snaží rozptýlit od té bolesti stejně jako když tě minule bodnul Marcel touhle dýkou,“ přistoupila k němu blíž. „Tvoje podvědomí vytváří iluzi mojí přítomnosti v úmyslu utéct té nekonečné agónii. Jako ten druh který prožíváš právě teď.“

„Já si to nemyslím. Nevím jak ty, ale já si připadám docela skutečná,“ ozvala jsem se a vystoupila ze stínu.

Klaus byl překvapený, když mě viděl. Poprvé od mé smrti. Není fér, že já jsem s ním minule nemluvila, ale tahle jo.

„Juliet,“ vydechl. „Nezměnila ses.“

Usmála jsem se. „Mrtví se moc nemění. Tedy když do toho nebudu počítat vás upíry.“

„A kdo jsi ty?“ zeptala se Camille.

„Ta blondýnka, se kterou chodil před tebou,“ přistoupila jsem k nim blíž. Teda… jestli jsem pochopila správně to, co mi tam řekli, tak mezi námi byla ještě jedna jiná.. Caroline se jmenovala, že jo? Fakt začínám mít pocit, že jsi na blondýnky.“

„Další mrtvá holka?“ pozvedla Camille obočí. „Typické. Ale co bychom byli jiného než jeho představy? Duchové?“

„Víceméně asi jo, protože nevím jak ty, ale já mám vzpomínky. I když to po smrti je zmatený, je tam spousta hlasů, pokud se snažíš poslouchat a něco dozvědět,“ pokrčila jsem rameny a posadila jsem se vedle Klause. „A tahle dýka má způsobovat utrpení? A co je větší utrpení než potkat se s dvěma mrtvýma láskama? Obzvlášť když mě zabil sám vlastníma rukama a omylem.“

„Je mi to líto,“ omluvil se mi Klaus, který ze mě nespouštěl oči. „Měl jsem ti věřit.“

Otočila jsem k němu hlavu a usmála se. „To je dobrý. Ta dýka si asi myslela, že ti to budu vyčítat a že na tebe budu naštvaná, ale popravdě jsem s tím dávno smířená. Tušila jsem, že když se budu pohybovat poblíž tebe, bude mě to stát život. Netušila jsem teda sice, že přímo tvojí rukou, ale i tak je to v pohodě.“

„Ale mohla si žít klidně dál, kdybys mě nepotkala,“ vyčítal si to Klaus. „Obyčejný lidský dlouhý život.“

„Ten život jsem nesnášela. Bistro, škola a samá přetvářka, že mi na ostatních záleží. Brr,“ otřásla jsem se při té představě. „Kdybych si měla vybrat mezi tímhle a těmi několika měsíci s tebou, i kdyby na závěr přišla dlouhá, mučivá a extrémně bolestivá smrt, kdy by mi někdo uřezal oční víčka, místo nich přišel knoflíky, sešil pusu mým vlastním střevem, odtrhal moje nehty a zabodl mi je do obočí, tak furt bych radši volila to druhý.“

„To bylo… hodně specifický,“ nakrčila Camille čelo trochu zaražená mým popisem. Nepřekvapilo mě to, prý není tak šílená jako já, a tak jsem se na ní lehce ušklíbla a pokrčila rameny.

„Nikdy jsem nevěřil, že někoho takového najdu,“ promluvil ke mně Klaus a zadíval se přitom do země. „Někdo, kdo se mě nebude bát, kdo mě bude brát takového jaký jsem. Potřeboval jsem tě.“

„Tak jsi mě našel,“ položila jsem mu ruce na tvář a pohlédla mu do očí. „Ale teď tě potřebuje tvoje dcera. Když už nám to s dítětem nevyšlo, tak ať to vyjde aspoň tobě s… Hope, se jmenuje, že jo?“

Kývl.

„Pět let jsi byl tady, abys udržel svoji rodinu v bezpečí, ale teď už můžeš odejít. Jen musíš chtít a překonat tu bolest,“ přidala se ke mně Camille.

A tak jsme ho spolu přesvědčovaly, povzbuzovaly, aby se zbavil té dýky. Zvládl to. Utekl odtamtud a postavil se Marcelovi. My jsme tam zůstaly sami.

„Vidíš? Měla sem pravdu,“ zaradovala sem se. „Kdybychom byli jenom představy, zmizeli bychom spolu s dýkou a nemohli se tady bavit dál.“

„Ale nejspíš tu nebudeme navěky,“ uznala Camille. „Jakže to vlastně bylo s tebou a Klausem? Proč tě zabil?“

„Otěhotněla jsem, řekla mu to, on mi nevěřil, že je jeho, a tak mě zabil,“ shrnula jsem.

Překvapeně pozvedla obočí. „Wow. Tak to se nedivím, že měl zezačátku problémy s těhotnou Hayley. Nejspíš popíral, že by to bylo možné, jenom aby ulevil svojí vině a bolesti. A nejspíš proto to ani nikdy nikomu neřekl a pořád se z toho vinil… Bože, škoda, že jsem to nevěděla dřív,“ analyzovala ho.

Chápala jsem jí, když jsem taky byla psycholožka. Klaus byl výzva a zároveň sen pro psychology, dal by se tolik analyzovat, zpracovávat. „Víš, vlastně si myslím, že ty jsi pro něj byla lepší než já,“ připustila jsem.

„Jako můj vztah s ním?“ pozvedla obočí.

„Ty jsi mu pomáhala se zbavit těch démonů, já bych s nimi chodila na kafe,“ ušklíbla jsem se. „Trochu se bojím, jak by to vypadalo, kdybych přežila a měli bychom dítě. Co by z něho vyrostlo. Jestli bychom ho nezničili.“

„Záleželo by vám na něm, milovali byste ho, a to by bylo to hlavní.“

„Nebo na ní,“ zamyslela jsem se. Přemýšlela jsem nad naším dítětem, jak by to vypadalo, a co se vlastně stalo. „Co jsi byla předtím, než jsi umřela, jaká nadpřirozená bytost?“

„Člověk a pak upír.“

„Sakra. Doufala jsem, že čarodějka a že bys mi trochu líp vysvětlila, jak fungovala druhá strana a ten posmrtný svět, protože tam mezi mrtvými, mi to nikdo nebyl schopný pořádně vysvětlit.“

„Druhá strana už není, ale bývala pro nadpřirozené bytosti. Mohli se pohybovat jako neviditělní po světě. Bylo to, aby je… teda nás, upírkou jsem byla jen krátce a úplně si na to nezvykla, oddělila od lidí,“ vysvětlila mi to.  Mezitím se začal zvedat vítr. Přichází čas jít.

„A to mi právě vrtá hlavou. Když já jsem byla člověk a moje dítě nadpřirozená bytost, každý bychom šli někam jinam. Ale to se možná nepočítá, když se nenarodilo,“ uvažovala jsem a pak jsem nad tím mávla rukou. „Mimochodem všimla sis toho, jak si po mojí smrti vybíral Klaus blondýnky, které mi byly nějak podobné?“

A tak jsme spolu odešly mezi ostatní mrtvé, kde jsme se na nějakou dobu zabavili rozebíráním Klause.