Další den jsem řekla i Hermioně o tom, co se dělo v noci. Řekla jsem jí skoro všechno, pro sebe jsem si nechala jenom to, co bylo mezi mnou a Tomem loňský rok. O tomhle ví jenom Annie. Vlastně ani nevím, proč to neřeknu ostatním. Možná se stydím.
Ale musela jsem něco říct Hermioně, proč se najednou spolu bavíme. Ono bych jí stejně pověděla o tom, že mám v hlavě zase Toma. Ačkoliv nechápu proč. Ani co znamená ta Titendia nebo to proroctví. Nevěděla to ani Hermiona. Její první reakce byla, že to začala hledat v knihách. Ale nic nenašla. Proto se těší do Bradavic a plánuje prohledat bradavickou knihovnu. Já jsem asi trochu pesimistická, ale nemyslím si, že to tam najdeme. Bojím se, že jediný, kdo bude znát vysvětlení, je Tom alias Voldemort. Jenže já se s ním nechci už vidět.
Právě proto se trochu bojím usnout. A tak jsem souhlasila, že se v noci budeme koukat na nějaké horrory, které sehnala Annie. Ona zbožňuje horrory, ale já mám radši dobrodružné filmy. Ani Hermiona se do toho moc nehrnula, ale nechala se přemluvit.
Proto tu teď sedím na gauči, koukám na televizi a tisknu si k hrudi polštář. A bojím se. Vážně se bojím té hnusné příšery na obrazovce, která mě před chvílí vyděsila. No, není to vlastně přímo příšera.Ale malá holčička v bílých šatech a dlouhých tmavých zacuchaných vlasech, která se tváří jako šílenec, působí trochu děsivě.
„Co takhle tam dát něco jiného? Nějaký jiný film?“ navrhla jsem.
Annie se na mě podívala. „Proč se klidně postavíš baziliškovi a nemáš strach, ale bojíš se jednoho filmu?“
„Já se nebojím filmu. Já se bojím té holky,“ namítla jsem. „To je rozdíl.“
„Strašný rozdíl,“ pousmála se Annie. „Ale stejně mi to nedává smysl. Bojíš se postavy ve filmu a zároveň se nebojíš postavit skutečným příšerám.“
„Náhodou se bojím i někdy v tom reálném světě. Třeba před rokem v Obrtlé ulici. Tam jsem se trochu schovávala za Harryho.“
„Hmm… tak za Harryho…“ uculila se Annie.
Přimhouřila jsem oči a podívala jsem se na ní. „Co tím myslíš?“
„Nic, vůbec nic,“ culila se dál.
Přejela jsem pohledem na Hermionu, která náš rozhovor pobaveně sledovala. „Co tím myslí?“ zeptala jsem se jí.
„Asi nic,“ pokrčila rameny. „Nebo možná to, jak spolu s Harrym hodně kamarádíte.“
„Je to taky tvůj kamarád,“ namítla jsem. „A u tebe se tak podivně neculí.“
„To bude tím, že to vaše kamarádství je trochu jiné.“
„A tohle myslíš jak?“ optala jsem se jí.
„No, chováte se k sobě tak nějak… důvěrněji.“
„Jestli tím narážíš na to pouto, tak…“
„Ne, nemyslím to vaše zvláštní spojení. I když to taky trochu něco znamená. Ale k Harrymu se chováš jinak než k Ronovi.“
„Hele, za chvíli tam bude jedna pěkná scéna, kterou Kate prostě nemůže prošvihnout,“ přerušila nás Annie a já jsem se podívala na obrazovku. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy tam byl zblízka záběr na jeden děsivý obličej té holky. Tohle jsem zrovna vidět nemusela.
Ale nakonec jsem ten film přetrpěla. Částečně mi k tomu i pomohlo to, jak jsme se bavili o Harrym. Donutilo mě to přemýšlet nad námi. Vždycky jsme ho brala jako kamaráda. Pravda, že loni jsme se byli dost rozhádání a poslední dobou mi to připadá, jako kdybychom si těch několik měsíců nemluvení snažili vynahradit. A když si vzpomenu na ty noci, kdy jsme si spolu dlouze povídali, tak to asi není jenom pocit. Vlastně se nám párkrát povedlo povídat si až do rána. Tak mě napadá, jestli se nám tohle povede i dnešní noc?
Jakmile jsem usnula, přesunula jsem se skoro ihned k Harrymu. Jenže tentokrát byl někde jinde. Nebyl to Harryho pokoj ani jiná místnost v jejich domě. Byli jsme venku. Nějaká ulice, ale nebyla to ta, kde bydlí Harry. Tuhle jsem nepoznávala.
„Harry?“ zkusila jsem říct do tmy. Harry mě neslyšel nebo tady vůbec nebyl. Ale někde tady být musí, jinak bych se sem nedostala.
Prudce jsem se otočila, když jsem napravo od sebe zaslechla zvuk. Někdo šlápl na spadlou větvičku či něco podobného, co takhle zachrastilo.
„Kdo je tam?“ řekla jsem znovu do tmy. Nikdo se neozýval. Bohužel jsem nic v té tmě neviděla. Ale mohla bych si zkusit rozsvítit. Jenže někomu by mohlo být divné, kde se tady vzalo zničehonic ve vzduchu trochu světla. S trochou štěstí si toho nikdo nevšimne.
Přimhouřila jsem oči a začala jsem se soustředit. Představila jsem si to světlo a do deseti vteřin se objevilo přede mnou. Přesně takové, jaké jsem si přála. Ne moc jasné, spíš jako kdybych si tady zapálila svíčku. Tohle je docela nenápadné, nikdo by si ho nemusel všimnout.
Spletla jsem se. Někdo si toho všiml. Ten zvuk, co jsem zaslechla před chvílí, se ozval znovu. Možná jsem toho někoho tím světlem přilákala. Jenom doufám, že to není Tom. Prosím, ať to není on. Prosím, ať je to Harry.
Nakonec to nebyl ani jeden z nich. Byl to pes. Velký, černý pes a nic víc. To tady vážně takhle vyvádím kvůli psovi? Podle toho, jak zapáchal, byl nejspíš toulavý. A měl pěkné jasné oči, skrz které se snažil zjistit, kde se tady vzalo to světlo. Chudák neměl vůbec šanci mě vidět.
Po chvíli to zkoumání vzdal. Zamířil za roh a dál už si světla nevšímal. Zcela bezděčně jsem šla těch pár kroků za ním a podívala jsem se za ním. Mám štěstí, že jsem to udělala, protože jsem tam uviděla Harryho. Právě si rozsvítil hůlku a mířil ji směrem ke mně. Nejsem si jistá, jestli mě viděl, ale určitě viděl toho velkého černého psa, jak se k němu blíží. Nakonec ustoupil před tím psem o krok dozadu, zakopl o kufr a spadl. Ten je nešikovný jako já.
KŘACH!
Netuším jak, ale najednou se na silnici objevilo obrovské monstrum s oslňujícím světlem. Na chvíli jsem přimhouřila oči, než jsem byla schopná zaměřit to monstrum. Teprve pak jsem rozpoznala, že to je třípatrový autobus. Bohužel mi zcela zakryl výhled na Harryho, tak jsem prošla tou úzkou mezerou mezi plotem a garáží. Musela jsem se přitom vyhnout tomu psovi, který se nejspíš lekl autobusu a couvl opět dozadu.
Vyšla jsem zpoza autobusu právě ve chvíli, když Harry dřepěl na zemi a nějaký chlápek v křiklavě červené uniformě měl proslov o tom, že je průvodčí. Možná mu Harry předtím věnoval pozornost, ale když jsem se tam objevila já, tak se podíval na mě.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a Harry kývl na pozdrav. Kvůli tomu otravnému průvodčímu mě nemohl normálně pozdravit.
„Tý jo, co tam dole děláš?“ přerušil nás průvodčí. Podíval se směrem, kam koukal Harry, ale neviděl mě. „A kam to čumíš?“
„Nikam,“ zamumlal Harry a začal vstávat. „A předtím jsem upadl.“
„No a?“ zasmál se tomu Stan, jak jsem zjistila z toho jeho proslovu.
Když se Harry postavil, všimla jsem si, co všechno mu ten jeho pád způsobil. Roztržené džíny na jednom koleně a ruka mu krvácela. Trochu jsem cítila tu jeho bolest přes naše spojení. Přistoupila jsem k němu a dotkla jsem se ho. Harry se na mě podíval. Nejspíš vnímal, co právě dělám. Začala jsem cítit tu bolest intenzivněji, ale Harry ji cítit přestával. Harry skoro nepatrně zavrtěl hlavou. Snažil se mi naznačit, ať to nedělám. Měl smůlu, už bylo pozdě. Právě jsem to dokončila.
Stan to ale vůbec nechápal. Netušil, co se právě dělo.
„Kam to brejlíš?“ zeptal se.
„Bylo tam předtím něco velkého a černého… asi pes, ale bylo to větší…“ vymlouval se Harry. Ale vlastně to až tak úplná výmluva nebyla. Právě jsem stála ve směru, kterým předtím Harry mohl vidět toho psa.
„Toho psa jsem viděla taky,“ řekla jsem Harrymu.
Stana ale absolutně nezajímal nějaký pes. Místo toho zíral Harrymu na čelo, kde zpod tmavé ofiny vykukovala Harryho jizva.
„Co to tam máš?“ zeptal se.
„To nic není,“ prohlásil Harry a připlácl si ofinu víc k čelu. Stana to asi moc neodradilo, protože se ho pak zeptal, jak se jmenuje. Harry se proto rozhodl změnit téma a začal se zabývat spíš tím, kam ho tenhle autobus může odvézt.
Otočila jsem se a zadívala jsem se za tím psem. Harry měl pravdu, na psa byl docela velký. Ale teď jsem ho nikde neviděla. Možná utekl. Nebo se možná vrátil zpátky. Ušla jsem několik kroků směrem k tomu plotu a garáži. Třeba se vrátil zpátky do té mezery.
Musela jsem ujít několik metrů, než jsem spatřila ve tmě ty jasné oči. Vzápětí jsem si všimla i té černé siluety. Měla jsem nutkání říct „Neboj se“ nebo něco podobného, když k sobě chcete přivolat zatoulané zvíře. Jenže by to bylo zbytečné říct, když mě neslyší. Ale možná bych se mohla zviditelnit. Ohlédla jsem se a podívala jsem se na ten autobus, který se už začínal rozjíždět.
Vlastně to nebylo ani tak rozjíždění, protože ten autobus spíš vystřelil dopředu rychlostí blesku. Uběhly dvě vteřiny a autobus byl pryč. Řidič musí asi hodně platit za pokuty kvůli překročené rychlosti.
Otočila jsem se zpátky na toho psa. Nyní, když odjel autobus, postoupil o několik kroků dopředu. Rozhlédla jsem se okolo, jestli někdo není na ulici. Nikde nikdo nebyl, tak jsem na chvíli zavřela oči. Představila jsem si své vlastní zviditelnění a vzápětí se to uskutečnilo.
Otevřela jsem oči a podívala jsem se na toho psa. O několik kroků opět couvnul a cenil na mě zuby. Snad se na mě nechystá zaútočit. Možná má vzteklinu. Ne, raději ho trochu uklidním.
„Neboj se,“ řekla jsem mu. Trochu jsem se skrčila, abychom byli ve stejné úrovni. „Já ti nic neudělám.“
Pes se na mě zpočátku jen díval a potom přistoupil o trochu blíž. Natáhla jsem k němu ruku a chvíli jsem počkala, jestli ucukne nebo co jiného udělá. Neudělal nic, tak jsem ho pohladila. Doufám, že přes astrální podobu nemohu chytit blechy.
Stačilo deset minut a se psem jsem se docela skamarádila. Seděl vedle mě na chodníku a měl mazlivou náladu. Byl docela roztomilý.
„Tak jak se jmenuješ? Jak bych ti měla říkat?“ zeptala jsem se ho a věnovala jsem mu jeden svůj úsměv. Jako odpověď mi strčil čumákem do ruky, tak jsem ho znovu pohladila. „Jsi tak pěkně černý… mohla bych ti říkat Blacku. Anebo to můžu trochu zkrátit a poupravit. Co třeba Blake? Chtěl by ses jmenovat Blake?“ Usmála jsem se na něj a podrbala jsem ho na zádech. Potom jsem vzala jednu jeho tlapku jako při představování. „Takže odteď jsi Blake. A já jsem Katherine Beckerová. Velmi mě těší.
Trochu mi připomínáš mě,“ podrbala jsem ho na hlavě. „Vlastně jsme stejní. Ty jsi toulavý pes a já jsem z dětského domova. Ty nemáš žádného páníčka a já neznám svoje rodiče. Kéž bych si tě tak mohla vzít sebou…“
Zarazila jsem se. Ono to není až tak špatný nápad. Možná bych si ho mohla vzít k sobě. V dětském domově by to nemuselo vadit, když jsem pět šestin z roku ve škole. A ty dva měsíce… to nějak domyslím.
„Co bys řekl na to, kdybych si tě vzala k sobě domů?“ zeptala jsem se ho. Blake se na mě podíval a připadal mi, jako kdyby rozuměl. Na moment se mi i zdálo, jakoby nepatrně přikývnul. Potom mi strčil čumákem do ruky.
„Beru to jako souhlas,“ usmála jsem se. Pak jsem se rozhlédla kolem. Má cenu ještě se přenést za Harrym? Asi to povídání s ním odložím na zítra. Teď musím přesunout Blakea k Hermioně. Ta bude ráno překvapená, až ho uvidí ve svém pokoji. To mi připomíná, že ráno ho budu muset vyvenčit, aby v jejím pokoji nečekalo menší překvapení. Za to by mi moc nepoděkovala.
Položila jsem ruku na Blakea a na chvíli jsem zavřela oči. Soustředila jsem se na Hermioninu ložnici a hlavně na Blakea. Představila jsem si Blakea v jejím pokoji a také sebe. A o chvíli později, když jsem otevřela oči, jsme tam i oba dva byli. Svoje tělo jsem našla hned a vlezla jsem si do něj.
Jakmile jsem byla vzhůru, rozhlédla jsem se kolem. Chvíli mi trvalo, než si moje oči přivykly na tmu v pokoji, protože doteď jsme byli ve světle pouliční lampy. A jakmile jsem si přivykla na tu tmu, tak jsem pochopila, co je v tomhle pokoji špatně. Dvě osoby, které měly ležet v posteli a na rozkládacím lehátku, tu chyběly. Kde jsou? Kam by mohly takhle v noci jít? Třeba se šly napít nebo na záchod. I když je nepravděpodobné, že obě najednou.
Podívala jsem se na Blakea. Rozhlížel se kolem a nejspíš nechápal, kde se tady vzal. Aspoň že nezačal štěkat.
„Zůstaň tady,“ řekla jsem mu trochu přísnějším hlasem. Snad mě poslechne.
Potom jsem vyšla ven z pokoje. V koupelně se nesvítilo, tak možná budou dole v přízemí. Na chvíli jsem se zaposlouchala. A možná jsem i zaslechla zezdola nějaký šramot. Určitě to budou ony. A já se půjdu podívat, co tam dělají.
Sešla jsem schody dolů a nakoukla do kuchyně. Nikde nikdo, takže napít se nešly. Prošla jsem dveřmi do obývacího pokoje. Tady také nikdo nebyl. Tohle mi trochu připomíná jednu scénu z toho horroru s tou děsivou holkou. Jednou v noci spala parta holek u jedné z nich. V noci se probudila jedna holka, Claire se myslím jmenovala, a žádná z jejích kamarádek nikde nebyla. Hledala je po domě, ale nikde nikdo nebyl. A v jednu chvíli, když se v obývacím pokoji otočila k televizi, se ta televize najednou zapnula. Claire se pak otočila, vypnula televizi, a když se pak znovu otočila, těsně před ní stála ta děsivá holka.
Na chvíli jsem se zachvěla strachy. Tohle mi totiž vážně hodně připomíná ten film. Ne, ale byl to jen film. Není se čeho bát. Vždyt jsem sakra čarodějka. Potkala jsem baziliška, lehce jsem chodila s největším černokněžníkem všech dob, tak se nebudu bát nějaké děsivé holky z obyčejného filmu.
Otočila jsem se, abych zamířila zpátky ke schodům. A v tu chvíli se za mými zády zapnula televize. Ztuhla jsem strachy. To bude jenom náhoda. Nějaký zkrat nebo něco takového. Nic horrorového. Obrátila jsem se a vydala jsem se vypnout televizi. A pak jsem tam stála několik minut a snažila se přemluvit, abych se otočila.
Nemůže přeci za mnou být. Tohle není nějaký praštěný film. Tohle je realita. Plná kouzelníků, čarodějek, kouzelných tvorů a všeho možného, ale žádných holek v bílém. Ty si vymýšlí jenom mudlové do svých filmů. Tak proč se prostě neotočím a nejdu nahoru? Je to úplně jednoduché. Není v tom žádná věda. Hned teď se otočím. Teď. Hned. Jen, co napočítám do tří. Raz… dva… tři… Tak proč se pořád neotáčím? Ne, teď se určitě otočím. Nádech. Výdech. Já to zvládnu. Je to jenom moje fantazie. Nic víc. Prostě se otočím.
Nakonec jsem se vážně otočila. A asi deset centimetrů ode mě stála holka v bílém.
Ztuhla jsem strachy. Možná bych měla zakřičet, ale ani to jsem neudělala. V puse jsem měla sucho a nedokázala jsem ze sebe vydat jedinou hlásku. Nedokázala jsem se pohnout. Prostě jsem zírala na tu holku v bílých šatech a v rozcuchaných blonďatých vlasech. Zírala jsem do jejích modrých očí a na její hnusný úšklebek v bledé tváři. Na malý moment jsem si představila, jak ten její úšklebek mizí. A ona vidí místo mě to, čeho se bojí ona sama.
Vzápětí jsem viděla, jak ten její úšklebek zmizel. Místo něho se v její tváři objevil výraz zděšení a potom strachu. Couvla o několik kroků dozadu a zírala ona na mě. Nechápala jsem, co se dělo. Jenom zírala na mě a couvala dozadu.
„Annie? Děje se něco?“ ozval se ve tmě Hermionin hlas, který zněl z kuchyně. Vzápětí se v těch místech ozvalo cvaknutí vypínačem a lustr se rozsvítil. Musela jsem si přikrýt oči rukou před tím jasným světlem. A to samé se dělo i Annie. Právě jsem totiž pochopila, že ta holka v bílém, je převlečená Annie.
„Tohle nebylo vtipný!“ obořila jsem se na ní.
„Co?“ zeptala se mě nechápavě.
„Ty víš, jak moc se bojím horrorů. Tak proč děláš… tohle?“ ukázala jsem na její šaty.
„Stejně ses nevyděsila. I když jsi to hrála dobře,“ zamumlala.
Mírně jsem se zamračila. „Já jsem nic nehrála.“
„Hrála. Já nejsem blbá. Poznala jsi, že jsem to já. Stejně jsem si říkala, že mě nejspíš poznáš. Ale v toho hada ses proměnit nemusela.“
„Cože?“ zeptala jsem se. „Já jsem se v nic neproměnila.“
„Přece nejsem slepá.“ namítla Annie.
„Ehm… Annie, já jsem ji sledovala taky a vypadala pořád stejně,“ ozvala se Hermiona.
Annie se na ní podívala. „Vždyť tady před chvílí byl přímo přede mnou obrovský had. Přece jsem si ho nevymyslela. Proč bych to dělala?“
Nechápavě jsme na ní s Hermionou koukaly. Že by měla halucinace? To by nedávalo smysl. Kde by k nim přišla? Ale jak to taky jinak vysvětlit? Před chvílí jsem tady prostě stála vyděšená, zírala jsem na ní, hrozně jsem se bála a potom se to prohodilo. Hmm… proč mám teď pocit deja-vu? Něco podobného jako kdybych už někde viděla. Takovou výměnu rolí… A najednou jsem si to uvědomila.
„Annie, ty se nejvíc bojíš hadů?“ zeptala jsem se jí.
Annie se na mě podívala a přikývla.
„Do háje,“ zamumlala jsem a padla jsem do nejbližšího křesla.
„Co se děje?“ zeptala se mě Hermiona.
Neodpověděla jsem jí. Jen jsem zabořila hlavu do dlaní. Prosím, ať se tohle vážně nestalo. Ale jedině takhle by to dávalo smysl.
Něco mi strčilo do nohy. Teprve tohle mě donutilo otevřít oči a odhalit obličej. Do nohy mi strkal Blake. Pohladila jsem ho po hlavě a pak jsem se podívala na Hermionu a Annie. Koukaly na mě a čekaly, co ze mě vypadne.
„Ten had byl jenom v tvojí hlavě. A způsobila jsem to já.“
„Ty jsi teď v astrální podobě?“ zeptala se mě Hermiona.
„Teď jsem ve fyzické. Jak jsem se předtím bála, – mimochodem, Annie, pěkně ti za to děkuju – tak jsem si na chvíli představila, že místo mě ta holka v bílém uvidí to, čeho se bojí ona. A ono se to stalo.“
„Takže tohle je jeden z těch podvědomých bilokantích kouzel?“ zeptala se Annie.
Přikývla jsem. „Ale o něco horší je, jak jsem k tomuhle přišla. Protože takhle děsit uměl To- Voldemort. A já se bojím, že tahle schopnost trochu přešla na mě,“ přiznala jsem se.
„Jak?“ zeptala se Hermiona.
Podívala jsem se na ní. „Na konci roku v Tajemné komnatě. Když jsem umírala, dotkla jsem se takové divné mlhy, která vylézala z toho deníku, když ho Harry zničil. A navíc mi i něco takového naznačil před pár dny.“
„Páni,“ pronesla Annie. „A já mam ještě jeden dotaz. Kde se tu vzal ten pes?“
„Ehm… tohle je Blake. Můj nový pes. Seznamte se.“