Proklínám Grangerovou, která mi dala na hlídání tohle děcko. Prý jenom na hodinku. Co s ním mám sakra dělat?
Vyskládal jsem mu na dětskou židličku pastelky a papír. „Kresli si.“
Na místo toho je začalo mrně okusovat.
„To není k jídlu.“ Raději jsem mu ji vzal.
Schylovalo se k breku. Do háje.
„No, tak, nebreč, ty malý nechutný vlkodláčku.“ Mluví se takhle na děti? Snad jo. Radši jsem mu dal sušenku.
Zalíbila se mu. Obzvlášť když se mi vrátila oslintaná zpátky a trefila mě přitom do čela.
„Dako!“ žvatlal.
Měl jsem zůstat na straně Voldemorta. I Azkaban by byl lepší.
