kapitola37Začalo jaro a projevilo se to na počasí. Během následujících týdnů se počasí o hodně zlepšilo. Všechen led roztál, po sněhu už nebylo ani památky. Na obloze zpod mraků začalo častěji vykukovat slunce.

Než jsem se nadála, březen pominul a byl tady duben. To znamenalo pro většinu lidí velikonoční prázdniny. Oproti vánočním prázdninám zůstalo ve škole více lidí. Možná to bylo kvůli tomu, že na velikonoční prázdniny dostaly všechny ročníky mnohem více úkolů kvůli blížícím se zkouškám. Také to bylo proto, že strach ze Zmijozelova dědice už opadl. Poslední obětí byla Rebeka o Vánocích a od té doby už uplynuly čtyři měsíce. Snad už Zmijozelův dědic přestal nadobro a počet obětí se ustálil na čísle sedm.

Pro některé z nás ale velikonoční prázdniny neznamenaly jenom hromadu úkolů. Pro nás, studenty druhého ročníku, to znamenalo výběr povinně volitelných předmětů na příští rok.

„Co bych si měla vybrat?“ zeptala jsem se svých spolusedících u snídaně, zatímco jsem koukala do pergamenu, kde budu muset zaškrtnout, co jsem si vybrala. Zvedla jsem oči a podívala jsem se naproti Nevilla.

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Podle strejdy Natea bych si měl vybrat péči o kouzelné tvory a studium mudlů. Prý je to jednoduché a aspoň se na čerstvém vzduchu opálím. Jenže zase na druhou stranu si babička nemyslí, že bych měl dát na jeho rady. Babička říká, že on sám je takový jednoduchý a asi proto to nikdy nikam daleko v kariéře nedotáhl. Teta Maggie si zase myslí, že bych se měl věnovat starodávným runám a věštění z čísel. Uvažuju, že bych si vybral jedno z toho. Co myslíš, že je jednodušší?“

To jsem se zeptala toho pravého.

„A proč si nevezmete to věštění?“ navrhla Ginny, která seděla vedle mě. „Po jednom roce tam byste mohli z toho nahlížení do křišťálové koule poznat, co budete v budoucnosti dělat a podle toho si můžete vybrat příští rok, na co půjdete?“

„To není tak špatný nápad,“ prohlásil Neville.

„Mně se to moc nezdá,“ řekla jsem. „ To jasnovidectví mi připadá spíš jako takový šarlatánství. A kdybych měla nějaký šestý smysl nebo něco podobného na to věštění, tak bych na to už za těch třináct let přišla.“

„Takže co si vezmeš místo toho?“ zeptal se Neville.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny a podívala jsem se ještě jednou do pergamenu. Znovu jsem pohledem přejela svoje možnosti. Starodávné runy, věštění z čísel, jasnovidectví, studium mudlů, péče o kouzelné tvory a ještě něco.

„Hele, co je tady to poslední v tom seznamu?“ zeptala jsem se Nevilla.

„Prý nějaký další předmět, ale pořádně není jasné, co to bude. Otevře se až příští rok poprvé, ale možná ani nebude. Ernie Macmillan říkal, že to budou kurzy sebeobrany, ale jedna holka ze čtvrťáku říkala, že to bude vedení kouzelnické domácnosti.“

„Takže jeden předmět, o kterém nikdo neví, co tam bude. Asi to risknu a zapíšu se tam. Nechám se překvapit, co to bude.“ Zaškrtla jsem poslední políčko v seznamu. „Teď už mi zbývá jenom jedna věc.“

„Neměla by ses teď spíš těšit na zápas?“ zeptal se George, který k nám právě přišel.

„Měla, jenže mám už jenom jeden den na to, abych to vyplnila a odevzdala,“ řekla jsem dvojčatům, která se právě posadila vedle mě.

„Ukaž,“ řekl Fred a vzal mi seznam z ruky. „Bereš si ten záhadný neznámý předmět?“

„Jo, rozhodla jsem se to risknout,“ pokrčila jsem rameny. „Uvidím příští rok, co to bude.“

„A jako druhý předmět si bereš co?“ zeptal se George.

„To právě ještě nevím. Nějaké doporučení?“ podívala jsem se na ně. „Co jste si vybrali vy?“

„Jasnovidectví, tam se dá dobře ulejvat,“ ušklíbnul se George.

„Víš co? Já ti něco náhodně vyberu,“ navrhnul Fred a vzal si ode mě pero dřív, než jsem stihla ucuknout rukou.

„Ale co když mi vybereš něco špatně?“ namítnula jsem.

„Věř mi,“ mrkl na mě Fred a něco mi tam zaškrtnul tak, abych neviděla co. „Tumáš brácha,“ řekl Georgovi, když odložil pero, a podal mu můj pergamen.

„Hele, já chci vědět, co jsi mi vybral!“ ozvala jsem se.

„Dozvíš se to příští rok,“ oznámil mi George a odešel i s mým pergamenem za McGonagallovou, které ho předal. Když jsem se postavila, abych šla za ním, zarazil mě Fred. Obejmul mě kolem ramen a vedl mě ven ze síně.

„Je čas jít na hřiště,“ řekl mi. „Mimochodem máš tam zaškrtnuté péče o kouzelné tvory.“

„Proč zrovna tohle?“ zeptala jsem se. „A ještě si musím zajít nahoru pro věci.“

„Přece chceš být se svými kamarády. Harry, Ron a Hermiona si to zapsali také.“

„Co když tam s nimi nechci chodit?“ zeptala jsem se ho a zamračila jsem se.

„Proč bys nechtěla? Kamarádíte spolu už od začátku prváku.“ Na chvíli se odmlčel. „I když poslední dobou s nimi moc nemluvíš.“

„To protože mě zradili. Ukradli mi můj deník.“

„No a?“ zeptal se. „To je důvod s nimi nemluvit týden, pak si to vyříkáte a všechno se vrátí do starých kolejí.“

„Jenže to nebylo jenom hádkou,“ namítla jsem. „To je prostě to všechno, co se mezi námi děje už od loňského roku. Pořád mě z něčeho podezírají.“

„A mají k tomu důvod?“ zeptal se mě.

„Mají,“ přiznala jsem. „A nic s tím neudělám. Tak už to neřeš,“ řekla jsem mu a otočila jsem se směrem k mramorovému schodišti, kudy bych jindy šla nahoru do společenské místnosti. Mým problémem teď bylo, že tam stála trojice mých bývalých kamarádů. My o vlcích a vlci jdou za rohem po schodech. Bohužel to vypadá na to, že jdou taky nahoru. Povzdechla jsem si. Nedá se nic dělat, musím jít za nimi.

„Sejdeme se v šatně,“ řekla jsem Fredovi. On na rozdíl ode mě si vzal už předtím věci na famfrpál a nemusel si teď pro ně chodit. Měla jsem udělat to samé.

„Jo, jasně,“ odpověděl mi Fred a něco začal pomalu vytahovat z kapsy.

Vydala jsem se směrem za nimi, přičemž jsem se snažila zachovat vážnou tvář a nedat nijak najevo, že jsem si všimla jejich přítomnosti. Zrychlila jsem krokem, abych je co nejrychleji obešla a mohla je dál ignorovat. To by se mi bylo možná podařilo, kdyby neucítila, jak mě něco zasáhlo od zad. Vzápětí jsem o něco zakopla a letěla jsme k zemi, přičemž jsem sebou smetla to, co bylo přede mnou. Tedy Harryho.

„Sakra,“ zaklela jsem, když jsme leželi vedle sebe na zemi. Docela hnusně jsem se přitom bouchla do holeně. „Auvajs,“ mnula jsem si poraněnou nohu.

„Jsi v pořádku?“ zaslechla jsem, jak se mě někdo starostlivě ptá. Ve stejnou chvíli ten někdo mi nabídl ruku. Podívala jsem se na Harryho, který ležel vedle mě na zemi a který měl přes naše neshody o mě pořád starost a právě mi chtěl pomoct se zvednout. Když on dokázal překonat naše spory a nabídnout mu pomoc, tak ji neodmítnu.

„Jo, jsem v pořádku,“ řekla jsem mu, ale chytla jsem ho za ruku, abych se s jeho pomocí zvedla na nohy. Jenže ve chvíli, kdy jsme se rukama dotkli, jsem něco slyšela.

Tentokrát tě konečně zabiju… roztrhám tě… rozsápu…“ říkal neznámý syčivý hlas. Zvláštní bylo, jak jsem to slyšela, protože to znělo jinak. Jako kdybych to ani neslyšela vlastníma ušima. Zároveň jsem také znovu cítila ten pocit, který jsem naposled cítila před půl rokem na hřišti. Tehdy jsem byla s Harrym a přijala jsem jeho bolest. Teď jako kdybych přijala jeho schopnost slyšet.

Ucukla jsem rukou a pustila jsem ho, jako kdyby to pálilo. Vlastně ten dotek spíš příjemně hřál, ale to teď bylo jedno. Harry by se možná měl urazit, že jsem takhle ucukla před jeho dotykem, ale právě se zabýval něčím jiným.

„Ten hlas… zase jsem ho slyšel,“ řekl směrem k Ronovi a Hermioně.

Podívala jsem se na ně. Když jsme spadli, tak se oba dva zastavili. Ron právě koukal spíš trochu vyděšeně, ale Hermiona se plácla do čela. „U Merlina, vždyť já jsem blbá! Proč mě to nenapadlo dřív?“ položila řečnickou otázku.

„Co tě nenapadlo dřív?“ zeptala jsem se jí dřív, než jsem si stihla uvědomit, že s ní vlastně nemluvím.
„Vždyť je to tak jasné! Já… musím si to dojít ověřit do knihovny,“ oznámila nám a rozběhla se po schodech nahoru.

„Na co přišla?“ zeptal se Ron.

Pokrčila jsem rameny a zvedla jsem se ze schodů. Krátce jsem se podívala na Harryho, který se tvářil duchem mimo. Nakonec se nás zeptal: „Vážně jste ho neslyšeli?“

Ron zavrtěl hlavou, ale já jsem odpověděla: „Já ho slyšela.“

Vysloužila jsem si za to dva překvapené pohledy. „Ale jak…?“ ptal se Ron.

„Nevím,“ zavrtěla jsem hlavou. Podívala jsem se na Harry. Díval se na mě. Na co myslí? Jistě to přisuzuje k těm mým schopnostem, ale já to spíš řadím k našemu podivnému spojení. „Půjdu si pro věci na famfrpál,“ oznámila jsem jim. Rozběhla jsem se nahoru po schodech a přerušila jsem tak tu trapnou chvíli mezi námi.

V ložnici jsem si vzala všechny svoje věci na famfrpál a rychle jsem vyběhla ven. Bylo to kvůli tomu, že mě tlačil čas a zároveň jsem se i nechtěla znovu potkat s Harrym. U snídaně neměl věci na famfrpál, takže si pro ně taky musel jít nahoru. Kdybych si ráno vzala věci rovnou, nemusela jsem se s ním srazit na schodech.

Podívala jsem se na hodinky. Super, teď to ani pořádně nestihnu. Budu muset jít tou zkratkou na heslo u knihovny. Zabočila jsem do chodby, která vede ke knihovně, a přidala jsem do kroku. Zabočila jsem za roh a kopla jsem do něčeho, co leželo na zemi. Rychle jsem se ohlédla, co to bylo. Kapesní zrcátko. Co tu dělá?

Můj pohled pak přejel na to, co leželo vedle mě. Ztuhla jsem. Ne, tohle nemůže být pravda.

Hned za rohem na zemi ležela postava, která byla zkamenělá. Jenže tentokrát měla hnědou hřívu vlasů. Byla to Hermiona.

Ani jsem si pořádně nevšimla, že o kousek dál leží další zkamenělá. Napřed Rebeka a teď najdu i Hermionu. Rozběhla jsem se chodbou. Musím zachovat chladnou hlavu a říct o tom nějakému profesorovi. Tak jsem si to vysvětlovala, ale ve skutečnosti jsem se chtěla dostat odsud, co nejdál.

Jenže musím být racionální a říct to nějakému dospělému. Jenže komu? Teď budou všichni už na hřišti a to je daleko. Vlastně tam budou všichni až na jednoho, který se na zápasy jiných kolejí nechodí dívat. Moje kroky se obrátily směrem ke sklepení. Za pár minut jsem už klepala na dveře profesora Snapea.

Skoro ihned poté se dveře otevřely a ven vykoukla hlava Snapea. Vzápětí spustil bez pozdravu: „Co tu teď děláte? Měla byste být na zápase, váš tým vás potřebuje.“

„Já…“ Hlas mi selhal. Už cestou sem mi zvlhly oči, ale teď mi začaly téct úplně. „Ono Hermiona…ona…“

Teprve teď se na mě pořádně podíval. „Uklidni se,“ řekl mi a položil mi ruce na ramena. Podívala jsem se mu do očí. „Zhluboka se nadechni a řekni mi to pěkně od začátku.“

Poslechla jsem ho a asi o minutu později jsem mu už byla schopná to vysvětlit. „Našla jsem Hermionu a ještě nějakou holku. Ony jsou… u knihovny a jsou…“ Zhluboka jsem se nadechla. „Zkameněly.“

Ta slova zapůsobila jako kouzlo. Ihned začal jednat.

„Fiducio!“ zavolal do vzduchu. Vzápětí se ozvalo hlasité prásknutí a před nás se přemístila skřítka.

„Pán si něco přeje?“ zeptala se.

„Dojdi za profesorem Brumbálem a řekni mu, že se našly u knihovny další dvě oběti,“ rozkázal jí. Vzápětí se skřítka opět přemístila pryč a Snape se obrátil na mě. „Pojď se mnou.“

Děsila jsem se toho, že to řekne. Teď ho budu muset zavést k těm dvěma a toho jsem se právě bála. Nechtěla jsme se tam znovu vrátit. Jenom na to pomyslím, tak se mi klepou ruce a těžko se mi dýchá.

Jenže když jsme minuli čtvrté patro, kde právě leží knihovna, uvědomila jsem si, že to není náš cíl. Místo toho mě zavedl na ošetřovnu.

„Madame Pomfreyová?“ zavolal.

Vzápětí vyšla ze skladu, kam ukládala léčebné lektvary. „Severusi, už jsem ti dávno říkala, abys mi říkal křestním jménem,“ pověděla mu a pak se podívala na mě. „Není na zranění z famfrpálu moc brzo?“ zeptala se.

„Ten možná ještě ani nezačal,“ vysvětlil jí Snape a pak se podíval na mě. Musela jsem vypadat trochu mimo. Popravdě jsem se cítila jako před svým prvním zápasem famfrpálu a možná ještě hůř. Měla jsem chuť utéct a schovat se. Něco jiného je, když to napadne někoho, koho neznám, ale napadnout moji nejlepší kamarádku? To už je moc.

„Posaď se tady,“ odvedl mě Snape k jedné židli v rohu místnosti, kterou mávnutím hůlky přeměnil na pohodlné křeslo. Poslechla jsem ho a posadila jsem se do něj. Snape se potom obrátil na ošetřovatelku.

„Severusi, co se děje?“ zeptala se.

„Bude potřebovat něco na uklidnění,“ řekl jí a pak se krátce podíval znovu na mě. Potom se znovu obrátil na ošetřovatelku. „Pojď trochu stranou,“ požádal jí.

Jenže nešli dost stranou, protože jsem ještě stihla zaslechnout: „Právě našla svoji nejlepší kamarádku zkamenělou.“

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Snape se už nevrátil zpátky, jenom madame Pomfreyová mi přinesla hrnek horké čokolády. Nejprve jsem si spálila jazyk, když jsem se pokusila napít, ale jinak to svůj účel splnilo. Zhruba po půlce šálku, už jsem se cítila líp. Teda do doby, než je přinesly. Přitom se vrátil na ošetřovnu Snape a všimla jsem si, že se přitom schválně postavil přede mě, abych neviděla těla.

Po chvilce dorazila i profesorka McGonagallová a vedla Harryho a Rona. Oba dva rovnou zamířili ke mně.

„Kate, co se stalo?“ vyhrkl Ron. „Proč jsi nebyla na zápase? A proč jsi tak bledá?“

„Já…“ Chtěla jsem jim to vysvětlit, ale místo toho jsem se jim to rozhodla ukázat. Odložila jsem už prázdný hrnek a postavila jsem se. „Pojďte. Našla jsem další zkamenělou,“ řekla jsem jim a přitom jsem je zavedla za zástěnu, kde ležela Hermiona.

Ačkoliv jsem už věděla, co uvidím, moc mi to nepomohlo. Jako kdyby mi někdo uštědřil pořádnou ránu do srdce. Zatajila jsem dech, když jsem ji uviděla, a nebyla jsem sama, kdo na to tak reagoval. Ron nalevo ode mě zasténal, když ji uviděl. Vycouvala jsem. Tady teď nedokážu a ani nechci být. Právě teď jsem potřebovala mluvit s jednou jedinou osobou a k té se dostanu jenom ve spánku.

Bohužel jsem místo toho na chodbě za rohem narazila na někoho, koho teď nechci vidět.

„Už víš, jak je nepříjemný, když mezi zkamenělými leží někdo tvůj blízky?“ zeptal se mě Malfoy a vystoupil

„Malfoyi, ať chceš cokoliv, dneska ne. Teď na to vážně nemám náladu.“

„Kdyby ti tohle tehdy řekla Rebeka, tak bys ji taky nechala být?“ zeptal se mě a vytáhnul hůlku, kterou pak namířil na mě.

„Už jsem to říkala snad stokrát. Nic jsem jí neprovedla.“

„Lžeš! Od její kamarádky už vím, jak to bylo v Předvečer všech svatých, a taky vím, s kým ses zapletla.“
„Od její… co? A s kým jsem se podle tebe zapletla?“

„Už laskavě přestaň předstírat, že o ničem nevíš!“ zvednul hůlku výš.

„Jenže já to vážně nevím! A už mě unavuje, jak si všichni myslíte, že znáte pravdu. To je tak těžký mi ji říct?“

„Ten deník,“ sdělil mi Malfoy.

„Tom? Co s ním je?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Nebylo tak těžké zjistit, kdo to ve skutečnosti je. Ten anagram jeho jména skoro bije do očí.“

„Anagram?“ Cože to byl anagram? Aha, vlastně to zpřeházení slov.

„Je mi jedno, co přesně s ním vyvádíš. Jestli odstraňujete mudlovské šmejdy, tak klidně pokračujte. Ale moji sestru jsi do toho neměla zatahovat. A za to teď zaplatíš.“ Máchnul hůlkou a vykřiknul nějaké kouzlo. Nestihla jsem ani pořádně zaznamenat, co to bylo za kouzlo. Stihla jsem se akorát sehnout a paprsek světla mi prosvištěl těsně nad hlavou.

„Co se to tady děje?“ ozvalo se za mnou.

Bleskově jsem se otočila a podívala jsem se na Snapea. Tak schválně, koho z nás potrestá? Pohledem zhodnotil situaci, já neozbrojená a on s hůlkou.

„Je mi jedno, kdo si začal. Oba dva půjdete do svých společenských místností. Pan Malfoy půjde se mnou a slečna Beckerová počká na profesorku McGonagallovou a na svoje přátele,“

„Už to nejsou moji kamarádi,“ opravila jsem ho.

Snape se na mě podíval, ale nijak to nekomentovat. Místo toho se vydal směrem ke sklepení. Malfoy se vydal za ním, ale ještě předtím se na mě krátce podíval. Jestli proti mně má nějaký důkaz, který by potvrdil tu jeho praštěnou teorii, tak by ho už dávno vytáhl. Nic na mě nemá. Tahle myšlenka mě vedla k tomu, že jsem se na něj ušklíbla.

O chvíli později vyšli ven z ošetřovny i profesorka McGonagallová s Ronem a Harrym. Cestou do společenské místnosti nikdo z nás neřekl ani slovo, a když jsme tam pak dorazili, panovalo i ve společenské místnosti ticho a napětí. Profesorka nám řekla nějaké informace o tom, jak to teď půjde dál. Profesoři nás budou vodit na hodiny a nesmíme vycházet ze společenských místností. Hned potom, co profesorka odešla, jsem zamířila k nám do ložnice. Nikdo tam teď nebyl, Parvati s Levandulí byly dole v místnosti. Převlékla jsem se do věcí na spaní a šla jsem spát.

V příštích týdnech se zavedl režim, o kterém mluvila profesorka McGonagallová. V podstatě jsme nemohli nikam jít. Také to znamenalo žádnou zábavu, takže jsme se pěkně rozloučili s famfrpálem. Bylo to dost otravné, ale horší bylo, že se vrátil ten předchozí strach. Každý se bál a děsil se, že je další na řadě. Zatím si to odneslo devět obětí a všechny naštěstí jenom zkameněly. Jenže před padesáti lety jedna studentka zemřela úplně, a proto se nyní roznesly debaty, že taková by měla být desátá oběť.

Další špatnou zprávou pro nás bylo, že odvedli Hagrida do Azkabanu. Absolutně nikdo nechápal proč, vždyť Hagrid s tím přeci nemůže mít nic společného. Vlastně někdo trochu možná chápal proč, protože Harry s Ronem se tvářili divně. Jako kdyby něco věděli nebo něco chystali. Ještě před půl rokem bych za nimi normálně přišla a zeptala se jich, co se děje, ale dnes už ne.

Já jsem se asi bála Zmijozelova dědice ze všeho nejmíň. Klidně jsem si dál chodila po nocích po hradu, jenomže na rozdíl od ostatních jsem se toulala v astrální podobě. Tak mi přece nemůže nijak ten netvor ublížit. Aspoň teda doufám. Navíc se mnou většinou chodil Tom, tak dva bilokanti by snad mohli odrazit útok jednoho netvora.

Většinou jsme chodili na ošetřovnu za Hermionou. Přes den tam většinou byl Harry s Ronem a já jsem u ní byla v noci.

„Představ si Hermiono, že asi prošvihneš zkoušky,“ řekla jsem Hermioně. Asi to musí vypadat šíleně, ale já jsem se s ní takhle často vybavovala. Tom většinou taktně zmizel někam za roh. Já jsem se mezitím zviditelnila, aby mě Hermiona alespoň mohla slyšet. Co když v tomhle stavu dokáže slyšet, co se děje kolem? „Teď mi nemůžeš napovídat při dějinách, takže jestli nepostoupím do dalšího ročníku, bude to tvoje vina. Vlastně by se mi teď hodila ta tvoje logika na řešení jednoho anagramu. To co vytvářím já, jsou hotové nesmysly.“

„Jestli chceš, tak s tím ti mohu pomoct já,“ ozval se hlas za mnou.

Kvůli všemu tomu děsu kolem netvora z Tajemné komnaty jsem teď málem dostala infarkt. Tohle nebyl Tomův hlas, promluvila nějaká holka. Ohlédla jsem se a podívala jsem se na ní. Vlasy měla učesané do podivného účesu, na sobě měla jenom něco noční košili a na nose prapodivné brýle.

„Anagramy mi docela jdou,“ dodala.

Napřed jsem na ní chvilku koukala, než jsem uvědomila, že mluví o tom anagramu, o kterém jsem právě říkala Hermioně. Už před pár týdny jsem na tom začala pracovat. Jenže z Tomova jména se mi podařilo vytvořit akorát něco ve stylu Tom Radi Led Vola Roj. Prostě nesmysly.

„Jo, to by bylo fajn, kdybys mi pomohla, ale momentálně tu není po ruce žádný pergamen, abych ti to napsala.“

„Já mám,“ řekla mi a vytáhla z batohu, který měla na zádech věci na psaní. „Jsem náměsíčná a někdy, když se proberu na nějakém místě, tak se mi pak nechce vracet se zpátky nahoru do věže. Tak rovnou usínám s věcmi, co potřebuju další den.“

Není trochu šílená? A jak se jí daří spát s batohem? Zavrtěla jsem hlavou a rozehnala jsem svoje myšlenky v hlavě, přičemž jsem napsala na lístek celé Tomovo jméno a podala jsem jí ho. „Tady to je.“

Vzala si ode mě lístek a chvíli na to koukala. Perem něco škrtala, psala, přepisovala a já jsem si přitom uvědomila jednu věc.

„Ty jsi sem přišla za Rebekou? Jsi její kamarádka, že jo?“ zeptala jsem se jí.

„Jo, jsem,“ řekla mi a potvrdila mi tak mojí domněnku. Přes tu její šílenou vizáž jsem ji napřed nepoznala, ale byla to ona, za koho jsem se na Vánoce přestrojila. „Jmenuju se Lenka Láskorádova.“

„Jsem Katherine Beckerová, ale to už asi víš od Rebeky.“

„Jo, něco mi o tobě řekla.“

„Třeba co se dělo tehdy na Předvečer všech svatých a co jsi potom řekla Malfoyovi?“ zeptala jsem se.

„Ano, například tohle.“

„Co se tehdy dělo?“ vyhrkla jsem.

„Tenkrát se rozhodla sedět s bratrem místo s námi u Havraspáru. Potom během hostiny zaslechla v hlavě hlas, který ji říkal, aby šla nahoru do prvního patra. Tak se tam vydala a tam jsi byla ty. Z její krve jsi napsala na zeď ten nápis a přitom Rebeka viděla v hlavě nějaké příšerné obrazy a scény,“ vysvětlila mi klidně.

„Ne, to není možné. Tohle jsem neudělala,“ odmítala jsem to.

„Já Rebece věřím,“ trvala si Lenka na svém.

„A proč se mě potom nebojíš jako ona?“ zeptala jsem se.

„To tyhle brýle,“ ukázala si na tu prapodivnou věc na nose. „Mám je už od začátku roku. Dokážou ukázat, jaký kdo je. Když je někdo zlý, tak je v něm vidět černota. Ale tu ty v sobě nemáš, jenom tě obklopuje. Kdybys ji v sobě měla, tak bych se tě bála, ale takhle ne. Takže tady máš ten lístek a dobrou noc,“ řekla mi a odešla.

„Ta holka je šílená,“ prohlásila jsem, když jsem tam zůstala sama. Teda skoro sama. Tom tam byl se mnou, ale z pohledu fyzických lidí jsem tam byla sama… anebo to jsem tam vlastně vůbec nebyla. Společně s Tomem jsme pak cestou do mojí ložnice rozebírali její šílenost.

„Půjdeš spát?“ zeptal se mě.

„Jo, myslím, že jo. Ať nejsem zítra moc unavená. Poslední dobou mi připadá, že je to čím dál tím horší.“

„Tak dobrou noc,“ naklonil se ke mně a políbil mě. Když se pak ode mě odtáhl, ještě se zeptal: „Co ti to podávala za lístek?“

„Co?“ A jo vlastně tamten lístek s anagramem jeho jména. „To… nic není.“ Řekla jsem mu a přitom jsem ten lístek vyndala z kapsy. Rozevřela jsem ho a podívala jsem se, co je na něm napsáno.
Ztuhla jsem. Tohle není možné, to není pravda. Zvedla jsem oči a podívala jsem se na Toma, který stál přede mnou a nechápavě se na mě díval.

„Děje se něco?“ zeptal se mě.

„Nic,“ vyhrkla jsem možná až příliš rychle. Nic se přeci neděje, tohle bude jenom náhoda. O tom není pochyb.

Pochybnosti… Tohle jsem si řekla v tom snu o Valentýnu. I tehdy měly ty dvě nějaké divné narážky, jenže mi nic pořádně neřekly. Jenom mi daly vzkaz… Jasně, ten vzkaz! Rychle jsem se přemístila ke svému nočnímu stolku a vytáhla jsem z něj malý pergamen. Dychtivě jsem ho začala číst.

Když jsem ho dočetla, tak jsem zvedla zrak a podívala jsem se na Toma.

„Ty jsi lord Voldemort.“