Řeknu vám, když vás Smrti označí, že si pro vás brzo přijde, je to docela nanic. Sice neočekávám, že by si pro mě měla přijít v nejbližší době, ale je to trochu znepokojující. Vždycky jsme si myslela, že se dožiju aspoň těch 25 let, ale podle tohoto ne. Aspoň jsem tušila, že pro mě si přijde až někdy později. Schválně jsem si to spočítala. Teď je rok 1995, což znamená že máme čas do jara nebo začátku léta 2004. Tím pádem klidně stíhám být 14. února 2003 těhotná. Do té doby budu žít, i když v roce 1998 to bude chvíli ve vězení. Ale nelíbila se mi myšlenka, že moje dítě bude vyrůstat beze mě. Já vím, že tohle by mě teď rozhodně nemělo trápit, hlavně když sama ještě nejsem připravená na sex, tak nemusím přemýšlet nad jeho důsledky. Ale aspoň jsem věděla, že tu tou dobou zůstane Hermiona, Ron a Cedric. U Cedrica je i docela pravděpodobný, že by mohl být i otcem toho dítěte.
Ale devět let je dlouhá doba, kdy se toho může ještě hodně stát. Horší bylo, že někdo z nás zemře už tenhle pátek. Čirou náhodou zrovna v den třetího úkolu. Trochu to i naznačovalo, koho z označených by se to mělo týkat. Alice bude v bezpečí hledišti, takže pokud se jí neobjeví nějaká rychlá a smrtelná nemoc, tak ona obětí smrti nebude. Elizabeth bude tou dobou nejspíš doma s Oliverem, což je podobný případ. V největší nebezpečí budou šampioni. Cedric tedy ne, ten nebyl označený. Zbývají James a Harry a něco mi říká, že se to týká spíš Harryho. Mohlo by to souviset s tím, jak ho někdo přihlásil do turnaje. Pořád nevíme, kdo to byl, i když si většina školy myslí, že jsem to byla já. Ale ať to by kdokoliv, tohle bude jeho poslední příležitost něco podniknout a dosáhnout nějakého svého cíle s Harrym. Nemyslím, že to bude chtít prošvihnout.
Harry proto intenzivněji trénoval na třetí úkol. Vyzkoušel si všechny útočná a obranná kouzla, která jsme naši, a navíc ještě nějaká, která by mu měla pomoci s orientací v bludišti. Když jsme tentokrát věděli, o co půjde a zároveň nemuseli hledat kouzlo na dýchání pod vodou, tak to bylo snazší. Ale i tak tam s Harrym budu já. Mluvila jsem o tom se Cedricem a nic proti tomu nenamítal. Pro jistotu jsem si procvičovala, jak se co nejrychleji s Harrym astrálně někam přemístit. Když bude hrozit smrtelné nebezpečí, tak ho prostě chytnu a přesunu se s ním k hledištím.
Ale jedno malé pozdvižení nastalo už hned po ránu. Mohl za to článek v Denním věštci od Rity Holoubkové, kde popisovala Harryho jako nebezpečného šílence. Nás to až tak netrápilo, ale zmijozelští se nad tím bavili.
„Velmi vtipné,“ okomentovala jsem jedno z Malfoyových gest, když si ťukal na čelo a předstíral, jak ho hrozně bolí jeho imaginární jizva na čelo. Protočila jsem nad tím oči a raději se od nich odvrátila. „Jsou to blbci.“
„Souhlasím,“ prohlásil Harry.
„Aspoň se už nenaparuje s tím, jak vyhrál zápas,“ poznamenala jsem. Začátkem měsíce, krátce po zápase s Kruvalem, vyšel článek o tom, jak byla kruvalská hvězda poražená školákem ze čtvrtého ročníku. Z Malfoye tam udělala nějaký zázračný talent, který svým „brilantním“ chycením Zlatonky vyhrál zápas. To je ale totální blbost, protože ten zápas už jsme stejně vyhrály předtím my střelkyně a jeho chycení Zlatonko už nic nerozhodlo. Jenže tohle zapomněla Holoubková zmínit.
Náhle Hermionu asi něco napadlo, protože si běžela něco ověřit do knihovny. To bylo divné, protože za chvíli nás měla čekat zkouška z dějin. A tím nás nemyslím Harryho, protože jako šampion nemusel zkoušky skládat. Jak já jsem mu záviděla. Nemusel se učit tu spoustu nudných dat a jmen skřetů. Dějiny vážně nesnáším.
Ale musela jsem se s Ronem zvednout a vydat se tam. Harryho mezitím čekala slastná vidina s Dursleyovými, tedy za předpokladu, že sem skutečně přijeli. Podle McGonagallové byli pozváni rodiny šampionů, aby se k nim tento den připojili. Mám pocit, že ve výsledku přijeli asi jen rodiče Fleur a Cedricovi. Což byla taky jedna věc, která mě zarazila. Jsou tu rodiče mýho kluka. Teď jsem sice byla zaneprázdněná zkouškami, ale měla bych pak někdy v průběhu oběda za nimi zajít a pozdravit je? Bude mě vůbec chtít Cedric představit? Nějak jsem nevěděla, co by mě mělo v průběhu dějin trápit. Smrt a třetí úkol. Cedricovi rodiče anebo jak dopadla druhá skřetí válka?
K našemu velkému překvapení jsme zjistili, že Harrymu opravdu někdo přijel a nebyli to Dursleyovi. Stejně by tu o ně nikdo nestál. Za to paní Weasleyová a Bill tu byli vítanými hosty. Škoda, že nepřijel i Charlie. Ale nikdo nevěděl o tom, že přijedou, dokonce ani Ron. Po chvilce přišli i zbylí Weasleyovi a nebelvírské to začínalo připomínat rodinnou pohodu typickou pro Doupě. Jen jsem měla trochu pocit, že je paní Weasleyová ke mně lehce odtažitá a chladná. Myslela jsem si, že se mi to možná jen zdá, ale když pak přišla Hermiona a chovala se k ní podobě, tak se mi to potvrdilo.
Nebyla jsem jediná, komu to došlo, protože hned na to Harry nahodil téma: „Paní Weasleyová, doufám, že nevěříte tomu, co o mě psala Rita Holoubková v Týdeníku čarodějek. Nechodil jsem nikdy ani s Hermionou a ani s Kate. Nic z toho není pravda.“
„Cože?“ řekla paní Weasleyová. „Ale ne, pochopitelně tomu nevěřím.“
„Ale něco z toho pravda je,“ okomentoval to George a strčil si vidličkou bramboru do pusy.
„Aspoň to se Cedricem,“ dodal Fred a ušklíbl se. „A taky…“
Střelila jsem po nich pohledem a Freda jsem pro jistotu nakopla pod stolem, aby nepokračoval. „Přestaň nebo vytáhnu Angelinu,“ varovala jsem ho.
Zabralo to a on už nic neříkal. Tedy kromě George. „My o vlku…“ poznamenal a zadíval se někam za mě. Ohlédla jsem se a uviděla jsem, jak k nám od mrzimorského stolu míří Cedric. Přivítal se se mnou krátkým polibkem na tvář, pozdravil ostatní, a především se obrátil k paní Weasleyové. „Dobrý den, paní Weasleyová. Myslím, že jsme ještě neměli to potěšení se poznat. Jsem Cedric Diggory,“ představil se jí galantně a natáhl k ní ruku. Dokonalý mladý gentleman. Aspoň tak teda doufám, že působil i na paní Weasleyovou, protože by se mi vážně hodilo, kdyby ho schvalovala vzhledem k tomu, že bych u nich měla trávit léto. Ale to, co plánujeme v létě zkoušet a dělat by možná až tak neschvalovala.
„Kate, mohla bys jít na chvíli se mnou?“ požádal mě.
Přikývla jsem a zvedla jsem se od stolu. Poodešli jsme o kus dál. „Děje se něco?“ zeptala jsem se.
„Jen mě tak napadlo, že bych tě oficiálně představil svým rodičům jako přítelkyni. Snáz se mi pak bude o prázdninách propašovávat ke mně,“ vysvětlil mi.
Znělo to logicky, ale přesto jsem v první moment na chvíli ztuhla. Sice jsem nad tím uvažovala, že by se něco takového mohlo dneska stát, ale to byla jen úvaha a nechávala jsem to na Cedricovi. Seznámit se s rodiči svého přítele je velký krok.
„Dneska večer budu čelit finálnímu úkolu v turnaji, ale právě teď vypadáš vyděšenější než já,“ prohlásil Cedric. „To jsou moji rodiče tak strašní?“
„Spíš se bojím, že se jim nebudu líbit. Co když mě nebudou schvalovat?“ zeptala jsem se s obavami.
„Zamilují si tě. Stejně jako já,“ usmál se nad tím a krátce mě políbil. Vzal mě pak za ruku a ke svým rodičům zamířil. „Mami, tati, chtěl bych vám Kate, svoji přítelkyni.“
„Ráda vás poznávám, pane a paní Diggoryovi,“ pokusila jsem se na ně mile usmát a potřásla si s nimi rukou.
„Takže ty jsi ta bradavická sváděčka šampionů?“ zeptala se mě paní Diggoryová. Následně Alice vyprskla smíchy, já začala rudnout a nevěděla jsem, co říct.
Naštěstí mě zachránil Cedric. „Mami, nevěř všemu, co napíše Holoubková.“
„Vždyť já vím,“ mávla nad tím rukou. „Jen jsem vás chtěla poškádlit.“
„Nechceš se k nám přidat na prohlídku Bradavic?“ pozval mě pan Diggory. „Cedric nám jednu slíbil. Chceme vidět, jak moc se od našich časů změnily.“
„Bohužel, nemůžu. Za chvíli mě čeká zkouška z Přeměňování. Naštěstí už poslední.“
„No, jo, vždyť jsi vlastně ve stejném ročníku s naší Alice,“ poznamenal pan Diggory. „Tak se uvidíme až večer. Hodneš štěstí u zkoušky.“
Docela se mi ulevilo, když jsem měla tohle seznámení za sebou. Nebylo to tak strašné. Taky nebylo moc prostoru si promluvit. Takový ten rodičovský výslech by nejspíš nastal až v průběhu prohlídky. Možná později večer. Ale teď mě čekala zkouška s McGonagallovou. Na té jsem si musela dát záležet, protože častokrát dokáže najít i tu nejmenší chybu na mém kouzle.
Znovu jsem se všemi Weasleyovými sešla až u večeře. Co jsem pochopila, tak si Harry, Bill a paní Weasleyová užili příjemnou procházku po pozemcích. Ale teď u večeře, ačkoliv zde bylo mnohem více chodů než obvykle, panovala tentokrát trochu sklíčenější nálada než u oběda. Bylo to tím třetím úkolem. A nejsklíčeněji se tvářila právě naše čtveřice, kdy jsme věděli, že dnes v noci někdo zemře. V jednu chvíli jsem i nechápala, jak se můžou ostatní okolo nás tak dobře bavit. Jasně, skončili jim zkoušky a nic je teď netrápilo. Byla to taková ironie. Nikdo z nich nevěděl, že někde tady je chodící mrtvola. Jen jsme nevěděli, kdo to je, a já jsem si moc přála, aby to nebyl Harry.
Jakmile se venku setmělo, požádal Brumbál šampiony, aby se odebrali spolu s Pytlounem na stadion a my ostatní jsme tam měli přejít také. Co mi docela vadilo, že jsme neměli žádnou možnost popřát šampionům hodně štěstí. Mě to tedy bylo jedno, protože já je stejně uvidím v bludišti. Jenom mu takhle nemohli popřát hodně štěstí Harry a Hermiona.
Protože Harry a Cedric byli na prvním místě, měli vyrazit do bludiště jako první. Stáli připravení u bludiště a já vedle nich v astrální podobě. Akorát mě mohl vidět jen Harry. Ale ne na dlouho. Pytloun odpočítal do tří a zapískal na píšťalku. Následně Harry i Cedric vběhli do bludiště a já za nimi. Trvalo asi padesát metrů, než jsme se všichni ocitli u prvního rozcestí.
„Tak ahoj,“ řekl Harry Cedricovi a zamířil vlevo. Ale já jsem ho nenásledovala. Všimla jsem si, jak Cedric těká pohledem.
„Harry, dej mi minutku,“ řekla jsem mu a zviditelnila se.
Teď už mě Cedricovy oči mohli najít snadno. Slyšela jsem nějaké kroky. To se ode nás Harry taktně vzdálil. Udělal dobře, protože jsem se vzápětí naklonila k Cedricovi a dlouze ho políbila. Byl to jiný polibek oproti těm v poslední době. Trochu mi připomínal náš první polibek, když jsem cítila chvění v břiše a došlo mi, že jsem se zamilovala. Teď už určitě vím, že ho miluju, a věřím, že nás nic nerozdělí. Ani Smrt.
„Takhle mi přeješ hodně štěstí?“ pozvedl Cedric obočí.
„Ne, takhle ti připomínám, ať jsi opatrný, a hlavně ať se mi vrátíš,“ odvětila jsem.
„A přitom ty jsi ta se znamením,“ poznamenal Cedric a pohladil mě po vnitřní straně pravého zápěstí. „Slib mi, že na sebe dáš taky pozor a nebudeš zbytečně riskovat.“
„Slibuju,“ slíbila jsem mu.
„Miluju tě,“ pohladil mě po tváři. Sklonil se a něžně mě políbil.
„Já tebe taky,“ řekla jsem mu těsně poté, co jsme se od sebe oddálili. Museli jsme se pustit a rozloučit se. Ozvalo se zapísknutí a vyrážel James. Na něj bych tu sice mohla počkat a taky mu popřát hodně štěstí, ale to jsme se rovnou mohli domluvit i s Fleur a dát si tu sraz. Raději jsem se proto vydala za Harry. Následovala jsem ho už v neviditelné podobě. Šla jsem těsně za Harrym, zatímco on svítil hůlkou a občas použil i kouzlo na rozpoznání světových stran. V jednu chvíli jsme narazili na mozkomora. Tedy aspoň jsem si myslela, že to je mozkomor, ale pak mi došlo, že necítím žádný strach a ten bych měla cítit skrz Harryho. Jestli ke mně nepronikal, pak to nebyl mozkomor, a v tu chvíli mi došlo, že to je bubák. Upozornila jsem na to Harryho, který ho vyřídil a pokračovali jsme dál. Následovala pak divná mlha, která nás na chvíli obrátila vzhůru nohama, ale absolutně netuším, co vlastně měla znamenat.
Narazili jsme ještě na pár nástrah, ale ty jsme dokázaly překonat. Jednou jsme u třaskavých skvorejšů narazili i na Cedrica. Ulevilo semi, když jsem ho viděla v pořádku. Naše další setkání už ale bylo o dost nebezpečnější a především divnější.
Harry a já jsme šli po jedné stezce, když jsme zaslechli z vedlejší stezky Cedricův hlas a vzápětí i kletbu Cruciatus vyřčenou Fleuřiným hlasem. Vzduch byl náhle plný Cedrikových výkřiků bolesti. Neváhala jsem a proskočila jsem živým plotem. Na druhé straně jsem uviděla napravo Cedrica na zemi, který ležel na zemi a škubal sebou. Nad ním stála Fleur s napřaženou hůlkou a mířila na něj. Hned jsem si představila, jak ji hůlka vylétne z ruky pryč a odzbrojila jsem ji. Byla zmatená a bezbranná, ale já jsem byla rozzuřezená, že se pokoušela ublížit Cedricovi a vyhrát tak podlým způsobem. Sebřela ruku v pěst a myslela na nenávist. Teď jsem k tomu ani nepotřebovala Voldemorta, šlo to snadno. Vlezla jsem jí do hlavy. Měla tam zmatek, nejspíš nechápala, co se jí děje. Ale co měla v hlavě mě nezajímalo. Chtěla jsem jen, aby zažila tu nejstrašnější bolest. Přesně to, co právě způsobovala Cedricu. Vykřikla bolestí a padla na kolena. Držela se přitom za hlavu. Fungovalo to.
„Mdloby na tebe!“ ozvalo se za mými zády. Těsně kolem mě prolétl paprsek a zasáhl Fleur.
Jako bych se probrala z nějakého transu a ohlédla jsem se. Stál tam Harry s potrhaným hábitem a s hůlkou v ruce. Díval se přímo na mě. V jeho tváři jsem viděla překvapení, ale taky něco, co ho znepokojovalo.
Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Zviditelnila jsem se a poklekla k Cedricovi. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se s obavami.
„Jo,“ zasupěl Cedric, jakmile popadl dech. „Jo… jen nechápu… najednou se tu objevila, připlížila se ke mně zezadu…“
„To je v pořádku,“ objala jsem ho. Cítila jsem, jak se celý třásl. Snažila jsem se ho uklidnit.
Harry mezitím prošel k Fleur a prohlížel ji. Pomohla jsem zatím Cedricovi postavit se na nohy.
„Asi bychom měli vystal červené jiskry, ať ji tu najdou. Jinak by ji ještě mohly sežrat skvorejši nebo tak něco…“ navrhl Harry.
„To by jí jenom patřilo,“ zamumlala jsem.
Nikdo další se mnou ale můj názor nesdílel, protože Cedric zvedl hůlku nad hlavu a vyslal do vzduchu červené jiskry. Zůstaly ve vzduchu a označovaly tohle místo.
Rozhodli jsme se pokračovat dál v cestě a brzy jsme se znovu rozdělili. Následovalo pak malé zpestření v podobě sfingy, kde jsme hádali hádanku. Naštěstí na ni Harry dokázal přijít. Na Jamese jsme za celou dobu nenarazili. Doufala jsem, že se mu nic nestalo.
Na největší problém jsme pak narazili těsně u Poháru. Napřed se na stezce vynořil i Cedric. Oba dva běželi k Poháru, měli před sebou uličku dlouhou asi sto metrů. Běžela jsem několik kroků za nimi, ale jen jako divák. Tohle bylo mezi námi. Ale měla jsem tušení, že takhle to vyhraje Cedric. Byl vyšší, měl delší nohy a častěji chodil ráno běhat.
Ale pak se objevil problém v podobě obrovského pavouka. Já jsem ho neviděla a Cedric taky ne, ale Harry ano a varoval Cedrica, který běžel před ním. Málem do něj narazil, ale zvládl se mu vyhnout. Problém byl, že se pavouk i tak rozhodl vrhnout na Cedrica. Když pak na něj Harry seslal omračovací kouzlo, nijak to nepomohlo, jen se zaměřil na něj. Nepomáhalo žádné z kouzel, které na něj Harry sesílal. Pavouk se dokázal dostat k Harrymu tak blízko, že ho uchopil a vyzvedla do vzduchu. Bohužel se přitom Harry zranil na noze o jeho kusadla, což mi potvrdila i bolest, kterou jsem pocítila ve svojí noze. No, tak, teď se musím soustředit. Potřebuju ho zničit. Oheň ho zničí. Začala jsem si představovat oheň, který začne zachvacovat pavouková tělo. Plamen, který mu začne stravovat záda či hrb a bude se postupně rozšiřovat. Doufala jsem, že potom Harryho pustí a on se stihne vzdálit dřív, než ho to taky upálí.
Jenže místo ohně se jen začal zvedat vítr. Byl značně sílil, začala připomínat vichřici, až jsem se sotva udržela na nohách. Cílil na pavouka, který měl taky probém se udržet na nohách. Potřeboval si pro to pomoct všemi nohy, a tak pustil Harryho. Ten dopadl z výšky minimálně tří metrů na svoji zraněnou nohu, která se pod ním podlomila. Pocítila jsem z toho tak obrovskou bolest ve své noze, až se pode mnou také podlomila.
Ale sotva dopadl Harry na zem, vyslal na pavouka jedno omračovací kouzlo, stejně jako Cedric v tu chvílí, a tohle spojené kouzlo ho konečně porazila. Spadl a rozlámal nejbližší živý plot.
„Harry, jsi v pořádku?“ volal Cedric. Snažil se přes něj přeléz a zároveň ho i obejít, aby se dostal i k nám.
„Jo,“ vypravil ze sebe Harry a podíval se na mě. „Kate, co ty?“
„Taky,“ kývla jsem a zvedla jsem se na nohy. Přitom jsem se zviditelnila, aby mě mohl vidět i Cedric. „Jen mě v jednu chvíli hodně zabolela tvoje noha, jak jsi spadl. Tak už prosímtě na ní nepadej.“
Cedric mezi námi zmateně těkal pohledem. „Ty cítíš i jeho bolest?“
„Ano,“ kývla jsem. „Ale jenom takovou tu supersilnou. Ale to není všechno,“ Přidřepla jsem si u Harryho na zem a začala zkoumat jeho nohu. Věděla jsem, že to bolí. Natáhla jsem proto k Harrymu ruku a chytila ho. Naše pouto se formovalo a skrz něj do mě začala proudit Harryho bolest.
„Lepší?“ zeptala jsem se Harryho, když jsem s tím skončilo. Stáhla jsem z něho ruku a sama si promnula svou nohu. Bolela mě teď o něco víc, ale nebylo tam žádné zranění, takže jsem mohla chodit. „Teď možná budeš moct i chodit.“
„Co to bylo?“ zeptal se Cedric.
„Kate mi s oblibou krade moji bolest,“ vysvětlit mu Harry. „Nebo něco podobného.“
„Ale neléčí ho to,“ pronesla jsem. „Jenom zmírňuju ty účinky.“
„I když bych to zvládl,“ dodal Harry.
„Teď si aspoň můžete znovu zaběhat o Pohár,“ navrhla jsem a s pomocí Cedrica jsem mu pomohla vstát. Když stoupl na nohu, tak se pořád podivně chvěla a vypadal, že každou chvílí spadne. Taky kulhal. „Tak běhat asi ne.“
„Na tom nezáleží,“ mávl nad tím rukou a obrátil se pak na Cedrica. „Tak si dojdi pro Pohár.“
„Ne, měl by sis ho vzít ty. Dneska jsi mě zachránil a řekl jsi mi o dracích,“ namítl Cedric.
„Jestli chceš měřit výhru podle toho, kolikrát kdo někoho zachránil, tak by měla vyhrát Kate,“ kývl hlavou ke mně.
Ušklíbla jsem se nad tím jako nad hloupým nápadem. Jenže Cedric se na mě podíval a vypadal, že o tom vážně uvažuje. „To není špatný nápad.“
„Ne,“ zamítla jsem to rázně. Oba se na mě dívali a vypadali, že to vážně zvažují. „Na to ani nemyslete.“
„Proč ne? Zasloužíš si to,“ přesvědčoval mě Cedric.
„Kluci, klidně mě považujte za svoji vítězku Turnaje, ale oficiálně tam dojde jeden z vás a vyhraje. I kdybyste to měli být oba dva,“ plácla jsem.
„To není špatný nápad,“ prohlásil Cedric a podíval se na Harryho.
„Jo, to bychom mohli,“ souhlasil Harry.
„Výborně, tak běžte,“ poslala jsem je tam. Cedric cestou částečně podpíral Harryho, který tam s jeho pomocí dokulhal.
„Tak na tři,“ řekl Cedric. „Jedna – dva – tři.“
Oba dva uchopili zároveň pohár, každý z jedné strany a za jedno ucho. Oba se i s pohárem vznesli a přenesli se pryč.
Super, takže ten pohár byl přenášedlo, které je přesneslo někam na kraj bludiště a já tu zůstala trčet. Kdybych to věděla, tak tam přenesu s nimi. Rozhlédla jsem se okolo. Jakou mám šanci tam dojít pěšky? Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, na jakou světovou stranu se vydat, jsem to raději vzdala. Zavřela jsem oči a napřed jsem se zneviditelnila. Pak jsem se astrálně přemístila zpátky na kraj bluddiště.
Ale k mému překvapení tam byl klid. Čekala jsem, že tam bude jásot, fanfáry a všechno možné na oslavu bradavických šampiónů. Místo toho tam všichni dál stáli nebo seděli a hleděli směrem ke vchodu bludiště. Především jsem ale nikde poblíž neviděla Harryho nebo Cedrica. Kde sakra jsou? Co se tu děje?
Zamířila jsem ke tribunám a vklouzla jsem do svého tělo. „Co se stalo?“ zeptala jsem náhle Rona a Hermiony. Trhly sebou, nečekali mě tu.
„Nic se nestalo,“ odpověděl Ron.
„Ale kde je Harry a Cedric?“ ptala jsem se dál.
„Pořád v bludišti,“ odpověděl mi.
„Proč tam nejsi taky?“ zeptala se mě na oplátku Hermiona.
„Už by tu měli být,“ zamumlala jsem a ignorovala její otázku. Zaměřila jsem se na porotce a učitele, který stranou od tribun zdá se něco řešili. Aniž bych jim něco řekla, jsem se vydala z tribun pryč. Musela jsem zjistit, co se děje. Vydala jsem se tam ve svém těle, kdybych potřebovala s někým mluvit. Jenže sotva jsem sešla z tribun, tak jsem viděla, že to je jenom Fleur v bezvědomí, kterou odvádí směrem k hradu. Takže tady nic nezjistím. Kluci tu ještě nejsou. Vůbec se mi to nelíbilo. Musím zjistit, kde jsou.
Zamířila jsem proto za roh tribun a ukryla jsem se tam v jednom menším výklenku. Všichni jsou nahoře, tak tady by si mě nikdo všimnout nemusel. Mohla jsem jít zpátky nahoru, ale to by bylo zdlouhavé, ale já jsem nechtěla plýtvat časem.
Jenže sotva jsem zavřela oči, ucítila jsem stisk kolem ruky a zaslechla jsem cvaknutí. Otevřela jsem oči a spatřila jsem Malfoye, jak mi rychle dával kolem ruky nějaký náramek.
„Co to vyvádíš?“ vyhrkla jsem a pokoušela jsem se mu vymanit. Ale držel mě silně za moje levé zápěstí. Snažil se mě chytit i za pravé ale rukou jsem mu uhnula.
„Nesmíš odsud zmizet,“ prozradil mi nezaujatě a dál se snažil čapnout mou ruku.
„Na tohle nemám čas,“ odsekla jsem.
Nechala jsem ho, aby ji chytil, a i aby mi kolem zápěstí zaklapl i další náramek. Neměla jsem čas a energii mu v tom bránit, protože to stejně bylo bezpředmětné. Místo toho jsem sáhla po své nenávisti a pokoušela se mu proniknout do hlavy. Cítila jsem tu nenávist, cítila jsem svou moc, ale nedařilo se mi vyslat ji proti němu. Naopak jsem v tu chvíli intenzivněji pocítila chladný kov náramků na zápěstích. Oni za to mohlo. Nějak mi bránili v mých schopnostech.
„Co jsi mi to udělal?“ vyštěkla jsem na něj.
„Nesmíš přejít do své astrální podoby a zmizet odsud,“ zopakoval znovu nezaujatě. Rukama mě pořád držel pevně za zápěstí a zadíval se mi do očí.
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Já nevím,“ odpověděl mi. Znovu jsem v jeho tváři zahlédla zmazený výraz, který jsem na chvíli zahlédla i při zápase. Nechápala jsem ho. O co se snaží? Copak se něco děje klukům a on je toho součástí?
„Jestli se jim něco stane a zjistím, že za to můžeš ty, tak si mě nepřej,“ zavrčela jsem na něj. Pokoušela jsem mu znovu vyškubnout. Udělala jsem dokonce i krok dozadu, ale to ho akorát zatáhlo víc do výklenku se mnou. Krok dopředu nepomáhal, necouvl. Jen jsem se akorát dostala blíž k němu, což nebyla žádná výhra.
„Proč to děláš?“ zeptala jsem se ho tentokrát bez nějakého vztehu. Spíš zoufale.
Podíval se mi do očí. V tu chvíli naše obličeje dělilo jen pár centimetrů, že jsem i cítila jeho dech na své tváři. Netvářil se nijak podle nebo škodolibě jako vždy, ale zmateně a snad i trochu lítostivě. „Já nevím,“ zavrtěl znovu hlavou a sjel mi pohledem na rty.
Pevně jsem je sevřela. Hlavu jsem pak náhle a prudce naklonila dopředu, až jsem mu dala hlavičku. Ozvala se dutá rána a mě zabolelo čelo. Ale vykolejilo to i Malfoye, který zavrávoral. Vzápětí jsem vyrazila kolenem nahoru a uhodila ho jím do břicha nebo možná trochu níž. Ať to bylo kamkoliv, teď už jeho stisk povolil. Vyškubla jsem se mu a využila jsem jeho zavrávorání. Pořádně jsem ho odkapla, až spadl dozadu. Než se pak stihl sebrat ze země, sundala jsem si ty divné náramky a se zavřenýma očima přešla do astrální podoby.
„Ne!“ vyjekl Malfoy. Pozdě. Ať se snažil o cokoliv a z jakéhokoliv důvodu, nepodařilo se mu to. Teď už jsem se zavřenými očimi myslela na Harryho a snažila se dostat za ním.
Otevřela jsem oči a hned mi došlo, že už nejsem v Bradavicích. Žádné hory, jezero a ani bludiště. Místo toho tu byly tmavé výstupky. Náhrobky, došlo mi hned. Byla jsem na hřbitově. A nebyla jsem tu sama.
Kousek ode mě byl Harry, sotva se držel na nohou. Byli jsme v jakémsi kruhu lidí zahalených v kápích a v maskách, kterí kolem nás tvořili kruh tak těsný, že se nedalo uniknout. Jen v jedné části kruhu byl jakýsi shrbený čaroděj, kterého jsem nepoznávala a který z nich vypadal nejhůř. Jenže pak jsem si všimla poslední osoby, která tam byla. Vyzýblý muž s tváří bělejší než lebka, nepčirozeně rudýma očima a nosem tak plochým, až jeho hlava připomínala hada. Lord Voldemort. Z masa a kostí, v živém těle. Je zpátky.
Vyděšeně jsem na něj zírala a bála jsem se pohnout. Jenže on mě neviděl, zaměřoval se na Harryho. Uvědomila jsem si, že má Harry v ruce hůlku a že se tu jedná o jakýsi kouzelnický souboj. Cedrica jsem nikde neviděla a jen jsem doufala, že je v bezpečí.
„Crucio!“ křikl Voldemort a Harryho zasáhla nepromíjitelná kletba. Ve stejnou chvíli jsem pocítila i já bolest, jako kdyby do mě bodalo tisíc nožů. Klesla jsem na kolena a v jednu chvíli i padla na všechny čtyři. Vedle mě se svíjel Harry v bolestech. Moje bolesti byli jen jeho ozvěnou. Zatnula jsem zuby a natáhla jsem k němu ruku. Chytla jsem ho za jeho ruku a nechala naše pouto formovat. Přetahovala jsem do sebe jeho bolest. Jeho mizela a moje sílila. Jen já jsem se nesvíjela, spíš jsem víc padala k zemi. Hlava se mi mohla rozskočit bolestí. Bolestí se mi dělali mžitky před očima, ale i tak jsem cítila, že Harry začíná pomalu a odhodlaně vstávat i přes to, že kouzlo stále trvalo.
Náhle ale přestalo. Ale jen krátce, než Voldemort znovu a tentokrát naštvaněji křikl: „Crucio!“
Harryho kletba zasáhla, ale nijak mu neublížilo. To jen já jsem vedle něj na zemi klečela a nebýt Harryho ruky, která se mě držela, už bych se dávno válela na zemi. Naštěstí to přestalo hned poté, co si Voldemort ubědomil, že to nezabírá. Pohledem jsem měla sklopený k zemi, a tak jsem neviděla reakci Voldemorta a Smrtijedů, ale dovedla jsem si představit, že je to hodně štvalo.
„Jak to děláš, Pottere?“ zasyčel na něj Voldemort.
„Jsem odolnější, než si myslíš,“ odvětil Harry s předstíraným klidem. Mohl se snažit vypadat nebojácně, ale já jsem cítila, jak se chvěje. Nebo jsem se chvěla já?
„Ne, to neděláš ty,“ zamítl to Voldemort.
Ztuhla jsem a zvedla jsem hlavu. Něco větřil. Rozhlížel se okolo a něco hledal. Se zděšením jsem si uvědomila, že hledá mě. Nějak o mě musí vědět. Může mě vycítit, stejně jako to dokázal James s mojí energií. A pak se vydal směrem ke mně.
Musíme se odtud dostat. Zavřela jsem oči a soustředila jsem se. Představovala jsem si bludiště a famfrpálové hřiště. Chtěla jsem nás tam astrálně přemístit, ale nešlo to. Byla tam jakási neviditelná bariéra, která mi bránila.
„Odsud neunikneš,“ zavrčel Voldemort.
Otevřela jsem oči a spatřila jsem, jak se zastavil přímo přede mnou. Harry se snažil nějak ucuknout, ale nebylo kam utéct. Ani jsem nebyla schopná se zvednout. Vyděšeně jsem zírala na Voldemorta, který stál nade mnou. Natáhl ke mně ruku. Myslela jsem si, že mnou jen projede jako vždy, protože jsem pořád byla neviditelná, ale místo toho mě chytil za hrdlo. Skutečně se mě jeho chladná ruka dotkla. Podle náhlého zalapání po dechu a jednoho překvapeného vyjeknutí jsem pochopila, že teď mě vidí i ostatní Smrtijedi.
„Bilokant,“ pravil Voldemort a znepokojeně si mě prohlížel. Silněji stiskl můj krk, až jsem měla problémy s dýcháním. „Dokonce další astrální.“
„Nech ji na pokoji!“ zahřměl Harry a namířil na něj hůlku.
Voldemort, jako by si až teď připomněl, že tam Harry pořád je, se po něm podíval. „Chceš mi v tom zabránit?“ zeptal se tiše a odstoupil ode mě. Padla jsem na všechny čtyři. Konečně jsem mohla dýchat. Voldemort vzápětí namířil hůlku na Harryho, ale tomu se povedlo uskočit a odkutálet se za nejbližší náhrobek.
„Chceš si hrát na schovávanou Pottere?“ promluvil Voldemort potichu. „Zrovna když tu máš svoji bilokantskou zachránkyni? Crucio!“ křikl a namířil na mě hůlku.
Tentokrát už jsem se bolestí svíjela a škubala jsem se bou. Znovu mě tisíce rozpálených nožů bodalo po celém těla, hlava neskutečně bolela a v uších mi zněl dívčí křik, který byl můj. Přála jsem si jen, aby to už přestalo.
A pak bolest ustala. Ochable jsem zůstala ležet na zemi. Po vší té bolesti, mojí i Harryho, jem nedokázala vstát.
„Nebo má taky zemřít?“ dodal Voldemort.
Měla bych zemřít jako další. Další? Další?! Vytřeštila jsem oči, když jsem si uvědomila, kdo tu byl další. Cedric. Cedric zemřel. Voldemort ho zabil. Náhle se mi nedostávalo dechu. Oči mě pálily, jak se mi do nich hnaly slzy, až jsem je zavřela. Jako kdyby na mě Voldemort sesílal znovu Cruciatus, ale tisíckrát horší. Cedric je mrtvý. Můj Cedric. Ten. který mě miloval. a já milovala jeho.
Jako by zdálky jsem slyšela nějaké kroky. „Nech ji být,“ řekl Harry Voldemortovi. „Máš mě.“
„Neboj, Pottere, taky zemře,“ ujistil ho Voldemort. „Jen co z ní dostanu všechnu sílu. Ale ty zemřeš právě teď. Avada kedavra!“ zahřměl.
Ve stejný okamžik i Harry křikl „Expelliarmus!“
Otevřela jsem oči. Zrak jsem měla zamlžený od slz, ale skrz ně jsem viděla proud zeleného a červeného světla. Spojovala je jakási zlatá nit. Zdálky jsem slyšela Voldemorta, který křičel, ať nikdo nic nedělá. Nejspíš opravdu nikdo nic nedělal. Jen já jsem se převrátila na břicho a začala jsem se pomalu zvedat. Věděla jsem, že teď musím nějak začít fungovat. I jsem začínala už lépe vidět, a když se tak stalo, spatřila jsem se před sebou Cedrica. Nebyl to ale přímo on. Nebylo to jeho tělo, jen jakýsi duch tvořený z hustého šedého a velice hutného kouře. Ale měl jeho rysy a vypadal přesně jako on.
„Kate,“ oslovil mě a natáhl ke mně ruku. Jedna slzy mi stékala po tváři a on mě po ní pohladil. Necítila jsem ale žádný dotek lidské ruky, jen kouř na holé kůži. „Miluju tě. Ale teď musíš být silná. Musíš se odsud dostat a přežít.“
„Nechci bez tebe odejít,“ zamumlala jsem. „Chci být s tebou. Miluju tě.“
„Musíš. Harry tě potřebuje,“ řekl mi Cedric. Harry. Měl pravdu. Potřebuje mě. Musím mu pomoct. „Dostaň Harryho odsud. Vezměte s sebou i mé tělo k mým rodičům. Dostaňte se k Přenášedlu. Musíš se ho chytit i ty, ať se odsud dostaneš. Zkusíme Voldemorta trochu zdržet co nejdél. Teď se musíš dostat k Harrymu a chytit se ho. Rozumíš?“
Přikývla jsem.
Vzápětí Harry vykřikl hlasité „Teď!“ Podivné světlo okolo zmizelo, stejně tak i zlatá nit mezi jejich hůlkami. Cedric ale zůstal, jen se nahrnul společně s dalšími postavami mezi mě a Voldemorta. Harry ke mně vyběhl a chytil mě za ruku.
„Dostaňte je!“ křikl Voldemort.
„Pojď musíme k Přenášedlu,“ sykl Harry a pomohl mi na nohy.
Harry chtěl běžet pryč, ale já jsem koutkem oka zahlédla, jak postavy zmizely a s nimi i naše obrana. „Počkej,“ zarazila jsem Harryho.
„Avada Kedavra!“ křikl Voldemort. Ve stejnou chvíli jsem napřáhla ruku dopředu a vytvořila před námi štít.
Voldemort zavrčel. I Smrtijedi se pokoušeli seslat několik dalších kouzel, ale žádné neproniklo.
Harry mi pevněji stiskl ruku. Věděl, že mě nesmí pustit. „Musíme k Přenášedlu,“ připomněl mi.
Neodvažovala jsem se spustit ruku, neodvažovala jsem se ani otočit, a tak jsem spíš couvala pozadu. Nechávala jsem se vést Harrym a pevně se ho držela. Na náš štít stále dorážely nějaká kouzla, ale žádné neproniklo. Štít byl pevnější než před dvěma lety, když jsem umírala. Teď jsem i byla silnější. Občas i Harry vrhl nějaké kouzlo směrem ke Smrtijedům. Jednoho i omráčil, ale ostatní za námi pokračovali dál.
Harry se zastavil. Sehnul se, aby chytil Cedrica. Byla jsem ráda, že jsem měla plno práce se štítem, protože podívat se na jeho tělo bych v tu chvíli nedokázala. Letěla na mě jedna další vražedná kletba. Mírně jsem kvůli ní couvla a stoupla na nějaký kamínek. Mírně jsem zavrávorala a náš stisk ruky polevil
„Accio Pohár!“ vykřikl Harry ve stejnou chvíli. Nevšiml si, že mu vyklouzávám. Koutkem oka jsem zahlédla, jak k nám letí Pohár. Harry ho chytl za ucho ve stejnou chvíli, kdy mi jeho ruka vyklouzla ze sevření. Přenášedlo ho přeneslo pryč i s tělem Cedrica. Já jsem zůstala.
Štít se stále držel, i když ho zasáhlo několik dalších vražedných kleteb. Teď už je museli sesílat i další Smrtijedi. Ale bez Harryho můj štít selhával.
Pátá kletba. Musím se odtud dostat pryč. Usilovně jsem myslela na Bradavice a představovala jsem si je.
Šestá kletba. Štít selhal. Myslea jsem na Harryho. Představila jsem si ho. Chtěla jsem za ním.
Letěla na mě sedmá kletba.
Viděla jsem spoustu zeleného světla a pak všechno zhaslo.