kapitola24Seděla jsem na posteli a přemýšlela jsem. Kufr už jsem měla sbalený, vlastně jsem do něj jenom naházela oblečení a přidala jsem těch pár věcí, které jsem nakoupila letos na Příčné. Za chvíli už budu muset jít na vlak. Alespoň už budu konečně v Bradavicích a zbavím se slídivé Valerie. Poslední dobou se tváří nějak divně.

Stejně mi vrtala hlavou ta malá černá knížka od Ginny. Vůbec jí nevadilo, když jsem si ji od ní vzala. Stejně netušila, kde se to vzalo mezi jejími věcmi. Během posledního týdne jsem ho neustále zkoumala ze všech stran. Ten zvláštní pocit, který jsem předtím z toho cítila, zmizel. Vypadalo to jako úplně obyčejná malá černá kniha. Akorát jsem při tom zkoumání přišla na to, že to je vlastně deník. Nejspíš patřil nějakému mudlovi nebo čaroději z mudlovské rodiny, protože na zadní straně jsem našla vytištěné jméno krámku z jedné ulice v Londýně. Ta ulice se jmenovala Vauxhallská a nebyla moc daleko od našeho dětského domova. To hlavní ale je, že to je nejspíš deník a patřil T. R. Raddleovi. Alespoň to jméno bylo napsané na první stránce úhledným písmem.

Podívala jsem se na hodinky. Je čas jít. Deník jsem zastrčila do kapsy batohu a hodila jsme si ho na záda. Marně jsem čekala, jestli se tu objeví ještě Annie. Od té naší hádky jsem s ní nemluvila. A právě proto pro mě bylo překvapení, když jsem otevřela dveře a tam stála ona. Ruku měla zdviženou v úrovni kliky.

„Annie?“
„Díky bohu, že jsi ještě tady. Bála jsem se, že už jsi odjela,“ kývla hlavou směrem ke kufru v mojí ruce.

Podívala jsem se znovu na hodinky. Tři čtvrtě hodiny do odjezdu vlaku. Nejvyšší čas abych vyrazila.

„Vlastně jsem zrovna na odchodu.“

„Tak já s tebou půjdu na nádraží. Jako loni.“

„Dobře,“ odpověděla jsem jí. Společně jsme sešly první patro dolů bez jediného proneseného slova. To napětí mezi námi by se dalo krájet.

Jako první promluvila Annie. „Promiň,“ řekla potichu.

„Co?“

„Promiň,“ zopakovala znovu. „Že jsem byla tak protivná.“

„Není to jenom tvoje vina. Pravda je, že jsem tě poslední dobou zanedbávala.“

„Ale neměla jsem reagovat tak přehnaně.“

„Fajn,“ prohlásila jsem. „Tak to smažeme. Já ti budu psát tak často, až mi nebudeš stíhat odepisovat a na Vánoce i Velikonoce přijedu sem. A na tu hádku zapomeneme.“

„Tak dobře,“ souhlasila Annie. Konečně se napětí mezi námi trochu uvolnilo a vypadalo to, že je všechno jako dřív.

„Je mi to líto,“ řekla Annie po další chvíli mlčení. Podívala jsem se na ni tázavým pohledem. „Neměla jsem to dělat.“

„Už jsme se přece dohodly, že je ta hádka smazaná a zapomeneme na to.“ Za chvíli ji dlouho neuvidím a nechci si těch pár posledních chvil kazit negativním rozebíráním našich hádek.

„No, ono to bude možná trochu složitější,“ pokračovala Annie. „ Asi jsem udělala nějakou blbost.“

Zrovna jsme sešly dolů do přízemí a měla jsem v plánu pokračovat dál ke dveřím. Už jsem sahala na kliku, když mě její věta zarazila. Otočila jsem se a podívala jsem se na Annie, která stála za mnou s pohledem sklopeným do země.

„Co jsi provedla?“ zeptala jsem se jí. „Annie, co jsi udělala?“

„Nic špatného neudělala,“ ozval se známý hlas na schodech. Valerie právě scházela dolů a za ní šel Tom, který nesl pár knížek. „Jen nám řekla pravdu.“

„Pravdu?“ zopakovala jsem po ní. Potom jsem se podívala na Annie. Nemohla jsem tomu uvěřit. Snad neudělala to, co si myslím. „Jakou pravdu? Co jsi jim řekla?“

„Já jsem nechtěla,“ namítla Annie. „Jenže já jsem byla naštvaná a oni navíc už většinu věděli.“

„Příště až se budete hádat, tak přitom nevykřikuj na celý barák, že jsi čarodějka,“ dovysvětlila Valerie. Hlavou mi probleskla vzpomínka. Tenkrát jsem slyšela na schodech kroky a zahlédla jsem stíny. To musela být Valerie nebo možná to byli oba dva.

„A pak už jen stačilo, aby nám tady Annie dovysvětlila zbytek,“ prohlásil Tom.

„Navíc nám i ukázala pár tvých učebnic,“ dodala Valerie. Vzala do ruky jednu z knih, které držel Tom. Knihu natočila tak, abych mohla vidět její název. Byly to Dějiny čar a kouzel.

To mě naštvalo. Pustila jsem kufr a nechala jsem ho s žuchnutím spadnout na zem. Přitom uvnitř zacinkaly váhy, jak narazily do kotlíku. Několika ráznými kroky jsem překonala vzdálenost mezi mnou a Valerií. Vytrhla jsem jí svoji učebnici z ruky. Valerie vyjekla překvapením.

„Nesahej na moje věci,“ zavrčela jsem na ní a výhružně jsem se na ní podívala.

„Já jsem vždycky tušila, že jsi divná.“

„Nejsem divná! Jsem normální stejně jako všichni ostatní čarodějové a čarodějky.“ Nejsem, protože jsem zároveň i bilokant.

„Jasně,“ ušklíbla se. „Klidně si to namlouvej dál. A můžeš se vrátit mezi sebe a ty tvoje zrůdy.“

„Já nejsem zrůda!“ vykřikla jsem. „Jsem čarodějka! A já se za to nestydím! Jsem hrdá na to, co jsem. Mám aspoň svět, kam patřím. Nemusím být pořád tady, v tomhle domě. Nemusím být tady s tebou.“

„Seš zrůda. Ale klidně si prováděj dál na tý svý ujetý škole ty svoje ujetý…rituály. A nemusíš se ani vracet. Nechceme být pod střechou s někým takovým.“

„Moje škola není ujetá. Jednou ji vyjdu a budu umět čarovat. Najdu si nějakou dobrou práci v kouzelnickém světě. Za to ty to maximálně někdy dotáhneš na nějakou uklízečku. Ty nejsi nic.“ Při posledním slově jsem zvedla prst a chystala jsem se ji šťouchnout do hrudi.

„Kate!“ vypískla Annie. Zarazila jsem se a podívala jsem se na ni.

„Co je?“ odsekla jsem. Přejel mi mráz po zádech.

„Není ti to povědomý?“ zeptala se mě. „Tvůj vánoční sen.“ Hlavou mi probleskla vzpomínka. Boží Hod…koupelna…Valerie. Ucukla jsme rukou a podívala jsem se znovu na Valerii.

„Dávej si pozor,“ varovala jsem ji.

„Nemůžeš mi nic udělat,“ namítla Valerie. „Mimo školu nemůžeš používat kouzla.“ Proboha, co všechno jí Annie řekla?

„To si jenom myslíš,“ procedila jsem skrz zuby. Prsty mě začaly brnět. Zaťala jsem ruce v pěst. Uklidni se. Žádný vztek. 1…2…3…4…5…

„Nemyslím, já to vím,“ přerušila Valerie moje duševní počítání. Hromadil se ve mně vztek a energie. „Jinak by tě vyhodili ze školy. A už bys nikdy neviděla ty svoje ujeté kama…“

Jednala jsem bez rozmyšlení. Moje ruka vystřelila do vzduchu a udeřila Valerii do tváře. Ten pohyb ruky byl rychlý. Až příliš. Nepřirozeně rychlý. Nelidsky rychlý. Magicky rychlý. Ve chvíli, kdy se moje ruka dotkla její tváře, ozvala se rána. Jenže tohle nebyla obyčejná rána, jako když na sebe narazí dvě věci. Tahle rána se ozvala z oblohy. Venku se zahřmělo. Lampa zablikala. Valerie zavrávorala a spadla na zem. Dívala se na mě vystrašeně.

„Já jsem ti říkala, ať si dáváš pozor,“ zasyčela jsem na ni. „A ještě jednou tě uslyším nějak špatně mluvit o mých kamarádech, tak to bude horší.“

„Co se to tady děje?!“ ozvalo se ode dveří do klubovny. Otočila jsem hlavu. Stála tam jedna z vychovatelek a zrovna ta nejpřísnější, McCourtneyová. A navíc neví nic o mě, mojí škole a mém světě. Stačil jí jeden pohled na nás, mě a Valerii ležící na zemi, aby si udělala svůj obrázek. Pochopitelně špatný.

„Tohle,“ ukázala na mě prstem,“ pro tebe bude mít velmi nepříjemné následky.“

„Ale,“ namítla jsem.

„Nechci slyšet žádné ale,“ zarazila mě rázně.

Podívala jsem se na hodinky. Zbývá mi dvacet minut. „Jenže mně jede za chvíli vlak do školy.“

„To mě nezajímá! Žádné rvačky tady nestrpím. Pojedeš příštím autobusem.“

„Tam jezdí vlaky,“ namítla jsem znovu. „A další jede až v lednu.“

Vychovatelka se na mě zamračila. „Není tu náhodou slečna Lopezová?“ zkusila jsem ještě.

„Dnes ne,“ zavrhla mojí myšlenku. Tak se nedá nic dělat.

Přešla jsem ke kufru a vzala jsem ho do ruky. „Pardon, ale já vážně musím jít. Rozebereme to, až přijedu.“ A než stačila vychovatelka něco namítnout, vyšla jsem ven na ulici.

Ušla jsem sotva několik metrů, když se dveře otevřely znovu. Čekala jsem, že to bude běsnící McCourtneyová. Proto jsem přidala ještě víc do kroku.

„Kate!“ zavolal na mě někdo a popoběhl ke mně.

Hned jsem poznala hlas té zrádkyně a tak jsem zastavila. Otočila jsem se na ni a podívala jsem se jí do očí. „Proč si to udělala?“ vyhrkla jsem na ni.

„Já jsem nechtěla,“ namítla.

„Tak si to neměla dělat!“

„Když já jsem na tebe byla vážně hodně naštvaná. Ty tam máš svůj vlastní nový dokonalý svět, do kterého nepatřím. Tak jsem ti ho chtěla nějak nabourat.“

„Přestaň!“ okřikla jsme ji. „Přestaň s těmi výmluvami! Mně je úplně jedno, proč jsi to udělala. Hlavní je, že jsi to udělala. Zradila si.“

„Ale-“
„Ne!“ zarazila jsem ji. „Já jsem ti věřila. Svěřila jsem ti svoje tajemství. Znáš každé moje tajemství a prozradíš to zrovna Valerii. Nechceš takhle náhodou taky napsat Malfoyovi o těch mých snech?“

„Promiň,“ zamumlala Annie potichu.

„Na tohle bude potřeba něco víc, než obyčejný promiň,“ odsekla jsem a otočila jsem se k ní zády. Odešla jsem od ní a nechala jsem ji stát samotnou na chodníku. Přidala jsem do kroku a pospíchala na nádraží.

Na nádraží jsem dorazila pět minut před jedenáctou. Kufr jsem naložila na nejbližší vozík a rozjela jsem se směrem k nástupišti 9 a 10. Ta jízda mi trochu připomínala létání na koštěti, protože jsem se chvílemi docela přiblížila k jeho rychlosti. Nejprve jsem jenom běžela a tlačila před sebou vozík, ale nakonec jsem stála na okraji vozíku, odrážela jsem se od země jako na koloběžce a kličkovala mezi lidmi. Myslím, že se mi povedlo několik lidí i srazit na zem. S touhle šílenou rychlostí jsem se během chvilky dostala k požadované přepážce mezi nástupišti. Ani jsem nebrzdila, jenom jsem namířila vozík na přepážku a projela jsem zdí.

Nástupiště už bylo skoro prázdné, byli tam většinou jen rodiče mávající svým dětem. Začala jsem brzdit, ale moje brzdná dráha byla moc velká. Kdo ví, kde bych nakonec i s vozíkem skončila. Nakonec jsem to vyřešila po svém. Zhruba někde u vagonu, který byl určený na kufry, jsem sebe i kufr vyložila. Při pádu se mi rozepnul batoh, nejspíš se jezdec zipu za něco zachytil a rozepnul se. Vozík ten pokračoval dál. Ani jsem nezahlédla, kde skončil. Snad to nebylo na kolejích. Sama i s kufrem jsem zůstala rozpláclá ležet na zemi. A kromě toho se všude okolo povaloval obsah mého batohu.

Bleskově jsem se ale zvedla svůj kufr a sebe ze země a naházela jsem si věci do batohu. Neměla jsem čas na nějaké válení na zemi. Nemluvě o tom, že jsem už tak poutala moc pozornosti svojí jízdou. Kufr jsem dala do vagonu. Vedle mě tam taky ještě nějaký rodič narychlo dával kufr a mám pocit, že to byl pan Weasley. Nebo mi ho to aspoň připomnělo.

Průvodčí zapískal a vlak se začínal rozjíždět. Bohužel, já jsem v něm pořád nebyla. Rozběhla jsem ke dveřím vlaku. Naštěstí byly stále otevřené, protože tam stálo několik studentů, kteří se vykláněli ven a mávali svým blízkým. Když zahlédli mě, jak k nim běžím, ustoupili, abych měla volné místo. Natáhla jsem ruku ke dveřím. Chybělo mi jenom pár centimetrů. Ještě kousek. Vlak zrychlil. Také jsem přidala. Už jenom kousek. Moje prsty se otřely o chladný kov. Natáhla jsem ruku ještě víc, ale nedosáhla jsem. Z vlaku někdo vystrčil hubenou bledou ruku a chytil mě. S pomocí toho někoho se mi konečně podařilo naskočit do vlaku. Oddechla jsem si. Sice jsem se trochu proběhla, ale nakonec jsem to stihla.
„Velmi zajímavý způsob nastupování,“ okomentoval můj výstup jemný dívčí hlas.

„Díky za pomoc,“ odpověděla jsem, aniž bych věděla komu. Podívala jsem se na ni a strnula jsem. Byla to Malfoyová. To ona mi pomohla.

Povzdechla jsem si. Ne, dneska už jsem se jednou nechala někým vytočit. Můžu být ráda, že to nemá za následek moje vyloučení ze školy. Přeci jen jsem použila kouzlo. I když na druhou stranu dnes začíná školní rok, takže teoreticky jsem ten zákaz neporušila.

„Užila sis prázdniny?“ zeptala se mě mile.

„Byly báječný,“ odsekla jsem. Na ten její milý úsměv na tváři ji neskočím.

„Špatná nálada?“ pokračovala a dál se na mě usmívala.

„Jak si na to přišla?“ zeptala jsem se jí jízlivě. Zamířila jsem k ní. Stála uprostřed uličky, takže jsem ji musela obejít. Když jsem kolem ní procházela, tak do mě trochu strčila. Těžko říct, jestli to bylo schválně nebo ne, protože v tu chvíli sebou pravděpodobně kvůli nějaké nerovnosti na koleji celý vlak škubl. Kvůli tomu Malfoyová narazila do mého boku a batohu. Obě jsme to mlčky přešly a každá si šla svou cestou.

Nakukovala jsem do kupé a hledala jsem svoje kamarády. Nikde jsem neviděla ani hnědou bujnou hřívu vlasů, pihatého zrzka a ani černovlasého hubeňoura. Pak jsem ale zahlédla někoho povědomého. Seděla v kupé sama.

„Ahoj Ginny,“ pozdravila jsem jí, když jsem vcházela dovnitř.

„Ahoj,“ pozdravila mě. Posadila jsem se naproti ní a pořádně jsem si zapnula batoh.

„Nevíš, kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se jí.

„Nevím,“ pokrčila rameny. „Percy ten bude asi v prefektském vagonu a dvojčata ta někde něco vyvádějí.“

„Vlastně jsem myslela spíš Harryho a Rona,“ vysvětlila.

Znovu pokrčila rameny. „Od té doby, co jsem prošla s našima na nástupiště, jsem je neviděla.“

V tu chvíli se otevřely dveře kupé. Zvedla jsem hlavu. Čekala jsem, že tam bude Harry a Ron, ale nebyli to oni. Byla to ta hnědá hříva vlasů.

„Ahoj holky,“ pozdravila nás a posadila se vedle mě. „Víte, jakou dá práci vás najít?“

„Já tu sedím asi tak minutu a ve vlaku jsem asi ta dvě minuty.“

„Dvě minuty?“ vytřeštila Hermiona oči. „A jak si pro Merlina stihla včas nastoupit?“

„Vlastně jsem tak trochu naskakovala za jízdy. A že neuhodnete, kdo mi podal ruku a pomohl mi, dostat se včas do vlaku?“

„Harry? Ron?“ tipovala Hermiona.

„Fred a George?“ zkusila to Ginny.

Zavrtěla jsem hlavou. „Malfoyová,“ odpověděla jsem si sama na svou otázku.

„Vidíte? Já říkala, že není jako Malfoy,“ prohlásila Hermiona.

„Třeba je,“ namítla Ginny.

„Jo, třeba jenom něco plánuje. Nebo si nevzpomínáš, co provedl loni Malfoy na moje narozeniny?“

„Co provedl?“ vyzvídala Ginny.

Mávla jsem rukou. „Jenom jsem mu tak trochu naletěla. To nestojí za řeč.“

„Ona mu totiž naletěla hodněkrát,“ vysvětlila jí Hermiona.

„Hele!“ ozvala jsem se. „Zas tak často ne. Jenom dvakrát…třikrát…maximálně čtyřikrát. Za jeden školní rok to není tak špatný.“

„A potom abychom tě z toho my dostávali,“ dodala Hermiona.

„Vždyť ty si mě zachránila jenom dvakrát, dvakrát jsem si zvládla pomoct sama.“

„A z toho jednou jsi skončila na ošetřovně se zápalem plic a poraněnou nohou,“ poznamenala Hermiona.

Probodla jsem ji pohledem. „Fajn, příště se na Malfoye vykašlu. Spokojená?“ vyhrkla jsem na ni trochu podrážděně.

Ginny asi vytušila problémy. „Co se vrátit k původnímu tématu?“ navrhla.

„A to je jaké?“ zeptala se Hermiona.

„Kde je Harry a Ron,“ vysvětlila jí Ginny.

Hermiona se rozhlédla, jako kdyby byli schovaní někde tady. Pak se podívala na Ginny. „On nešel s tebou?“

Zavrtěla hlavou. „Rozdělili jsme se. Dneska jsme měli hodně pomalé ráno, několikrát jsme se vraceli, protože někdo něco zapomněl. Na nádraží jsme dorazili tak pět minut před odjezdem. První šel Percy, pak táta s mým kufrem, poté dvojčata a potom já s mamkou. Ron s Harrym měli jít hned po nás.“

Podívala jsem se na Hermionu. „Taky tě napadlo to, co mě?“ zeptala jsem se jí.

Přikývla. „Nestihli vlak. Tak napíšou po Hedvice dopis do Bradavic a nějak je tam dopraví jiným způsobem.“

„Jo, snad je to napadne.“

„A proč si dorazila pozdě ty?“ ptala se mě Ginny. „Vždyť bydlíš v Londýně, máš to blízko.“

„Jo, jenže jsem vyrazila pozdě,“ odpověděla jsem jí. Jejich tázavé pohledy mě donutily pokračovat ve vysvětlování. „Pamatujete, jak jsem vám říkala, že jsem se pohádala s Annie? Tak až do dneška jsme spolu nemluvily. No a těsně předtím než jsem odešla, se objevila Annie a my se usmířily.“

„Tak to je dobře,“ poznamenala Hermiona.

„Jo, jenže pak z ní vypadlo, co udělala.“ Na chvíli jsem se odmlčela, přičemž jsem zatnula ruce v pěst „Po té hádce nenapadlo tu zrádkyni nic lepšího, než jí vyžvanit všechno Valerii.“

„Co všechno?“ zeptala se Ginny.

„Všechno.“

„Všechno jako všechno o kouzelnickém světě?“ tázala se Hermiona.

„Počkat, Annie věděla o našem světě?“ ptala se Ginny.

Přikývla jsem.

„Z tebe to leze jak z chlupaté deky. Ano, jakože věděla o tom světě nebo ano, jakože té holce řekla všechno?“

„Obojí,“ odpověděla jsem.

Hermiona se plácla do čela. „U Merlinových vousů,“ zaklela.

„Tak to udělala pěknou blbost,“ konstatovala tento fakt Ginny.

„A já s ní už nechci nikdy mluvit,“ prohlásila jsem. „Zrádkyně jedna.“

„Už chápu, proč seš ta podrážděná,“ prohlásila Hermiona.

A tak jsme celou cestu do Bradavic strávily jenom my tři v jednom kupé. Udělaly jsme si takovou dámskou jízdu, protože Harry a Ron nedorazili. Dohodly jsme se, že nejspíš vážně nestihli vlak. Možná kdybych na chvíli usnula, tak by se mi podařilo zjistit, kde jsou. Chvíli jsem se i vážně snažila usnout, jenže mi to nešlo, tak jsem to vzdala. Asi jsem na spaní dneska až moc naštvaná. Celkově mám dneska docela smůlu.

Nakonec jsme všechny tři už převlečené do hábitů vyšly z vlaku, když zatavil na nádraží v Prasinkách. Ginny se společně s ostatními z prvního ročníku vydala za Hagridem k loďkám. My s Hermionou jsme si užívaly naší první jízdu v jedno z kočárů, které jezdily samy, a nemusel je táhnout žádný tvor. Společně s ostatními ročníky jsme pak zasedly ke svým kolejním stolům. Dokud nedorazili prváci, tak panoval v místnosti hluk, protože se všichni zdravili se svými spolužáky. I my s Hermionou jsme se pozdravily s celým nebelvírským druhým ročníkem. Tedy se všemi kromě Rona a Harryho, kteří nebyli nikde k nalezení.

Objevili se až při zařazování prvního ročníku. Potají vklouzli do síně a posadili se k našemu stolu o několik metrů dál, protože u nás už nebylo místo. Přesto se jim na sebe podařilo upoutat trochu pozornosti. Částečně to bylo kvůli jejich oblečení, protože na sobě neměli hábit a byli jen v mudlovském oblečení. Šťouchla jsem loktem do Hermiony a ukázala jsem na ně. Hermiona se na ně podívala a protočila oči.

„Já říkala, že se sem nějak dostanou. Ale mohli se aspoň převléknout,“ zamumlala potichu. Tentokrát jsem protočila oči já kvůli její posedlosti školním řádem.

Asi o minutu později do mě strčila Hermiona a ukázala na Snapea. Právě mířil k Ronovi a Harrymu, kteří ho neviděli. „Nevíš, co se děje?“ zeptala se mě.

Pokrčila jsem rameny. „Nevím, ale tuším problémy.“ Na chvíli jsem se zamyslela. „Myslíš, že kdybych se tam objevila a zkusila se za ně přimluvit, tak by to nechal být, ať je to cokoliv?“

„Takže konečně přiznáváš, že seš Snapův oblíbenec?“

„To jsem neřekla!“ vyhrkla jsem možná až moc nahlas, protože se na mě McGonagallová káravě podívala. „Jenom toho využívám,“ dodala jsem tišeji.

Podívaly jsme se znovu na Snapea. Právě někam odváděl Harryho a Rona. Bohužel, jsme nemohly s Hermionou dělat nic jiného než se jen dívat. Vrátily jsme se ke sledování zařazování prvního ročníku do kolejí.

„Malfoyová Rebeka!“ vyvolala profesorka další jméno.

Naklonila jsem se k Hermioně. „Sázím na Zmijozel.“

„Šššt“ zasyčela na mě Hermiona. „Víš, že nesázím.“ Po chvíli ale dodala „Myslím, že to bude spíš Havraspár.“

„Hej!“ zavolal na nás někdo šeptem. Otočila jsem hlavu. Byla to dvojčata.

„Sázím galeon, že se dostane do Zmijozelu,“ navrhl George.

„Ale já si taky myslím, že se dostane do Zmijozelu,“ namítla jsem.

George pokrčil rameny.

„Čert to vem,“ mávla jsem rukou. „Sázím na Havraspár.“

„Platí,“ potvrdil naší sázku George.

Obrátila jsem hlavu zpátky ke stoličce. Už seděla na stoličce a na hlavě měla Klobouk. Netrpělivě jsme očekávali, co vykřikne.

„HAVRASPÁR!“ zakřičel na celou síň. Malfoyová seskočila ze stoličky a zamířila ke stolu v modrém.

Pousmála jsem se. Natáhla jsem ruku k Georgeovi a ten mi do ní vložil galeon.

„Díky, Hermiono,“ poděkovala jsem Hermioně za její tip.

„Vidíš, já říkala, že možná nebude tak špatná. Nedostala se do Zmijozelu.“

„Hermiono, i kdyby byla v Nebelvíru, tak je to pořád Malfoyová.“

Poté skončilo zařazování, během kterého se Ginny dostala do Nebelvíru. Pak konečně nastala hostina. Měla jsem hlad jako vlk. Jenže během jídla mi vzadu v hlavě hlodal takový malý červíček svědomí a starostí, který neustále přemýšlel o Harrym a Ronovi. Na hostinu se nevrátili a všimla jsem si, že se během hostiny na chvíli ztratil Brumbál a McGonagallová. Oba se pak ale vrátili a na konci hostiny Brumbál došel k řečnickému pultíku.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si, čímž upoutal pozornost všech studentů, ačkoliv někteří ještě dojídali. „Rád bych vás přivítal v novém školním roce. Jsem rád, že vidím staré tváře ale i nové. Nejprve vás musím ale upozornit na několik maličkostí. Především, že vstup do Zapovězeného lesa je zakázaný, jelikož je velmi nebezpečný.“ Jo, loni mě tam málem udusil Voldemort. „Také bych vám měl připomenout, že kouzlení na chodbách je zakázané. A jako poslední bych vám rád představil nového profesora obrany proti černé magii Zlatoslava Lockharta.“

Jeden muž ve zlatém hábitu za učitelským stolem se postavil. Všem věnoval okouzlující úsměv a vysloužil si tak velký potlesk obzvlášť od dívčího obyvatelstva.

„To je ten z toho obchodu?“ zeptala jsem se Hermiony. „Co tady dělá? Kde se tu vzal?“

„Ty jsi neposlouchala, co říkal na Příčné ulici? Tam nám oznámil, že nás bude učit a pak dal Harrymu ty knihy.“

„Sorry, to co říká pouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven.“ Hermiona mě za tu poznámku probodla pohledem. Ale copak můžu za to, že předtím jsem měla plnou hlavu toho divného hlasu?

Naštěstí jsme pak už mohli konečně jít do našich společenských místností. Hned jsem si tam zabrala jedno křeslo u krbu a batoh jsem si pohodila k nohám. Hermiona se rozhlížela kolem.

„Něco hledáš?“ zeptala jsem se jí.

„Harryho a Rona,“ vysvětlila.

„Však oni přijdou. Dřív nebo později. V Bradavicích už jsou, takže jsou v bezpečí.“

„Půjdu se po nich podívat,“ oznámila mi.

„Holka jedna praštěná,“ zamumlala jsem, ale to už Hermiona neslyšela, protože mizela ven portrétem.
A měla jsem pravdu. Nakonec Harry a Ron opravdu dorazili. Sice do té doby uplynula asi hodina času, kdy jsem poslouchala drby ostatních. Většinou diskutovali právě o Harrym a Ronovi. Někdo přišel s tím, že pomocí létajícího auta se dostali do Bradavic. Zas tak pitomí snad nejsou. I když…vždyť Weasleyovi přece mají létající auto. Napřímila jsem se v křesle. To jsou idioti! Oni to snad vážně udělali.

A právě v tu chvíli dovnitř vešel Harry a Ron. Jejich příchod následoval bouřlivý potlesk a gratulace k jejich parádnímu příjezdu. Všichni jim gratulovali a plácali je po zádech. Jenom tři lidé z toho nebyli moc nadšení. Jedním z nich byla Hermiona, která se mračila, a Percy, který se jim právě chystal dát pořádnou přednášku. Tím třetím člověkem jsem byla já. Harry a Ron se raději vymluvili, že jsou dost unavení a vyplížili se nahoru do ložnic. To byla moje příležitost. Popadla jsem batoh, přehodila jsem si ho přes rameno a vyrazila jsem nahoru za nimi. Ani jsem neklepala a prostě jsem vtrhla dovnitř.

„Tak,“ začala jsem, když jsem za sebou zaklapla dveře. „Můžete mi říct, co vás to napadlo?“

„Taky tě zdravíme,“ prohlásil Ron.

„Jo, jasně,“ mávla jsem nad tím rukou. „Co jste to vyváděli? To jste prostě nemohli napsat McGonagallce nebo Brumbálovi dopis a oni by vás nějak do školy dostali. Proč vás napadlo zrovna auto? A proč jste vůbec nestihli vlak? Copak je tak těžký na něj naskočit včas? I já jsem ho stihla. Sice těsně ale stihla.“ Kluci na mě vyjeveně koukali, jako kdybych byla duch.

„Kate?“ oslovil mě opatrně Harry.

„Co je?“ vyjela jsem na něj.

„Jsi vážně Kate?“

„Ne, jsem archanděl Gabriel. Kdo jiný bych byla?“

„No většinou jsi to ty,“ začal Harry „kdo dělá průšvihy a nikdo ti to nevyčítá. Ani když my uděláme nějakou blbost, tak nám to jindy nevyčítáš. Co se stalo?“

„Nic se nestalo,“ odsekla jsem mu. „Prostě mám blbý den. Ta se zachová jako podrazácká mrcha, málem nestihnu vlak a ta plánuje, Merlin ví co. A potom se vy dva málem necháte vyloučit z Bradavic.“ Vyšla jsem ven a vztekle jsem za sebou práskla dveřmi. Zamířila jsem rovnou do svého pokoje.

Ignorovala jsem všechny okolo. Prostě jsem šla ke svojí posteli. Otevřela jsem batoh a vysypala jsem jeho obsah na postel. Pak jsem začala strkat jeho obsah do nočního stolku. Kruci, proč se mi dneska všechno sype na hlavu? Jasně, vyhrála jsem aspoň ten jeden galeon. Jediná pozitivní zpráva za den.

Skoro všechno už jsem měla dané ve skříňce. Levou rukou jsem sáhla na postel, aniž bych se na ní podívala, ale nic jsem nenahmatala. Otočila jsem hlavu. Už tam nic nebylo. Podívala jsem se do skříňky. Potom jsem znovu prozkoumala batoh. Ne, nikde to nebylo. Do hajzlu. Dneska je vážně blbý den. Nejdřív se stane to všechno a teď navíc někam zmizí deník Raddlea.