Letošní léto jsem měla docela zaplněné. Minimálně alespoň v červenci jsem byla zaneprázdněná. Hned od začátku jsem měla na starosti jedno malé štěně, za což jsem byla ale nesmírně ráda. I když to znamenalo utření nějaké té loužičky, kterou v domě udělal. S trochou štěstí se do začátku školního roku naučí chodit ven. Prázdniny byli ideální pro Gucciho ideální, protože takhle byl neustále se mnou a mohl si na mě začít zvykat. Rozhodně pro něj bude matoucí, až se změní prostředí z dětského domova na Bradavice a budou tam úplně jiní lidé. Ale do té doby si může zvykat na mě. Netrvalo to dlouho a začal si zvykat na to, že to já budu jeho panička. Také jsem to byla já, kdo s ním chodil ven, hrál si s ním a především ode mě dostával jídlo a pamlsky, když se mu něco zadařilo.
Menší problémy nastaly, když přišla Annie s jedním návrhem. Její adoptivní matka totiž pracuje v jedné cukrárně, kde v létě vypomáhala i Annie a napadlo ji, že bych mohla pomáhat také. Letos je to poprvé, co mi už je čtrnáct let a tak podle britských zákonů můžu legálně pracovat. Hlavně se mi ale rozhodně hodí ty peníze. Navíc bych pracovala s Annie, což by znamenalo zároveň i zábavu. Jenže to zároveň znamenalo, že jsem se musela odloučit od Gucciho a nemohla jsem ho hlídat. Na to se naštěstí nabídli ostatní děti z domova, že mi ho mezitím ohlídají. Takže jsem chodila pracovat do nedaleké cukrárny jako servírka a jakmile nastal čas, kdy jsem měla odejít, tak jsem zpravidla společně s Annie došla pro Gucciho a pak jsme šli do parku.
Takhle jsem trávila dny, ale noci jsem trávila s Harrym. Stejně jako loňský rok, jsem ho po nocích navštěvovala, zatímco mé tělo spalo. Vydrželi jsme si i hodiny povídat. Já jsem Harrymu vyprávěla o Guccim, co nového se naučil nebo vyvedl, a o zajímavých lidech, kteří přišli do cukrárny. Harry mi na oplátku popisoval aktuální situaci Dudleyho diety. Neměla jsem si na co stěžovat. Přes den jsem si užívala zábavu s Annie a Guccim, po nocích zase s Harrym. Měla jsem pocit, že letošní léto snad nemůže být ještě lepší.
Dnešní den jsem byla znovu v práci společně s Annie. Tenhle den bylo hrozné horko, takže lidí na ulici moc nebylo. Předpokládám, že byli buď zalezlí doma, nebo někde u vody. Pokud tedy nebyly v práci stejně jako my. Ale nám to ani tak nevadilo, protože jsme byli zalezlé vevnitř poblíž zmrzliny, kde bylo chladno. Měly jsme odtamtud dobrý výhled na všechny stolky vevnitř a částečně jsme viděly i na venkovní posezení. Annie mi akorát vyprávěla jednu zábavnou historku, po které jsem pak vysmátá odcházela do skladu pro zásobu bonbonů, abych je doplnila. Annie mezitím postřehla, že venku se posadil nový zákazník, tak za ním zamířila.
Když jsem se vrátila ze skladu, tak Annie akorát připravovala ledový čaj, který si pravděpodobně objednal. Jakmile postřehla, že jsem se vrátila, tak se na mě hned obrátila.
„Tohle mu tam zaneseš,“ rozhodla a podávala mi tác se sklenicí ledového čaje.
„Proč já?“ zarazila jsem se.
„Protože je pěkný, zhruba v našem věku, i když asi bude mít o pár let víc, ale na tom nezáleží. Hlavní je, že já jsem zadaná a ty jsi volná. Navíc já jsem spíš na blonďáky a ty jsi na tmavovlasé typy. Dokazují to statistiky, ještě se ti nelíbil žádný blonďák,“ ujasnila mi.
„Jak moc se tady nudíš, že si začínáš hrát na dohazovačku? Stejně z toho nic nebude,“ zavrtěla jsem nad tím hlavou. Ale aby byla spokojená, tak jsem ten tác do ruky vzala.
„Počkej ještě chvíli,“ zarazila mě. Ze svojí kabelky pak vytáhla dvě věci. První z nich byla řasenka a ta druhá lesk na rty. Když jsem je spatřila, měla jsem chuť protočit oči.
„To jako vážně?“ pronesla jsem.
„Nestěžuj si a nehýbej se,“ rozkázala mi, aby mi mohla nanést řasenku. Nejprve ji aplikovala na horní řasy a poté i na spodní. Následně ji vystřídala za lesk na rty, se kterým mi přejela po rtech. „Tak a můžeš jít.“
Nakonec jsem ty oči stihla protočit, než jsem došla ke dveřím. Škoda, že tu teď nebyla její máma. Kdyby tu dneska byla, tak by mě nejspíš rovnou poslala za zákazníkem a já bych byla ušetřená toho zkrášlovacího procesu.
Jakmile jsem vyšla ze dveří, tak můj pohled padl na toho tmavovlasého a údajně i pohledného mladíka. Jenže jeho vzhled jsem mohla jen těžko ohodnotit, když byl ke mně otočený zády. Maximálně jsem mohla uvažovat nad tím, jestli mu v tom černém tílku není moc velké vedro. Anebo ho nosí schválně, aby byly vidět ty svaly na rukách?
„Tady je ten ledový čaj,“ promluvila jsem na něj, jakmile jsem už byla u něj. Rovnou jsem už i sahala i na tác pro ledový čaj, abych ho před něj postavila. Jenže stačilo, aby mírně pootočil hlavu, a já jsem ztuhla uprostřed pohybu.
Byl to James Hutson.
Ten kluk, který byl zhruba o tři roky starší než já, navštěvoval Kruval, byla jsem s ním v Itálii, kde jsem se s ním i líbala a on mi pak nenapsal za celé měsíce ani jeden dopis. A teď tady na něj narazím. Osud má vážně zvrácený smysl pro humor.
Jestli byl ale nějak překvapený tím, že mě tady viděl, tak to nikterak nedal najevo. Pouze mírně pozvedl obočí a následně se pousmál. „Ahoj, Kate.“
Měla jsem, co dělat, abych se z toho překvapení nerozkoktala a zvládla jsem ho normálně pozdravit. „Ahoj,“ dostala jsem ze sebe, což byl v tu chvíli obdivuhodný výkon. „Co tady děláš?“
„Sedím, a pokud mi podáš i tu sklenici, tak také budu pít ledový čaj,“ pokynul hlavou ke sklenici, kterou jsem držela v ruce. Podívala jsem se na ní a až po několika vteřinách jsem si uvědomila, že jsem mu ji vlastně chtěla podat.
„Jo, jasně,“ vyhrkla jsem a hned jsem ji postavila před něj na stůl. Začala jsem si uvědomovat, že tady vlastně pracuji, a tak moje tovární nastavení mozku přepnulo do módu servírky. „Budeš chtít ještě něco?“
„To záleží, jestli máte v nabídce rozhovor se servírkami,“ poznamenal s mírným úsměvem na tváři.
„Když jsem se koukala naposled, tak to v menu nebylo,“ prohlásila jsem a koutky se mi pomalu začínaly zhoupávat v úsměv.
„Tak v tom případě si budu hodně dlouho objednávat, aby se to převinulo v rozhovor,“ navrhl.
„Nejsem si jistá, jestli si můžu dovolit věnovat tolik času jenom jednomu zákazníkovi,“ namítla jsem.
„Dneska tu moc dalších zákazníků nemáte,“ oponoval a měl pravdu. Kromě té skupinky starších dam, které seděly uvnitř, ale o ty se určitě zvládne postarat Annie sama.
„Ale jindy je tu víc lidí. Jenom dneska v tomhle vedru si lidi většinou dají jenom zmrzlinu a míří pak na koupaliště. Ty patříš mezi ty výjimky, které tady vysedávají,“ podotkla jsem a následně jsem se posadila naproti němu. „Takže si teď můžu dovolit tady s tebou chvíli sedět.“
„Dobré rozhodnutí,“ řekl. „Takže jak ses sem vlastně dostala?“
„Pracuje tady máma jedné mojí kamarádky, se kterou kamarádím už od dětství,“ vysvětlila jsem mu. „Ale to stejně není tak divný, protože v Londýně žiju. Kde se tady bereš ty?“
„Myslíš tady v téhle cukrárně? To je čistá náhoda, prostě jsem měl žízeň a řekl jsem si, že si tady na chvíli sednu,“ pokrčil rameny.
„Já myslela, kde se bereš tady v Londýně. Studuješ přece v Kruvalu, který je někde na severu, a tak je mi divný, že by si nakupoval věci do školy zrovna v Londýně, jak jsi mi tvrdil pár let zpátky,“ vyjasnila jsem mu.
„Zasloužíš si body za dobrou paměť,“ pousmál se. „Ale vážně tady nakupuju vždycky věci do školy. Jenom to není hlavní záminka, proč sem jezdím na léto.“
„Tak proč sem jezdíš na léto?“ zeptala jsem se.
„Protože tu žije moje máma,“ pokrčila rameny a napil se čaje.
„Tak proto umíš tak dobře anglicky. Ale proč potom studuješ v Kruvalu a ne v Bradavicích?“ optala jsem se.
„Protože to by si zase nepřál můj otec. Nechtěl, abych chodil do Bradavic a tak zařídil, abych chodil do Kruvalu, kde je navíc ředitelem jeden jeho známý,“ vysvětlil mi.
„Jo, to dává smysl,“ přikývla jsem.
„Ale teď mě víc zajímá, co je jinak nového? Jak se ti dařilo ve škole?“ zeptal se mě.
„Na školu se mě radši ani neptej. Jsem oficiálně podmínečně vyloučená,“ vydechla jsem.
„I ty jedna velká rebelko,“ zasmál se.
„Hele, nedělej si ze mě srandu,“ ohradila jsem se.
Přesto se mi smál dál. „Když ono je to hodně směšné. Představa tebe a podmínečného vyloučení mi k sobě moc nesedí. První večer v Itálii, kdy jsme měli k dispozici hotelový minibar, tak jsi šla spát.“
„Co je na tom špatného? A přestaň se mi smát!“ Bouchla jsem ho lehce do ramene.
„Dobře, přestanu se smát,“ pronesl, když se snažil přestat se smát. Ale stále měl úsměv na tváři.
„Ale je fajn, že jsi zmínil zrovna tu Itálii, protože kvůli ní jsem právě podmínečně vyloučená,“ podotkla jsem.
„Jo, Eliz mi o tom něco psala,“ připustil.
„Tak pak se k tomu ještě malinko připletlo vloupání do ředitelny. Ale nakonec se to vyřešilo. Eliz odešla ze školy a já zůstala podmínečně vyloučená,“ pokrčila jsem rameny. „Tenhle rok musím sekat dobrotu.“ V tuhle situaci jsem lehce zvážila říct mu i o tom anonymním vzkazu. Jenže pak jsem si uvědomila, že bych mu musela říct, proč ten vzkaz psala, takže bych mu musela říct, že se jí líbí, a to se mi nezdálo správné.
„Takže letos tě do zahraničí nevytáhnu?“ pozvedl obočí.
„Ne. Ale můžeš zkusit vytáhnout někam Eliz. Upřímně nemám ponětí, co vlastně dělá a co plánuje, když odešla z Bradavic. Třeba bude mít čas,“ navrhla jsem mu.
„Poslední dobou se mi moc neozývá,“ pokrčil rameny. „Taky nevím, co s ní je.“
Mírně jsem pootočila hlavu. Kolem nás právě prošla skupina pěti holek, které zamířily dovnitř cukrárny. Museli být zhruba v mém věku. Možná o rok mladší. Přesto se část z nich ohlédla po Jamesovi.
„Asi už budu muset jít. Budu muset pomoct kamarádce,“ prohlásila jsem a zvedla jsem se ze židle.
„Já už taky půjdu. Pokud mě budeš muset opustit, tak už nemám důvod tady dál setrvávat,“ pokrčil rameny a dopil zbytek ledového čaje. „Kolik to dělá?“
„To nech na mě,“ mávla jsem nad tím rukou. „Za to že jsi nám zařídil v létě hotel, tě teď zvu na tenhle čaj.“
„Takže nebudeš chtít ani spropitné?“ pousmál se, když se zvedal ze židle.
„Jaké spropitné máš na mysli?“ pozvedla jsem obočí. Spropitné bývá zhruba deset procent z celkové ceny. Takže teď si mám dát sama sobě deset procent ceny ledového čaje?
„Tohle,“ pronesl. Jednu ruku mi obmotal kolem pasu, přitáhl si mě blíž a políbil mě. Byla jsem tím polibkem překvapená. Většinou dostáváme spropitné v trochu jiné podobě. Ale nemůžu říct, že by se mi tahle podoba nelíbila. V ten moment jsem zapomněla na to, co mi o něm povídala Elizabeth. Bylo mi jedno, že tohle zkouší na každou druhou a že to pro něj nic neznamená. Je to jenom jedna pusa. Klidně ať za to později shniji v pekle, ale teď jsem si chtěla užít tenhle okamžik a tak jsem začala spolupracovat. Ale i tak polibek netrval moc dlouho, protože jsme pořád byli na veřejnosti.
„Tak ahoj. Brzo se uvidíme,“ mrkl na mě a odešel. Trvalo mi ještě pár vteřin, než jsem se vzpamatovala.
„Ahoj,“ řekla jsem ještě jeho odcházejícím zádům a zamířila jsem pak zpátky do cukrárny. Že Annie ví, co se právě dělo, mi bylo hned jasné podle jejího vykuleného pohledu, který mi věnovala. Jenže mi k tomu nemohla nic říct, protože právě brala objednávky od té skupiny holek. V podstatě byla Annie teď něco jako načasovaná bomba ohledně otázek, které na mě vychrlí, jen co se vrátí k pultu. Což nastane za tři, dva, jedna…
„Nevím, jak se ti to podařilo, ale svoje balící techniky mi musíš podrobně popsat. Bavíš se s ním pár minut a už se s ním líbáš. Tímhle jsi překonala i mě,“ vychrlila na mě, jakmile byla dostatečně blízko.
„To bude asi tím, že ho neznám pár minut. To byl James,“ sdělila jsem jí. „Co si objednaly?“ Natáhla jsem se pro lístek, který držela v ruce.
„James? Ten James? Ten, se kterým ses líbala v Itálii a který ti pak nenapsal ani řádku?“ vyhrkla možná až moc hlasitě, protože se po nás podívala jedna z těch holek. „A chtějí zmrzlinové poháry a milkshaky,“ dodala ještě Annie, přičemž mi podala ten lístek.
„Nemohla by ses ztlumit?“ požádala jsem ji. „A mohla bys ušlehat šlehačku.“
„Jo, jasně,“ mávla nad tím rukou. Na chvíli jsem měla trochu klidu, když se odebrala dozadu do skladu. Mezitím jsem stihla vyndat skleněné misky na poháry a připravit dva milkshaky. Připravovala jsem akorát třetí, když se vrátila Annie. Rovnou zamířila ke zmrzlině a do připravených misek začala dávat kopečky zmrzliny. Takže zatímco ona připravovala poháry, já připravila milkshaky. Za pár minut bylo všechno hotové a připravené na tácu.
„Vezmu to tam,“ prohlásila jsem. Annie totiž omylem trochu zašpinila pultík při přípravě pohárů a teď ho musela utřít. Ale ve skutečnosti jsem se snažila uniknout čemukoliv, co mělo následovat ohledně tématu Jamese.
Přišla jsem s tácem k těm pěti holkám a postupně jsem jim na stůl postavila každý objednaný kousek. Většina z nich se rovnou vrhla pro svůj milkshake nebo pohár kromě jedné, která se dívala na mě. Trochu mě to znervózňovala. Chtěla jsem už od nich odejít, když mě oslovila:
„Nechodila jsi na základní školu u Kensingtonova parku?“ zeptala se mě.
Podívala jsem se na ní, když zmínila moji bývalou školu. „Jo, chodila,“ přikývla a v hlavě jsem se snažila přiřadit k její tváři nějaké jméno.
„Připadala jsi mi nějaká povědomá. Jsem Kelly Andersová,“ představila se a já jsem si uvědomila, že se jedná o moji bývalou spolužačku. Ale nikdy jsme se nebavily, což bylo nejspíš způsobeno tím, že ona byla dobrá kamarádka Valerie. „Prý tě odvezli do nějakého ústavu.“
„Nevěř všemu, co se povídá. Hlavně ne tomu, co říká Valerie o mně. Chodím do internátní školy ve Skotsku,“ ujistila jsem ji. Podle jejího zamračená při slově Valerie jsem usoudila, že asi bude spíš na její straně. Ale já jsem neměla náladu přesvědčovat nějakou holku, kterou jsem ani pořádně neznala, o něčem, co je pravda. Takže jsem se raději vrátila zpátky za Annie, kterou jsem už cestou stihla probodnout pohledem. „Kvůli tobě teď budou mít v domově nové drby.“
„Proč kvůli mně?“ pozvedla obočí.
„Protože určitě slyšela to, co jsi říkala o mě, o Itálii a o Jamesovi. Nebude to trvat dlouho a jedna z nich to poví někomu, kdo je z domova a pak to budou vědět všichni,“ sdělila jsem jí.
„Promiň. Alespoň se tam pořád ještě neví o tvém podmínečném vyloučení,“ poznamenala. Měla pravdu, tohle se ještě naštěstí nerozneslo. „Větší výčitky mám ale z toho, že jsem tě dohazovala tomu Jamesovi. Kdybych věděla, že to je on, tak bych tě zavřela do mrazáku a ten ledový čaj bych mu tam odnesla sama.“
„Vždyť o nic nešlo, jen jsme se chvíli bavili,“ namítla jsem. „A vím, že ta pusa pro něj nic neznamenala. Pro mě taky ne.“
Annie přimhouřila oči. „Trávíš moc času se mnou. Chytáš moje manýry.“
„Jo, úplně cítím, jak se ta tvá zkaženost do mě vlévá,“ zašklebila jsem se.
„Aspoň teď budu já ta hodná a dobrá,“ pokrčila rameny. „Vlastně už jsem. S Marcem jsem už… pět měsíců? Ten čas hrozně letí.“
„Tak hrozně, že už místo mých šílených schopností řešíme kluky,“ podotkla jsem.
„Když tvoje schopnosti už jsou ohraný. Dokud u nich nenastane nějaký velký nový pokrok, tak není co řešit,“ pokrčila nad tím rameny. „Teď musíme řešit drby. Slyšela jsi, že Valerie se dala dohromady s Alexem?“
„S Alexem? Já vždycky čekala, že bude mít něco s Tomem. Byli přece pořád spolu.“
Jak jsem ten večer předpověděla, tak opravdu brzy začaly kolovat po domově drby o tom, že jsem byla v Itálii a že chodím s nějakým Italem. Ještě ten večer při večeři se mě na to Michelle zeptala, zatímco Alberta a Mary dychtili po tom, co jim odpovím. Pokud jste chtěli o někom něco vědět, tak bylo nejlepší jít se zeptat jich, protože věděly o každém všechno možné. Takže nyní jsem je opravila, že James není Ital. Původně pochází z Anglie, ale studuje v zahraničí a do Itálie jsme jeli jen na výlet. Vlastně to i byla víceméně pravda. Jenom jsem je upozornila na ten podstatný detail, že s ním nechodím a že si ani nejsem jistá, kdy ho znovu uvidím.
Nakonec jsem s radostí uvítala, když nastal čas večerky a já jsem si šla lehnout do postele společně s plyšovým lvem, který mě prakticky astrálně přemisťoval k Harrymu. Jenže jakmile jsem se ocitla v jeho pokoji v Kvikálkově, tak jsem se zklamáním zjistila, že už spí. Proč jen mě holky museli zdržovat tak dlouho? Povzdechla jsem si nad tím a posadila jsem se na židli u stolu. Zadívala jsem se z okna ven na ulici osvětlenou pouze pouličními světly. Aspoň mi teď nemohly kazit výhled mříže. Ty se nám povedlo vyrvat už před dvěma lety. Pousmála jsem se při té vzpomínce. Teď je z toho zábavná historka.
Moje myšlenky vyrušilo Harryho zalapání po dechu. Ohlédla jsem se po Harrym, který právě ve tmě šmátral po nočním stolku. Hned jsem byla na nohou a vložila jsem mu do ruky jeho brýle dřív, než je stihl svojí neopatrností shodit na zem. Ve chvíli, kdy si je nasazoval na nos, jsem už rozsvěcela lampičku.
„Ahoj, Harry,“ pozdravila jsem se s ním a pousmála jsem se, zatímco jeho oči si přivykaly na náhlé světlo.
„Ahoj, Kate. Promiň, dneska jsem nějak usnul,“ zamumlal omluvně a mnul si přitom čelo v místě, kde měl svojí jizvu ve tvaru blesku. Mnul si ji pořádně silně, prakticky si k ní tiskl ruku, až mě to znepokojilo.
„Harry, jsi v pořádku?“ oslovila jsem ho.
„Jo, to jen mě trochu bolí jizva,“ připustil Harry.
„Bolí tě jizva?“ zeptala jsem se ho starostlivě a posadila jsem se na okraj postele.
„Jo. A taky jsem měl takový divný sen… Byl tam Voldemort a Červíček… Pak ještě nějaký starý chlap… Toho pak zabili a taky se domlouvali, že musí někoho zabít… Že musí zabít mě.“
„Harry, nechci ti kazit náladu, ale není žádnou novinkou, že tě chce Voldemort zabít. Takže prakticky si kvůli tomu nemusíš dělat nijak větší starosti,“ ujistila jsem ho. Následně jsem se zarazila, neboť jsem si uvědomila, co to vlastně říkal o jizvě. Jestli ho bolí, tak to neznamená nic dobrého. Naposled se to dělo v prvním ročníku zhruba v době, kdy se Voldemort přesunul na zadní stranu hlavy našeho učitele obrany proti černé magii. „Není Voldemort nikde poblíž, že ne?“
„Já nevím. Ale je absurdní, že by se tady objevil, že jo?“ podíval se po mě.
„Asi jo,“ souhlasila jsem s ním. Následujících pár vteřin ticha jsem čekala, že se objeví zvuk vraždící kletby nebo něco alespoň kroky na schodech. Jakmile se pak náhle ozvalo přes zeď z vedlejší místnosti hlasité zachrápání, tak jsem sebou trhla. Stejně tak i Harry, jemuž se v tu chvíli upíraly ke stejným obavám jako ty moje.
„Musíme změnit téma nebo při dalším zachrápání dostane jeden z nás infarkt,“ prohlásil Harry.
„Dneska jsem potkala Jamese,“ vyhrkla jsem první téma, které mě v tu chvíli napadlo.
„Jamese?“ pozvedl Harry obočí.
„Toho dalšího bilokanta. Potkali jsme ho tenkrát na Obrtlé ulici,“ vysvětlila jsem mu.
Náhle se v Harryho tváři objevilo pochopení. „Už vím.“
„Tak dneska se čirou náhodou objevil v cukrárně, kde pracuju,“ dodala jsem ještě. Následně jsem se kousla do rtu, když jsem si vzpomněla na to, jak mi dal na rozloučenou pusu. Momentálně to ví jenom Annie a pravděpodobně o tom při příští příležitosti povím ještě Hermioně. Ony byly holky, takže jsem se s nimi o tom mohla bavit. Nejraději bych o tom mluvila i s Harrym, protože byl prakticky můj nejlepší kamarád, jenže teď s tím začít by bylo blbé. „Harry, jaký my spolu vlastně máme vztah?“
„Jak to myslíš?“ pohlédl na mě překvapeně.
„Lidi nás často párují dohromady. Párují jako, no, víš, jak to myslím. Prostě jako pár. A mě by zajímalo, co ke mě cítíš. Jestli je to kamarádství, anebo něco víc,“ pohlédla jsem na něj tázavě.
„No,“ podrbal se na hlavě, „já vlastně ani přesně nevím. Já… ty jsi moje nejlepší kamarádka. Vím, že bych ti mohl svěřit prakticky cokoliv. A pak je tu to divné pouto mezi námi…“
„Harry,“ přerušila jsem ho. „Stačí, když mi řekneš, jestli bys ve mně dokázal vidět něco víc než jen kamarádku.“
Harry se na mě na několik vteřin zadíval, přičemž mi hleděl do očí. „Asi ne. Promiň.“
Oddechla jsem si. „Neomlouvej se. Bála jsem se, že řekneš ano, protože já to mám s tebou stejně.“
„Takže jsem prostě jen kamarádi?“ ujišťoval se Harry.
„Nejlepší,“ opravila jsem ho. „Prakticky jsme spřízněné duše. Nebo spíš propojené duše. Znáš jiné dva lidi, kteří by po spojení rukou dokázali vytvořit štít proti smrtící kletbě?“
„Ani ne,“ pokrčil rameny. „Ale proč jsi to dnes vytáhla?“
Na několik vteřin jsem se odmlčela. „Mezi mnou a Jamesem něco je,“ připustila jsem. „Ale nechtěla jsem ti to zatajovat, jenže mi bylo blbý to vytáhnout, tak jsem se napřed chtěla ujistit, jaké to mezi námi vlastně je.“
Harry překvapeně pozvedl obočí a vzápětí se pobaveně ušklíbl. „Takže s ním chodíš?“
„Většinou ho potkávám tak jednou za rok a pak dlouho ne. Na tom se moc vztah vybudovat nedá. Takže můžu být ráda za nějakou pusu jednou za čas,“ sdělila jsem mu. Nakonec to nebylo ani tak divné se o tom s Harrym bavit. Bylo to podobné, jako když jsem se o tom bavila s Annie nebo s Hermionou.
„Takže jste si už dali pusu?“ culil se Harry, až jsem ho musela šťouchnout.
„Přestaň se mi smát, nebo ti to jednou oplatím, až ty někomu dáš první pusu,“ vyhrožovala jsem.
„S tím dokážu žít,“ odpověděl mi na to.
„Nemáš být můj nejlepší kamarád a nějak mě podporovat? Ty si tu místo toho ze mě utahuješ. Mít nějakého bráchu, tak tahle práce by mu nejspíš připadla.“
„Tak budu tvůj brácha,“ pokrčil rameny.
„Já jsem ale ještě nevypsala výběrové řízení na svýho bráchu,“ upozornila jsem ho.
„Tak ho nevypisuj. Už máš mě,“ zašklebil se na mě Harry.
„A co je potom Ron?“ zeptala jsem se ho.
„Buď další brácha anebo bratranec,“ navrhl Harry.
„Až ho příště uvidím, tak mu dám vybrat. A Hermiona s Annie budou ségry, to je jasný.“
Nakonec tenhle rozhovor účel splnil, ať byl sebepodivnější. Harry už nemyslel tolik na svoji bolavou jizvu. Kéž by se tak snadno dalo zbavit i hrozby Voldemorta.
Jak se bude nadále vyvíjet vztah Kate s Harrym? Budou jenom nejlepší přátelé?
Jak bude pokračovat její vztah s Jamesem? Kdy se znovu uvidí?
Jaký je vůbec Jamesův původ?