Prospala jsem skoro celé dopoledne. Nebylo se čemu divit, když jsem šla tak pozdě spát. Holky už spali, když jsem přišla. Probudilo mě až sluneční světlo, které mi náhle zasvítilo přímo do očí. V první chvíli jsem se jen otočila na druhý bok a snažila se spát dál. Ale nedalo mi to a sáhla jsem po budíku, abych zjistila, kolik je hodin. Hmm, půl jedenácté. Takže snídani už jsem dávno prošvihla. Ach jo, měla bych vstát. Ostatní už jsou určitě vzhůru.
Pomalu jsem se posadila na posteli a zjistila jsem, že opravdu jsem v ložnici sama. Holky už tedy zmizely.
Jako na zavolanou se vzápětí otevřely dveře a dovnitř vpadla Levandule a Parvati, které se něčemu smály. Zarazily se, když mě uviděli rozespalou sedět.
„To teprve vstáváš?“ zeptala se překvapeně Parvati.
„Ne, teprve jsem se probudila,“ pokrčila jsem rameny. „Dopřejte mi trochu spánku, spát jsem šla až někdy k ránu.“
„A co jsi do té doby dělala?“ pozvedla Levandule obočí a zahihňala se.
„Hele, radši se mi nesměj, protože vy obě máte u mě vroubek.“ Pokárala jsem je pohledem. „Jaktože jste mi neřekli, že vám došlo, že Cedricovi se líbím já?“
Obě se zasmály. „Takže ti to konečně došlo?“ zeptala se Parvati.
Neodpověděla jsem jí. Namísto toho jsem vylezla z postele.
„Hej, odpovíš mi?“ dožadovala se odpovědi Parvati.
„Ne,“ sdělila jsem jí klidně. „Vy jste mi neřekli o Cedricovi, tak já vám neřeknu o včerejšku.“ Odolala jsem pokušení vypláznout na ně ještě jazyk a jen jsem zamířila do koupelny. Tam jsem mále dostala infarkt, když jsem se na sebe podívala do zrcadla. Už vím, proč je dobré se před spaním odlíčit. Poznámka pro příště.
Zhruba o hodinu později jsem začala znovu vypadat jako člověk, když jsem s vlasama v culíku a v obyčejných džínách a roláku kráčela do společenské místnosti. Doufala jsem, že tam naleznu své přátele u krbu. Ale než jsem se o tom stihla přesvědčit, tak mi naproti vyběhl Gucci, který mi začal skákat po nohách. Od léta hrozně vyrostl a především se z něj stal velký skokan. Neustále čekám, kdy se mu podaří doskočit do takové výšky, že mi dá hlavičku. Ale momentálně to bylo znamení, že můj odhad byl správný, protože před chvílí byl s mými přáteli u krbu.
„Dobré ráno,“ pozdravila jsem je, když jsem usedla k nim do křesla. Vzápětí mi na klín skočil Gucci.
„Spíš poledne, ne?“ pozvedl Ron obočí.
„Jasně,“ mávla jsem nad tím rukou a začala jsem drbat za ušima Gucciho. „Vyvenčili jste ho někdo?“
„Já, ráno, když se nikomu nedařilo tě probudit,“ ozvala se Hermiona.
„Díky,“ poděkovala jsem jí.
„Zrovna jsme říkali Hermioně o tom, co jsme včera slyšeli venku, když jsme se šli projít,“ sdělil mi Harry.
„Co jste slyšeli?“ zeptala jsem se. Malinko jsem se přitom vyděsila. To jakože nás včera odposlouchávali? Tedy, ne, že bych před nimi chtěla Cedrica nějak tajit, ale není mi zrovna příjemná myšlenka, jak nás špehují.
„Hagrid mluvil s madame Maxime a vykládal jí, že je poloobr,“ řekl mi Ron.
„Aha,“ kývla jsem. „To vadí?“
„Obři nejsou mezi kouzelníky moc oblíbení,“ vysvětlil mi Ron. „Vlastně se jich spíš bojí.“
„Dobře, chápu,“ přikývla jsem.
„Kam jsi vlastně včera večer zmizela ty?“ zeptal se Harry a trochu přitom nakrčil čelo.
„No, já-,“ začala jsem, ale už jsem se nedostala ke slovu. V ten moment k nám totiž zamířil Fred a George.
„Hele, bando, nejdete teď na oběd?“ zeptal se nás a opřel se přitom o opěradlo mého křesílka. Tím na sebe upoutal Gucciho pozornost, který se rozhodl, že se k němu musí dostat. To, že v cestě byl třeba můj obličej, mu moc nevadilo.
„Za chvíli,“ odpověděla Hermiona.
„Proč vás to zajímá?“ zeptal se Ron.
„Protože jsme se rozhodli, že začneme dbát na to, kolik toho sníte,“ odvětil George.
„Ne, Ginny nám tvrdí, že nás v koulovačce porazí, takže po obědě plánujeme venku velkou sněhovou bitvu. Tak nás napadlo, jestli se přidáte, anebo vás nemusíme přesvědčovat, že jsme lepší než vy?“ ušklíbl se.
„Vy a lepší než my? Prosímtě, tomu sám nevěříš,“ oponovala jsem mu a mírně jsem se otočila, abych na něj lépe viděla.
„Tak to dokaž, Beckerová,“ pobídl mě.
Namířila jsem na něj prst. „Počkej po obědě.“
„Tak si s tím obědem pospěšte, ať moc dlouho na tu výhru nečekáme,“ řekl ještě George, ale to už oba dva mířili k portrétu.
„Na tu výhru budete čekat věčně,“ zavolala jsem za nimi a podívala jsem se na ostatní. „Ale na oběd bychom mohli jít. Když jsem vynechala snídani, tak mám trochu hlad.“
„Tak jdeme,“ pronesla Hermiona. Před obědem jsme si ale všichni ještě zašli pro oblečení. Sice k obědu nebudeme potřebovat zrovna rukavice, ale na tu pozdější koulovačku ji potřebovat budeme.
Akorát jsem takhle přišla o příležitost, jak jim povědět o včerejšku. V průběhu oběda jsem se snažila zformulovat to sdělení. Snažila jsem se zkombinovat „Včera jsem se lehce opila s Jamesem a vykousla se Cedricem,“ se „Cedric a já jsme do sebe zabouchlí a asi teď spolu chodíme,“ ale nedokázala jsem přijít na tu správnou možnost. Především jsem nevěděla, jak začít. Ale docela mě i bavilo vědomí, že moji přátele to ještě nevědí a docela jsem se i těšila na to jejich překvapení ve tváři. Z toho důvodu jsem se i většinu obědu tak nějak spokojeně usmívala. A taktéž jsem neustále vrhala pohledy k mrzimorskému stolu, jestli tam nezahlédnu Cedrica. Neseděl tam. Neviděla jsem tam ani jeho kamarády. Možná jsme tu moc brzo. Po celý oběd jsem doufala, že ho alespoň na chvíli zahlédnu.
„Co ti je?“ zeptal se mě zničehožnic Harry.
„Co?“ podívala jsem se po něm. „Já jsem v pohodě.“
„Chováš se divně,“ podotkl Harry. „Pořádně ses ani nedotkla hranolků a to jsou tvoje oblíbené.“
„Mám pocit deja-vu,“ pronesl Ron. „To samý si říkal před lety, když se Kate chovala divně, protože ji ovládal Voldemort.“
„Ale teď mě Voldemort neovládá. Žádný jeho deník jsem nedostala,“ vyvrátila jsem mu ihned.
„Ani nějakou jeho starou učebnici? Třeba jsi v knihovně narazila na nějakou knihu, kterou si prohlížel i on,“ navrhl Ron.
„Anebo jsem třeba ve stejné místnosti jako on po sedm let sedával,“ zmínila jsem. „No, tak, já nejsem posedlá. Jenom…“ Nějak jsem se nedokázala přinutit vyslovit nahlas to slovo: „…zamilovaná.“ Znělo to tak zvláštně. A já jsem vážně zamilovaná? Náhle mě přepadaly pochyby. Jak se pozná zamilovanost? Jenom vím, že včera mi bylo báječně a teď se nemůžu dočkat, až potkám Cedrica. To je zamilovanost, že jo?
„Jenom?“ zeptal se Harry.
„Nějak dneska nemám moc hlas,“ pokrčila jsem rameny a odložila jsem vidličku. Nemělo už smysl snažit se dát něco sníst, když už mi většina vystydla. „Půjdeme už?“ zeptala jsem se jich a přikývli. Vydali jsme se ven, přičemž se k nám přidali i zbylí Weasleyovi. Hermiona zprvu připomínala, že by bylo rozumnější, kdybychom se vrhli na úkoly, ale to se nikomu z nás nechtělo. Vždyť je druhý svátek vánoční. Ještě tenhle den si můžeme odpočinout. Po svátcích se můžeme učit. To nakonec připustila i Hermiona, protože se k nám nakonec přidala.
U jezera se tak strhla velká sněžná bitva. Vybudovali jsme si dva provizorní bunkry neboli hradby, což v podstatě znamenalo několik kopců navršeného sněhu, které tvořili malou rádoby zeď. Ale posloužila dobře, odtamtud jsme bombardovali Freda a George. Ti náš nápor moc nezvládali. Nedivím se, měli jsme přesilu.
Náhle jsem schytala jeden zásah do zad. To bylo divné, protože Freda a George jsem viděla před námi. Otočila jsem se a uviděla jsem kus od nás Cedrica s rukavicí od sněhu, jak si tam nevinně stojí a usmívá se. Hned mi bylo jasné, že za tou sněhovou koulí je on.
„No, počkej,“ pronesla jsem a hodila jsem po něm tu nejbližší sněhovou kouli, kterou jsem z naší předem nakupené hromádky sebrala. Zasáhla ho do ramene. Tím se odstartovala naše soukromá sněhová bitva, která se týkala jen nás dvou. Naprosto jsem ignorovala předchozí koulovačku proti dvojčatům a soustředila jsem se jenom na Cedrica. Přitom jsem se culila jako zamilovaná puberťačka. Počkat, to já vlastně asi jsem.
Házeli jsme po sobě sněhové koule, které jsme si pokaždé rychle udělali ze sněhu na zemi. Nebyli mezi námi žádné zábrany, bunkry nebo hradby a postupně jsme se k sobě přibližovali. Vždycky jsme uplácali kouli, hodili ji a udělali pár kroků k sobě. Nakonec dělil už jen asi metr. Sehla jsem se pro další várku sněhu, ale to už jsme byli moc blízko, protože se Cedricovi podařilo chytit mě za ruce.
„A mám tě,“ zvolal.
„Vzdávám se,“ usmála jsem se a nechala jsem, aby mi nedotvořená sněhová koule vypadla z ruky. „Neviděla jsem tě na obědě.“
„Teprve na něj míříme,“ kývl hlavou ke svým kamarádům a pustil moje ruce. I tak jsme ale zůstávali stát až hodně blízko sebe. „Tak mě napadlo, jestli bychom se nemohli později večer sejít.“
„Po večeři?“ navrhla jsem.
„Po večeři,“ souhlasil. „Třeba v tom našem opuštěném kabinetě.“
„Hmm… v našem kabinetě… Líbí se mi, jak to zní,“ usmála jsem se.
„Jo, to mě taky,“ opětoval mi úsměv. „Takže večer.“ Na rozloučenou pak ke mně sklonil hlavu a políbil mě. Polibek jsem mu opětovala a na pár vteřin jsem mu obmotala ruce kolem krku. Byl to ale jen krátký polibek, což mi bylo i docela líto. Vzápětí jsme se od sebe museli odloučit, on odešel a já jsem tam zůstala stát. Alespoň se můžu těšit na večer. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se čas zastavil a mi mohli být jenom sami spolu.
Ale když jsem otočila, tak jsem si uvědomila, že sami nejsme. Dokonce ani ne teď. Nejspíš proto teď na mě moji přátele zírají. Všichni přestali s koulováním.
„Asi bych vám měla říct, s kým jsem se včera z toho plesu vytratila,“ prohlásila jsem, když jsem k nim opět došla. To už i Fred a George z druh strany hradeb popošli blíž, aby lépe slyšeli. „Se Cedricem.“
„Neříkej,“ pronesl ironicky Fred. „My mysleli že s Filchem.“
Zamračila jsem se na něj a pak jsem ho raději ignorovala.
„Takže teď spolu chodíte?“ zeptal se Harry.
„Asi jo,“ přikývla jsem.
„Jak se to stalo?“ ptala se Ginny.
„A proč zrovna on?“ nakrčil Ron čelo.
„Ale to víte, to tak někdo ochutná poprvé ohnivou whiskey, pak se jde s někým projít, pak zjistí, že tomu někomu se líbí a pak se tak nějak s ním začne líbat,“ mávla jsem nad tím rukou, jakoby o nic nešlo.
„Ty jsi ochutnala ohnivou whiskey?“ zhrozila se Hermiona.
„A on se líbí tobě?“ ptal se Harry.
„Ale to není tak podstatný,“ mávl nad tím rukou George. „Jaktože jsi přišla k ohnivé whiskey a nerozdělila ses?“
Protočila jsem oči. „Měl sis zajít za Jamesem,“ odvětila jsem a pohlédla jsem pak na Harryho. „Já bych řekla, že jo. Proč jinak bych kvůli němu lezla do arény s drakem a nechala se sežehnout dračím ohněm?“
„Cože?“ vyhrkli svorně dvojčata a já jsem vytřeštila oči. Já se prokecla.
„Do háje,“ zaklelal jsem. „Zapomeňte, co jsem právě řekla, ano?“
„Ale… Co.. Jak jsi to myslela?“ ptali se mě zmateně.
Já jsem blbá, blbá a zase jenom blbá. Jak se můžu tak pitomě prokecnout? Co teď? Tihle tři o ničem o mě netuší. Mám jim říct pravdu? Určitě by to na mě neprozradili, ale je toho hodně, co bych jim musela vysvětlit a zahrnuje to spoustu tajemstvích, která nejsou moje. Ne, to jim jen tak nevysvětlím. Takže jak z toho vybruslit?
Vyslala jsem jeden prosebný pohled o pomoc k Ronovi, Hermioně a Harrymu. Ten nejspíš zabral, protože Harry náhle promluvil: „Ona myslí jednu takovou událost, která se stala ještě před prvním úkolem. My všichni šampioni jsme věděli předem, že půjde o draky. Nějak se nám povedlo být poblíž lesa, kde měli klece…“
„A byl u toho i Cedric,“ vyhrkla Hermiona. „Dostal se k nim až moc blízko a Kate ho zachránila.“
„Jo, přesně tak to bylo,“ souhlasila jsem a v duchu jsem se modlila, aby se to uchytilo.
„Aha,“ kývli dvojčata, i když Ginny si nás ještě podezřívavě měřila.
„Nevrátíme se už dovnitř?“ navrhla jsem. „Mám už docela mokré rukavice.“
Sice všichni souhlasili. Neslyšně jsem stihla Harrymu naznačit: „Díky.“ Ale podle zamlklosti ostatních jsem tušila, že možná stále přemýšlejí nad mojí blbostí. Chtěla jsem proto přejít na nějaké jiné téma, začít rozebírat něco jiného. Hned se mi vybavil Cedric. „Jo, a ohledně toho prohraného zápasu loni se Cedricem a jak ho od tý doby nemáte rádi, musíte se s tím vypořádat. I to, že je to prakticky Harryho soupeř.“
„Naštěstí to není poprvé, co máš něco s Harryho soupeřem. Začíná z toho být zvyk,“ podotkl Ron.
„Jo, snažíme se bránit tvoji čest, ale takhle nám to dost ztěžuješ,“ zmínil George.
„Já… cože?“ podívala jsem se po nich.
„No, jak o tobě a Harrym kolovali drby po škole, tak jsme se je snažili rozptýlit. Ale když ses pak líbala s Jamesem a začalo se povídat, že chodíš s ním, tak jsme to vzdali,“ pokrčil rameny. „Popravdě teď když se do toho zamotal i Cedric, tak nemám ponětí, jak bychom to zvládli.“
„Díky, kluci, ale už je to zbytečné. James byl prostě jenom James, tam to nikdy nikam nevedlo,“ sdělila jsem jim. V duchu jsem se radovala, že se mi povedlo správně odvést téma. Aspoň jsem tak měla zmáknuté, jak jim to povím. A od té doby se mi na tváři usídlil uculený výraz, kterého jsem se nedokázala zbavit. Především se mi pravidelně vracel pokaždé, když jsem si vzpomněla na večer.
Páni, já mam prakticky rande. Co si mám vzít na sebe? Ukázalo se, že tohle nakonec moc řešit nemusím, protože můj šatník se převážně skládal ze školní uniformy, džín a triček. Ale aspoň jsem si na sebe vzala svoje nejoblíbenější tričko s nápisem „Zlomím ti tvé srdce“. Parádní tričko na rande. Cedric si zaslouží být varován. I když pod svetrem to je stejně jedno.
Večer jsem se vydala do našeho opuštěného kabinetu. Vážně je zvláštní myšlenka, že máme svůj kabinet. I když není vyloženě nás, jenom je to naše místo pro scházení. A parádní.
Jakmile jsem tam vešla, už jsem slyšela praskání v krbu a na jedné pohovce seděl Cedric. Jakmile me uviděl ve dveřích, tak se rozzářil, a i mě se do tváře vrátil ten proklatý uculený úsměv, který tam sídlí skoro celý den.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a přešla jsem ze šera chodby do světla plamenů. Tedy k pohovce.
„Sluší ti to,“ řekl mi.
Začala jsem cítit, jak mi červenají tváře. „Díky,“ zastrčila jsem si pramen za ucho.
„Neposadíme se?“ navrhl.
„Jo, to můžeme,“ souhlasila jsem a posadili jsme se vedle sebe. Ta rozpačitost byla ve vzduchu přímo cítit. Takhle je to pokaždé na rande nebo jenom na tom prvním? Aspoň že už jsme za sebou měli první líbání. I druhé, třetí a… Nějak jsem pak ztratila přehled.
„Tak jak to vzali tvoji kamarádi? Když jsem odpoledne odcházel, tak vypadali trochu překvapení,“ zmínil Cedric.
„Jo, nějak jsem jim to musela trochu vysvětlit. A málem jsem přitom prokecla bilokantsví. Naštěstí byl Harry pohotový a pomohl mi to zakecat,“ vysvětlila jsem mu. „Co ti tvoji kamarádi?“
„Pro ty to takové překvapení nebylo. Už nějakou dobu vědí, že se mi líbíš. Vlastně to věděli i dřív než já,“ sdělil mi.
Nakrčila jsem čelo. „Jak to mohli vědět dřív?“
„Chvíli mi trvalo, než mi to došlo,“ pokrčil rameny.
„A Alice už to ví?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ zavrtě hlavou. „Dnes jsem na ní neměl štěstí.“
Jako na zavolanou přesně v ten moment se otevřely dveře a tam stála Alice.
„My o vlku a vlk nám leze do dveří,“ podotkla jsem.
„Nazdárek,“ pozdravila nás Alice a přišla blíž k nám. „Doufám, že nic nenarušujeme.“
Nejprve mě zarazilo, proč mluví v množném, ale pak se za ní objevil James.
„Nevěděla jsem, že tady budete, jinak bychom sem nešli. Ale chtěla jsem od Jamese trochu pomoc s tím tréninkem.“
James byl oproti Alice trochu nepřátelštější. Minimálně si nás podezřívavě měřil. Hlavně když mi dal Cedric ruku kolem ramen.
„Vlastně je fajn, že jsi tady, protože jsem ti chtěl něco říct,“ začal Cedric, ale Alice ho nenechala pokračovat.
„Jestli máš na mysli to, jak jste se dali na plese dohromady, tak šetři dechem. Už to vím pár dnů,“ sdělia nám.
Překvapeně jsem na ní pohlédla. „Pár dnů? Takže na tohle jsi narážela, když jsi na plese tvrdila, že víš, jak to pro někoho skončí?“
„Víceméně ano,“ usmála se a posadila se na protější pohovku. „Ale s tím tancem u Harryho jsem blafovala. Viděla jsem jich míň, ale namluvila jsem mu, že jsem nás viděla tančit víckrát, abych ho pak snáz přesvědčila. A zabralo to.“
„Začínám se tě bát. Všechno víš a manipuluješ s lidmi,“ pronesla jsem.
„To buď ráda, že se s ní nemusíš dělit o jednu koupelnu,“ dodal Cedric.
„Takže jste teď spolu?“ zeptal se James, což bylo poprvé, co promluvil.
„Přesně tak,“ odpověděl mu Cedric a rukou, kterou mě objímal kolem ramen, si mě trochu majetnicky přitáhl o pár centimetrů blíž. Cedric a James si navzájem hleděli do očí a ve vzduchu bylo znát napětí. Začínali mi připomínat dva kohouty v kurníku. Měla jsem z toho nepříjemný pocit, tak jsem jim raději do toho skočila.
„Jamesi, chtěla jsem se ti omluvit, že jsem včera tak zmizela,“ ozvala jsem se. „Potřebovala jsem trochu na vzduch.“
„Ani se nemusím ptát s kým,“ dodal ještě James a zamračil se na Cedrica.
„Kluci, klidněte se trochu,“ promluvila na ně Alice a nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Pojďme raději cvičit,“ navrhla a postavila se, odhodlaná se pustit do nějakých meditací, soustředění či cokoliv to plánovali. Sotva se to ale stalo, tak zavrávorala. Ihned začala padat k zemi, ale jako první byl u ní James, aby ji zachytil, aby nespadla. V dalším momentě u ní byl i Cedric. Oba ji drželi a pomalu ji položili na pohovku. To už jsem u ní byla i já.
„Alice, prober se,“ jemně s ní třásl Cedric.
„Co jí je?“ ptala jsem se a podívala jsem se po Jamesovi.
„Něco s jejími schopnostmi,“ odpověděl mi, ale víc už neřekl.
Natáhla jsem k Alice ruku, zatímco s ní Cedric jemně třásl a snažil se jí probrat. Položila jsem Alice ruku na čelo, jako kdyby zjištění její teploty mi nějak mohlo pomoct. Ale přesně v ten moment, kdy jsem se jí dotkla, otevřela oči.
Spíš je přímo vytřeštila a zalapala po dechu. Ihned jsem ucukla rukou.
„Klid, Alice, jsi v pořádku, jsi v bezpečí,“ uklidňoval ji hned Cedric. „Nic se neděje. Jsi v Bradavicích.“
Jeho slova jí pomohla a ona se po pár vteřinách uklidnila. Podívala se na nás tři. V jejích očích jsem stále viděla, že je trochu vyděšená, i když už se uklidňovala.
„Co jsi viděla?“ zeptal se přímo James.
„Já si nejsem přesně jistá,“ začala Alice. „Bylo to mnohem živější než kdykoliv předtím. Měla jsem skoro pocit, že jsem na dvou místech najednou.“
„A co tam bylo?“ zeptala jsem si já.
„Hodně lidí. Byli oblečení v černém. A myslím, že jsem zahlédla i nějaké náhrobky. Mám pocit, že jsem byla na nějakém pohřbu.“
„Viděla jsi nějaké jméno? Koho byl ten pohřeb?“ vyptával se dál James.
„Ne, jenom vím, že jsem se cítila hrozně. Už od Štědrého dne mám takový divný pocit. Ten zesílil v té vizi. Špatně se to popisuje. Je to takový chladný pocit. Těsně předtím, než jsem se probrala, jsem dokonce pocítila, jak to na mě sáhlo.“
„Co sáhlo?“ zeptala jsem se.
„Smrt,“ polkla. „Chladný dotek smrti. Tak mi to připadalo. Něco mi našeptává, že obchází kolem. Jenom ještě nevím, koho si vybere.“
Pokud máte s někým první rande. Tak tohle je přesně to, co na něm nechcete slyšet. Něco mi říká, že když někdo bude předpovídat na vašem prvním rande smrt, tak to je špatné znamení. Můžu se jen modlit, ať se to netýká nikoho z mých blízkých.
„Měla by sis odpočinout,“ navrhl Cedric. „Dneska žádné tréninky.“
„Tohle ale není na tobě,“ skočil mu do toho James. „Těsně před chvílí měla velkou vizi, právě teď by to měla spíš rozvíjet.“
„Ano, měla velkou vizi, při které omdlela. Tohle se nikdy předtím nestalo, takže by si právě proto měla odpočinout,“ namítal Cedric.
„Tohle se tě ale vůbec netýká,“ oponoval James.
„Kluci, klid,“ klidnila je Alice, která se zvládla během jejich hádky posadit a mnula si spánky. „Raději bych si šla odpočinout.“
Cedric střelil po Jamesovi jeden vítězný pohled a potom pomáhal Alice se postavit.
„Měl bys ji doprovodit na kolej,“ navrhla jsem Cedricovi.
Ten se pak podíval na mě. „A neměl bych doprovodit i tebe?“ zeptal se. Nejspíš mu bylo blbý, že mě nedoprovodí, ale tady se nedá nic dělat.
„Jen běž,“ mávla jsem nad tím rukou. „Já to zvládnu.“
„Tak dobře,“ přikývl. Ale ještě než se vydal s Alice pryč, tak se ke mně naklonil a krátce mě políbil. „Dobrou noc,“ rozloučil se tak se mnou..
„Dobrou,“ rozloučila jsem se s ním a mírně jsem se pousmála. Podívala jsem se pak na Jamese. „Tobě taky dobrou,“ řekla jsem mu, ale už bez nějakého dalšího líbání. Vlastně jsem spíš hned po Cedricovi a Alice opustila místnost, protože mi bylo trochu blbé tam s ním zůstavat. Přeci jen to bylo trochu složité, s ním jsem se dřív líbala, ještě včera jsem s ním tancovala a dnes chodím se Cedricem. Alespoň jsem to teď měla potvrzené definitivně. Když jsem ale večer usínala ve své posteli, moje myšlenky mířily k tomu, co viděla Alice.
Smrt. Obchází tu smrt a hledá svoji oběť. Kdo to bude?
Kdo zemře?
Bude jen jeden nebo jich bude víc?
Jak se bude vyvíjet vztah Kate a Cedrica?
Budou na sebe James a Cedric hodně žárlit?