kapitola53Následující zbytek večer a noc mi vrtaly nejnovější události hlavou. Chvíli mi kvůli tomu trvalo, než jsem usnula. Zvažovala jsem, že bych ty nejnovější novinky zašla říct Harrymu. Ale na druhou stranu Harry už asi spí. To bojování s bubákovým mozkomorem ho nejspíš vyčerpalo. Potřebuje nabrat sílu a já mu to řeknu až ráno. S těmi myšlenkami jsem usnula. Na chvíli jsem se pak v noci probrala v astrální podobě, ale neměla jsem dnes náladu na nějaké chození po hradě, proto jsem se rozhodla prospat celou noc.

K naší smůle jsme ale ráno moc času na spaní neměli. Oliver si opět vymyslel, že bude trénink. Pro mě to znamenalo vstát brzo, jít si zaběhat, vrátit se zpátky na kolej pro věci, jít na snídani a pak rovnou na famfrpálové hřiště. Jindy bych se před snídaní osprchovala, ale před tréninkem jsem to nepokládala za důležité. To se raději vysprchuji až po tréninku. Podobný rozvrh měl i Harry, protože toho se mi poslední dobou dařilo přesvědčit ho, aby šel také běhat. Někdy jsme si říkali, že by bylo jednodušší se na běhání před tréninkem vykašlat, ale zatím jsem to pokaždé dodržovala. Na druhou stranu Harry ne vždycky se mnou chodí běhat. Záleží na tom, jak se vyspí. Jenže já chodit běhat musím, protože jinak bych stejně venčila Blakea, který naše ranní běhání zbožňuje, obzvlášť když se přidá i Harry. Pravda je, že to běhání ve sněhu bývá někdy náročnější, ale už jsme si zvykli.

Ale dnešní ráno se Harry rozhodl přispat si, takže jsme se potkali až ráno na snídani. Přidal se k nám i Fred a George.

„Není zločin být po ránu takhle svěží?“ zeptal se mě George, když mě uviděl. Narážel tím na to, že já už jsem byla plně probuzená, zatímco oni se, soudě podle jejich zívání, právě vyhrabali z postele.

„Choď taky po ránu běhat a až pak budeš snídat, tak nebudeš riskovat, že při zívnutí spolkneš svého bráchu,“ odsekla jsem trochu hruběji, než jsem chtěla.

„Nejsi dneska nějak nabroušená?“ zeptal se mě pro změnu i Fred, když si všiml tónu mého hlasu a mojí nálady.

„Spíš zamyšlená. Snažím se na něco přijít,“ pokrčila jsem rameny a dojedla jsem zbytek topinky.

„Na co? Třeba ti nějak pomůžeme,“ navrhl George.

„Naše společnost s ručením omezeným je ti plně k dispozici. Co si tvoje zrzavá hlavinka přeje vědět?“ ušklíbl se Fred a pohladil mě po vlasech.

Podívala jsem se na něj, a když viděl můj pohled, radši stáhl svoji ruku zpátky. „To už je lepší,“ okomentovala jsem to. „Ale stejně vám to neřeknu, protože je to tajný.“

„Ty máš před námi tajemství? Ty nám neříkáš všechno. Och, a my ti tak věřili… Frede, jak jen budeme žít dál?“ začal parodovat George nějakou dramatickou scénu.

Jen jsem nad tím protočila. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jim vlastně něco můžu říct. „Fajn. Včera mi navrhla Elizabeth, že bych s ní mohla jet o velikonočních prázdninách do Itálie.“

„Lizzie ti nabídla výlet do Itálie?“ pozvedl Fred obočí.

„Jo, tak nějak,“ pokrčila jsem rameny.

„Nechcete nás vzít sebou?“ navrhl George.

„Jo, schováme se do kufru a nikdo to nepozná,“ navrhl Fred. „Vylezeme až na pláži a rovnou se rozběhneme do moře. Což mi připomíná, že až polezu do toho kufru, musím si na sebe vzít plavky.“

„A když si sebou nepovezu kufr, ale jenom batoh?“ namítla jsem,

„Tak ti vlezeme do kapsy. Snad je máš velké,“ ušklíbl se George. Ti dva to nikdy nevzdají.

„Stejně máte smůlu, protože já jsem se ještě nerozhodla, jestli pojedu,“ upozornila jsem je.

„Proč bys nejela?“ nechápal George.

„Protože je to cizí země, kde nic a nikoho neznám. Ani neumím italsky. A za celý život jsem nevytáhla paty z Velké Británie.“

„Tak je teď vytáhneš. V sandálech nebo v žabkách,“ pokrčil rameny Fred.

„A uvědomujete si vy dva, že v Itálii o velikonočních prázdninách není léto?“ ozval se konečně Harry. Od té doby, co přišel a pozdravil, neřekl nic jiného a jenom snídal. Asi měl taky o čem přemýšlet vzhledem k tomu, že včera slyšel hlasy svých mrtvých rodičů. „Nebude tam až tak teplo. To, že tam mají moře, hned neznamená, že se v něm celoročně koupou.“

„A uvědomujete si vy čtyři, že za pár minut nám začíná trénink a vy pořád dřepíte tedy?“ zeptal se nás Oliver, kterého jsem si ani nevšimla, jak se tady u nás objevil. Ale momentálně tam stál u nás, mračil se a ruce měl založené v bok. Trochu mi tak připomínal paní Weasleyovou, když Fred a George něco provedli. „Vidím, že už máte všichni prázdné talíře, tak můžete jít do šaten.“

Sakra, já jsem si měla dát ještě jednu topinku. Proč jenom jsem si ji nedala? „Za chvíli tam budeme,“ odpověděla jsem Oliverovi, a abych potvrdila pravdivost svých slov, začala jsem se zvedat. Oliverovi to zjevně stačilo, tak nás nechal být a sám odkráčel z Velké síně. Prakticky ihned jsme ho následovali do venkovního chladného počasí.

Byl stále leden a na zemi sníh, ačkoliv ne až tak hustý. První zápas bude až za pár týdnů v únoru, kdy už bývá trochu tepleji. Tipuji, že místo ve sněhové hranici budeme hrát v blátě. Aspoň tak to většinou v únoru už bývá. Bohužel ta větší zima vychází na leden, kdy máme trénink. Myslím, že Oliver by nás nutil trénovat i kdyby bylo -50°C. Dneska se to naštěstí pohybovalo jenom někde kolem nuly.

Jakou úlevou pro nás bylo, když trénink skončili a my jsme se mohli vrátit do naší společenské místnosti. Část osazenstva našeho týmu obsadila místa u krbu, ale já jsem se těšila na svoji vytouženou sprchu. Ale mnohem radši bych se teď naložila do vany plné teplé nebo horké vody a zůstala tam naložená minimálně hodinu. Jenže bohužel tady v koupelnách jsou sprchy. Nevadí, aspoň ušetřím trochu času a nebudu tam hodinu ležet a pět minut se mýt.

Když jsem se vrátila zpátky do společenské místnosti, zjistila jsem, že naše oblíbená místa u krbu jsou obsazená mými přáteli až na jedno křesílko, na kterém měla Hermiona vyložené knihy. Měla je tam rozdělené na dvě hromádky, jednu výrazně vyšší. Usoudila jsem, že takhle si nejspíš rozdělila úkoly na hotové a nehotové. Otázkou je, která z těch hromádek je která. Přesto, když jsem k nim přišla, tak jsem se ani neptala Hermiony, která sepisovala nějakou esej, a hromádky jsem přesunula z křesla na zem, abych se následně do křesla sama posadila.

Jakmile jsem to udělala, Ron, který hrála s Harrym na šachy na stolku mezi dvěma křesílky, se na mě podíval. „Prý pojedeš do Itálie.“

Nemusela jsem ani přemýšlet, odkud to ví a podívala jsem se přímo na pachatele. „Harry, tyj si hrozná drbna.“

„Řekl jim to George,“ opravil mě falešný pachatel.

„Aha. Promiň,“ usmála jsem se na něj nevinně.

Harry se mi podíval na pár vteřin do očí a pak jen mávl rukou. „To nevadí.“

„Takže tam vážně jedeš?“ zeptala se mě Hermiona, která právě odkládala svitek pergamenu na tu menší hromádku knih a brala si učebnici z té větší hromádky. Už vím, jaká hromádka je jaká. Chudák Hermiona. A chudák já, pokud nedopíšu dneska tu esej na přeměňování, kterou máme zítra odevzdat.

„Ještě jsem se nerozhodla,“ pokrčila jsem rameny.

„Tak se rozhodni a jeď,“ prohlásil Ron. „Já jsem byl v Egyptě, Hermiona ve Francii, tak ty můžeš jet do Itálie.“

„A jenom já se dostanu maximálně do Příčné ulice,“ poznamenal Harry.

Přejela jsem pohledem na něj. „Harry, viděli jsme tvůj obsah trezoru v bance. Jakmile ti bude sedmnáct, budeš mít možnost a prostředky na procestování celého světa.“

„Doufám, že mě vezmeš sebou,“ ozval se Ron.

Harry nad tím protočil oči. Ono pravda je, že nevíme, co bude za ty čtyři roky. Možná Harryho o ty peníze oškube nebo někdo vykrade jeho trezor. To mi připomíná, že než si tam jednou pořídím účet, tak si musím zjistit, jaké tam je pojištění proti krádeži.

„A to druhé o čem si nechtěla mluvit na snídani?“ nahodil Harry téma.

„Ehm…“ rozhlédla jsem se okolo, jestli nás někdo neposlouchá, ale každý si hleděl svého. Přesto jsem ztlumila hlas a naklonila jsem se k nim blíž. „Včera se děla taková divná věc s bubákem.“

„Jaká?“ pozvedl Harry obočí. „Já jsem si ničeho nevšiml.“

„Protože se to dělo až později,“ vysvětlila jsem mu to. „I když vlastně to začalo už i na té lekci.“ Když jsem viděla jejich nechápavé výrazy, tak jsem se hned dala do vysvětlování včerejších událostí. „Prostě v jednu chvíli, kdy se Harry snažil vyčarovat patrona, jsem stála vedle něho neviditelná a držela jsem ho za ruku jako podpora. Harrymu se pak povedlo vyčarovat takový obláček mlhy. Ale zarážející je to, že ve chvíli, kdy se objevil bubák, tak se proměnil jenom v mozkomora a přitom já jsem stála přímo vedle Harryho.“

„No a? Ty jsi přece byla v astrální podobě, nebyla jsem ty ve skutečnosti. Bubák tě prostě neviděl,“ pokrčil Ron rameny. Uvažoval podobně jako já.

„U bubáka to tak nefunguje“ vysvětlila mu to Hermiona podobně, jako mě to včera vysvětlila Elizabeth. „Nekouká očima, protože je někdy ani nemá. On vnímá tvoji podstatu, tvoji mysl a nesoustředí se na hmotné věci.“

„Takže se měl taky proměnit v tu holčičku jako na té letošní první hodině obrany,“ doplnila jsem ji. „Jenže se neproměnil. A protože to mně a Eliz vrtalo hlavou, jak to je doopravdy, tak jsme se do Lupinova kabinetu vrátily se na toho bubáka pořádně podívat.“

„A Lupin vás nechal?“ zeptala se mě Hermiona, protože ji nebylo jasné, jak jsme mu to asi vysvětlili.

„No, on tam u toho nebyl.“ Poté, co jsem to dořekla, jsem se zadívala stranou, a poškrábala jsem se trochu na hlavě. Byl to jeden z mých výrazů, které říkají, že já jsem to nebyla, já jsem v tom nevinně, ačkoliv opak je pravdou. Když jsem se pak znovu na ně podívala, tak jsem pokračovala ve vyprávění. „No, tak když jsme tam přišly a nechaly jsme bubákovu volnost, aby mohl vylézt z krabice, tak se nic nestalo.“

„Jak to myslíš nic?“ otázala se Hermiona.

„Prostě se nic nestalo. Nic nevylezlo, neobjevila se žádná příšera. Až pak když přišla Eliz blíž, tak se objevila nějaká ženská s modrou hvězdou. Nechápu, co je na ní děsivého, ale to je jedno.“

„Takže před tebou se bubák neobjeví a před ní ano?“ shrnul to Harry.

„V podstatě jo,“ přikývla jsem.

„Kate, uvědomuješ si to, co to znamená?“ optala se mě Hermiona.

„Nevím, právě to mi vrtá hlavou. Ty víš, proč to tak je?“ podívala jsem se na ní s nadějí.

„To ne,“ zavrtěla hlavou. „Ale ty jsi odhalila pravou podobu bubáka. Jak vypadá, když u něho nikdo není. Vypadá…“

„…nijak,“ dokončila jsem za ní její větu. „Je neviditelný.“

„Ale proč se potom na začátku roku proměnil před Kate v tu holčičku?“ zeptal se Harry. „Jestli se soustředí spíš na mysl člověka, tak by mělo být jedno, že tam byla ve fyzické podobě.“

„Tak to nemám ponětí,“ zavrtěla Hermiona hlavou.

„Ale i tehdy to bubákovi chvíli trvalo, než se pak v tu holku proměnil,“ poznamenal Ron. Nejspíš tou poznámkou nemyslel nic významnějšího, prostě jenom konstatoval jeden fakt, ale mě to přivedlo na jednu myšlenku.

„Protože tu holčičku jsem si tehdy představila,“ řekla jsem jim a jejich pohledy se opět upnuli na mě. „Bubák se neměnil, tak jsem si představila, jak se mění v holčičkou. Myslela jsem, že takhle to dělají všichni.“

„Ne,“ sdělila mi Hermiona. „Stačí si uvědomit svůj strach, nemusíš si ho představovat.“

„Tak já musím,“ pokrčila rameny. „Ale fakt jsem myslela, že to tak dělá každý. To je jako s kouzlením hůlkou, to si taky musím představit, co přesně chci vyčarovat.“

„Počkat ty si to i při kouzlení pokaždé představuješ?“ zeptala se mě Hermiona.

„Jo,“ přikývla jsem a pak jsem se zarazila při jejím pohledu. „Prosím, neříkejte mi, že celý tři roky čaruju divně hůlkou. Takhle to dělám od toho prvního kouzla přeměny jehly na sirku. Nebo to bylo opačně?“

„Byla to sirka na jehlu,“ upozornil mě Ron.

„Tak zkus vyčarovat něco bez představování,“ navrhl Harry. „Nějaké jednoduché kouzlo z prváku.“

„Tak fajn,“ pokrčila jsem rameny a vytáhla jsem hůlku. Tak co vyčaruju? Co zkusit to úplně první kouzlo přeměny sirky na jehlu? Ne, teď tu nemám po ruce sirku. Tak zkusím levitační kouzlo.

Namířila jsem hůlkou na Hermioninu esej. Napřed jsem nic neříkala, spíš jsem se snažila nepředstavovat si, jak svitek levituje. Bylo to dost těžké, protože za ty tři roky jsem se naučila automaticky si dané kouzlo představovat. Stačilo na dané kouzlo pomyslet a hned jsem si ho představovala. Proto teď musím myslet na něco jiného. Takže na co budu myslet? Na famfrpál. Ne, tam lítají košťata, to je jako levitace. Tak budu myslet na tu esej z přeměňování. Chybí mi dopsat ještě šest palců, jenže co tam ještě mám psát? Všechny témata už jsem vyčerpala.

Během svých myšlenek jsem vyslovila kouzlo: „Wingardium leviosa.“ Vyslovila jsem ho správně, důraz jsem dala na slabiku „ga“ a na „vio“, tak jak to má správně být. Zároveň jsem také udělala správný pohyb hůlkou, švihla jsem a mávla. Přesto se nic nestalo.

Hůlku jsem opět sklonila a dívala jsem se s nakrčeným čelem na svitek. Takže já opravdu celé roky čaruji špatně. Mám další věc, kterou si musím připsat na svůj seznam podivností.

„Podívám se do knihovny,“ oznámila nám Hermiona. „Třeba tam něco najdu.“

O tom silně pochybuji, ale aspoň něco se nemění. Když se objeví problém, Hermiona jde hledat v knížkách. Až později jsem si uvědomila, že díky mým problémům se tihle tři dokázali znovu bavit. Bohužel jim to moc dlouho nevydrželo, protože později se opět vrátili ke své nevraživosti.

Hermiona trávila dny v knihovně ve snaze něco o mých podivnostech najít. Oceňovala jsem její zápal a děkovala jsem ji za to. Já jsem na druhou stranu tolik času v knihovně netrávila, protože náš zápas s Havraspárem se blížil velkou rychlostí. Oliver kvůli tomu šílel a kompenzoval to zvyšováním počtu tréninků. Možná to jeho nadšení trochu chápu. Nebelvír celá léta prohrával, potom nastoupil Harry a vše se otočilo. Nebelvír, ačkoliv vyhrál za poslední roky skoro všechny zápasy, stejně stále nezískal famfrpálový pohár. Před dvěma lety to zkazil Voldemort, protože Harry po střetnutí s ním ležel na ošetřovně, a loni to vlastně taky zkazil, protože kvůli vypuštění Baziliška a kamenění studentů se ke konci zrušily zápasy. Je poznat, že byl Voldemort Zmijozel, protože i padesát let po ukončení školy se pořád snaží, aby Nebelvír nevyhrál pohár.

Přesto bylo jedno, jak moc tréninků budeme mít, pokud Harry stále neměl koště. McGonagallová mu stále koště nevrátila a Harrry si zatím neobjednal žádné jiné. Asi pořád doufal, že mu koště včas vrátí.

Nakonec měl štěstí, protože jednou, když se vracel z Lupinovy lekce obrany proti mozkomorům, narazil na McGonagallovou, která mu akorát nesla Kulový blesk. Následně to ve společenské místnosti vyvolalo všeobecný poprask. Dokonce i ti, co se o famfrpál moc nezajímali, se přišli podívat blíž.

Získání Kulového blesku i na pár vteřin znamenalo usmíření Hermiony a kluků. Chvíli se spolu bavili, ale vzápětí se ztratila Prašivka a Ron našel ve své ložnici na prostěradle krev a poblíž chomáč zrzavých chlupů. Podezření automaticky padlo na Křivonožku, s čímž nesouhlasila Hermiony. Ve výsledku spolu opět nemluvili. Harry se zkoušel s Hermionou bavit, ale pravděpodobně moc naznačil, že souhlasí s Ronem, protože se Hermiona pohádala i s ním. Radši jsem se proto tématům Prašivky a hádáním s kluky vyhýbala, místo toho jsem se bavila s Hermionou o jiných věcech. Třeba o tom, jaké knížky prohledala ve snaze najít řešení mých problémů. Já jsem se jí naopak snažila přemluvit, že nemusí takhle hledat, protože jsem viděla, jak je ve stresu z učení a snahy pomoct ostatním. Kromě hledání v knihách o mých problémech tam hledala také něco ohledně Klofana a jeho řízení. Jenže já jsem měla divný pocit, že to s Klofanem nedopadne dobře, když se do toho vložil Malfoyův otec.

Přes tohle všechno nakonec zápas nastal. Ráno toho dne jsem si byla stejně jako vždy zaběhat společně s Harrym a Blakem. Zastavili jsme se u Hagrida, u kterého jsem nechala Blakea. Už nebyla taková zima, takže už jsem nenechávala Blakea přes den u nás v ložnici. Dělala jsem to tak v zimě, ale teď, když se blížilo jaro, jsem ho začínala nechávat přes den u Hagrida. Proč by měl být celou noc zavřený někde v ložnici, když může trávit celý den venku?

Tentokrát jsem se po běhání osprchovala, protože než začne zápas, uběhne hodně času. Nemusím zatím otravovat vzduch ve svém okolí. Kvůli tomu jsem na snídani dorazila o něco později než Harry, kterého nebylo snadné u nebelvírského stolu najít. Sice jsem hned věděla, kde sedí, podle hloučku lidí obdivujících jeho Kulový Blesk, ale to neznamená, že jsem ho přes ten dav viděla. Z toho důvodu jsem si sedla dál od nich. Po chvíli se ke mně připojila Hermiona, která toho ale kromě pozdravu moc nenamluvila, protože si celou dobu během snídaně něco četla.

Po snídani celé nebelvírské družstvo odešlo do šaten se převléknout a vyslechnout si Oliverův proslov, a než jsme se nadáli, už jsme vcházeli na hřiště. Na tribunách už se už stihli shromáždit učitelé a studenti a na trávníku už byli připravení soupeři. Zjistila jsem, že Cho Changová kromě toho, že je chytačka, je také jedinou dívkou v týmu. U nás v Nebelvíru je v týmu nejvíc holek, jak jsme na to přišli nedávno po jednom tréninku. Možná jsou prostě dívky v Nebelvíru víc emancipované. Tahle Cho Changová na druhou stranu neváhá využít ženských zbraní, protože se na Harryho usmála. Trochu jsem se přitom zamračila, jelikož mi vadilo, že se Harryho snažila takhle lstí zmást. Anebo jsem možná jen paranoidní a ona prostě jen chtěla být milá.

Během mých úvah si stihli Wood a Davies, jejich kapitán týmu, podat ruce a zápas mohl být zahájen, jakmile jsme se rozmístili. Ozvalo se písknutí, míče byli vypuštěni a začala hra.

Odrazila jsem se od země a vyrazila jsem přímo ke koštěti, zatímco jsem zahlédla nějakou barevnou šmouhu napravo ode mě, která znamenala, že je Kulový blesk v akci. Nenechala jsem se tím ale rozptýlit a chytla jsem Camrál havraspárskému střelci těsně před nosem, zatímco Katie a Angelina vyrazili zablokovat druhé dva střelce. Takovou strategii jsme vymysleli na tréninku. Byla založená na tom, že já jako nejrychlejší člen týmu vyrazím pro Camrál, zatímco ostatní budou blokovat zbylé střelce. Jeden bohužel pronikl kolem George, takže se dostal málem k Camrálu, ale byla jsem rychlejší. Fred se zatím věnoval jednomu Potloukovi, čímž se dostáváme k další části plánu. Jakmile jsem chytila Camrál, Angelina letěla napřed, aby byla připravena na nahrávku. Mezitím se Fredův Potlouk postaral o případného narušitele, který by nám chtěl přihrávku překazit. Tím narušitelem se stal nějaký havraspárský střelec, ale kvůli Potloukovi musel změnit směr. Nahrála jsem Angelině a ta o chvíli později dala první gól.

„A Nebelvír dal první gól! Dneska jsou úžasně sladění a motivování k výhře. Určitě je takhle motivuje Kulový blesk, který kromě toho, že je bezvadné koště, také pozvedává morálku mužstva,“ ozývalo se z tribuny.

„JORDANE!“ zakřičel hlas profesorky McGonagallové. Pravděpodobně se jí nelíbila ta reklama na Kulový blesk.

Ale Jordan měl jinak pravdu. Nejsem si sice jistá, jestli to bylo opravdu Kulovým bleskem, ale spíš bych to přisoudila pěti tréninkům za týden, jak bylo poslední týdny pravidelností. Vlivem toho jsme byli dobře sladění, většinu času jsme kombinovali mojí rychlost s házením a mířením Angeliny a Katie. Chodilo to tak, že já jsem někam přiletěla, sebrala Camrál, nahrála jedné z nich a ta pak skórovala. Já sama jsem taky hodila taky jeden gól, Katie vhodila tři a Angelina zbylé čtyři.

Tou dobou už začínal hon kolem Zlatonky, Harry ji dvakrát zahlédl, ale pokaždé mu to někdo překazil. Jednou to byl havraspárský odrážeč s Potloukem a podruhé to byla Cho Changová, když mu zablokovala cestu. Usoudila, že nemá šanci se svojí Kometou předhonit Kulový blesk, a proto přešla na bránění Harrymu v chycení Zlatonky. Je to dobrá strategie, která zabere jednou nebo dvakrát, ale z dlouhodobého hlediska velmi nevýhodné. Jenom tak oddalovala nevyhnutelné. Harry tu Zlatonku stejně dřív nebo později chytí a nezdálo se, že by se do té doby podařilo havraspárským dát čtyřiadvacet gólů, aby mohli vyhrát.

Harry najednou zahlédl Zlatonku potřetí a vyrazil za ní. Cho Changová ho hned následovala. Na chvíli jsem se přestala věnovat Camrálu a věnovala jsem svoji pozornost jim, stejně jako většina na hřišti.

„Ne!“ vykřikla Cho Changová a já jsem protočila oči. Harry už měl Zlatonku na dosah ruky, ale po jejím vykřiknutí se nechal rozptýlit a podíval se na ni. Harry, kašli na hormony, věnuj se Zlatonce. Cho zatím ukázala někam pod sebe. Tak co sis zase vymyslela?

Nakonec jsem musela uznat, že jsem se musela mýlit ohledně jejích úmyslů. Dole se po zemi plížili tři mozkomorovi. Tak aspoň někdy je ta Changová užitečná, upozornila Harryho na nebezpečí. Ten neváhal, vytáhl zpod hábitu hůlku a zamířil ji na mozkomory.

„Expecto patronum!“ vykřikl a z hůlky vytryskla stříbřitá mlha, která mířila k mozkomorům. Zdála se mi tentokrát větší, než jaká bývala v Lupinově kabinetu. Buď je to tím prostorem, mýma očima nebo se Harry opravdu zlepšil.

Sledovala jsem mozkomory, jak na to zareagují, a stalo se něco, co jsem nečekala. Čekala jsem, že se rozplynou, utečou či něco podobného, jenže oni se místo toho rozpadli. Místo tří mozkomorů se najednou na zemi váleli čtyři lidé v nějakých černých hadrech. Proč mám takové tušení, že jsou ze Zmijozelu? Kdyby to byl Malfoy, tak mě to ani nepřekvapí.

Najednou se ozvalo písknutí a já jsem se překvapeně rozhlédla okolo. Spatřila jsem Harryho, jak drží Zlatonku. Byla jsem asi tak fascinována mozkomory, že jsem zapomněla na Harryho. Hned jsem mu to vynahradila tím, že jsem se k němu rozletěla a obejmula ho. Podobný úmysl měli i ostatní z týmu, takže u Harryho byla za chvíli tlačenice. Všichni jsme se radovali, jako kdyby to byl finálový zápas. Ale byl to náš první zápas poté, co Harrymu se nepovedlo chytit Zlatonku kvůli pádu z koštěte, takže to pro nás jistým způsobem finálový zápas byl. Navíc kdybychom prohráli, znamená to, že z bitvy o pohár jsme vyřazeni a získali bychom poslední místo. Podobné oslavování nastalo i na zemi, kam jsme chvíli poté sletěli a kde nás obklopili davy nebelvírských fanoušků. Nakonec z toho byl jeden velký zmatek.

Byla jsem docela ráda, když jsem se odtamtud nakonec dostala. Harry se ještě chvíli zdržel s Lupinem. Hádám, že probírali toho patrona. Já jsem se zatím v šatně převlékla a vydala jsem se zpátky na hrad. Ve společenské místnosti jsem se ocitla jako první z našeho týmu. Oslava našeho zápasu se teprve připravovalo, jídlo se teprve nosilo, ale přesto jsem zaslechla z několika stran chválu nad mým dnešním výkonem a párkrát i úžas nad tím, jak dovedu tak rychle létat. Chvíli to trvalo, než jsem jim poděkovala za jejich chválu a na chvíli jsem se jich zbavila. Všimla jsem si totiž Hermiony v rohu místnosti, jak si znovu něco čte.

„Ahoj Hermiono,“ pozdravila jsem ji a usadila jsem se vedle ní.

„Ahoj,“ zamručela na odpověď a zůstávala stále pohlcená čtením knížky. „Promiň, ale tohle musím do zítřka dočíst a mám toho ještě hodně před sebou.“

„Aha,“ přikývla jsem a přemýšlela jsem, jestli jí tam tedy nemám nechat o samotě. Ale pár minutek rozhovoru ji snad nezabije. „A byla jsi na zápase?“

„Jo,“ přikývla, aniž by zvedla pohled. „Gratuluji.“

„A co říkáš na ty mozkomory?“ zeptala jsem se jí. „Nebo spíš na ty, kdo se převlíkli za mozkomory.“

„Že jsou hloupí. Tohle by jim nikdy neprošlo. I kdyby se jim povedlo Harryho opravdu vystrašit a pak zmizet, tak by stejně šlo snadno prozradit, že to nebyli praví mozkomorové. Jejich účinky nasimulovat nemohli. Nebyl cítit chlad a ani žádné depresivní pocity.“

„Ale ty by stejně i takhle na dálku nebyly cítit,“ namítla jsem.

Hermiona konečně zvedla hlavu a podívala se na mě. „Byly by cítit. I když byli posledně praví mozkomoři na zápase, tak byla cítit jejich přítomnost ze země až k nám nahoru na tribuny. A není to tím, že jich bylo takové množství. Ty jsi to možná necítila, protože jsi byla někde výš.“

„Nebyla jsem,“ zavrtěla jsem hlavou. „Byla jsem na stejné úrovni jako tribuny a chvílemi i níž.“

„Vážně? Jsi si jistá?“ nakrčila Hermiona čelo.

„Ano, jsem si stoprocentně jistá,“ přikývla jsem. „Cítila jsem je, až když jsem byla na zemi.“

„To je zvláštní,“ zamumlala Hermiona. „Proč bys je necítila?“

„Protože se kolem mě děje spousta divných věcí,“ shrnula jsem to.

„Ale něco ty věci musí spojovat,“ řekla si Hermiona spíš sama pro sebe. „Jenom nevím co.“

„To, že jsem bilokantka?“ zeptala jsem se šeptem.

„To taky, ale ještě ně…“ Hermiona ani nedořekla větu a najednou se zamračila. Pak se její výraz změnil a ona se rozzářila. „Když se dotkneš Harryho a poblíž jsou mozkomoři, tak taky slyšíš hlasy jeho rodičů, že jo?“

„Jo,“ přikývla jsem. „Proč?“

„Asi už vím, co to spojuje. Ale musím do knihovny.“ Začala se zvedat a odložila knihu stranou.

„Počkej!“ zarazila jsem ji. „O co jde?“

„To ti vysvětlím, až se vrátím,“ odpověděla mi stručně.

„Hermiono, když jsi naposled na něco přišla a pak odešla do knihovny, tak jsi pak byla nalezená zkamenělá a tvůj objev se musel luštit ze zmuchlaného papíru.“

„Ale tentokrát neběhá po hradě bazilišek,“ namítla. „Navíc teď ti nejsem schopná to vysvětlit, protože si o tom napřed musím něco přečíst. Neboj, slibuju, že se vrátím za chvíli.“

Ta chvíle se poněkud protáhla, protože se vrátila až za necelé tři hodiny, kdy už byla oslava v plném proudu. Fredovi a Georgeovi se podařilo získat máslový ležák, dýňový džus a sladkosti z Medového ráje. Někteří se snažili přijít na to, jak se jim to podařilo. Jenom my, co jsme věděli o existenci Pobertova plánku, jsme tušili, že si zašli do Prasinek.

Akorát jsem se bavila s Ronem a Harrym stranou od ostatních a dělali jsme si legraci z Malfoye a jeho chabého pokus vystrašit Harryho, když otvorem prošla Hermiona s nějakou tlustou knihou od Lieserl Richter.

„Kate, už vím, proč se to děje,“ vyjekla nadšeně. Dokonce se ani nevyhýbala Ronovi jako obvykle.

„Co se co děje?“ zeptal se zmateně Harry.

„Myslí to s tím bubákem a mozkomorem a kouzlením,“ vysvětlila jsem mu.

„A co je s mozkomorem?“ zeptal se tentokrát zmateně Ron, jakmile spolkl kotlový koláček.

„Nějak cítím divně ten jejich chlad,“ vysvětlila jsem pro změnu jemu.

„Necítíš,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Ty totiž v jejich přítomnosti necítíš nic.“

„Co?“ podívala jsem se na ní zmateně tentokrát já. „Vždyť jsem ten chlad a depresi cítila.“

„Ale nebylo to kvůli nim. To bylo kvůli Harrymu.“

Tak teď jsme zmateně koukali všichni tři. „Harry je mozkomor?“ zeptal se přihlouple Ron.

„Ne,“ protočila oči Hermiona. „Ale Kate to cítí skrz to pouto. Ve skutečnosti od mozkomorů nic necítí, ale v blízkosti Harryho se skrz něho jejich účinky přenášejí i na Kate. Proto cítíš chlad a depresi jenom v Harryho blízkosti a taky proto slyší hlasy Harryho rodičů, když se ho dotkne.“

„Takže viník je Harry,“ uznala jsem. Nad Harryho pohledem, který mi pak věnoval, jsem jenom mávla rukou. „Ale proč teda nic necítím.“

„Protože nejsi ve stejné rovině jako my. Je to, jako kdybys tu nebyla. Tvoje molekuly nefungují na stejném principu jako ty naše, a proto je i tvoje magie zvláštní.“

„O jakých mokekulách mluvíš?“ zeptal se Ron.

„Molekuly. Shluk atomů. To je fyzika.“

„Bohužel, fyzika se bere až v šesté třídě a do té jsem nikdy nenastoupila, protože jsem šla do Bradavic. Takže nemám páru, o čem to mluvíš,“ přiznala jsem.

„Já tomu taky moc nerozumím, proto jsem si tuhle knížku našla,“ ukázala na knihu, co měla v ruce. „Napsala ji nemanželská dcera Alberta Einsteina, která je oficiálně v mudlovském světě prohlášena za mrtvou, ale ve skutečnosti se jí jenom její rodiče zřekli, protože se u ní už v dost raném věku začali projevovat magické schopnosti, tak ji odložili. A ona se nakonec stala čarodějkou a zabývala se spojením fyziky a magie, akorát tehdy v čarodějnické kontroverzní společnosti nebyla moc úspěšná, protože ji ostatní nechápali. Ale jinak psala o pohledu na magii z fyzikálního hlediska. A v jednu chvíli se i zabývala různými magickými rovinami.“

„A jak ty roviny souvisí se mnou a s bubákem a mozkomorem?“ zeptala jsem se jí.

„Protože fungujeme v jiných rovinách,“ pokračovala ve vysvětlování. „My tě vidíme a cítíme, protože tvoje rovina se prolíná s tou naší. A rovina mozkomorů a bubáků se zase prolíná s tou naší, ale ne s tou tvojí. Proto pro ně neexistuješ. Nedokážou zaměřit tvoje molekuly.“

„Takže chápu správně, že mozkomorů a bubáků se vůbec bát nemusím, můžu si žít ve svojí vlastní rovině a čarovat tím způsobem, že si prostě něco představím, mávnu hůlkou, něco řeknu a ono se to stane?“ optala jsem se jí.

„No, v podstatě jo,“ přitakala. „Ale nevíme, co všechno ještě je v té tvojí rovině. A stejně tak to kouzlení je komplikovanější, protože kouzla prolínají více rovinami. Nefungují jenom na představivosti, pravděpodobně budeš muset pořád říkat ty kouzla a máchat hůlkou, abys něco vyčarovala. Akorát si musíš pomáhat tou představivostí, s čímž asi nemáš problém, když jsme na to přišli až po třech letech.“

„A nemohla by říct kouzlo i nějaké těžší, které bychom mi třeťáci nezvládli, a když by si to představila, tak by se jí to povedlo?“ napadlo Harryho.

„Ne, to funguje zase na jiném principu a s rovinami to nesouvisí. Ať jsi v jakékoliv rovině, tak tvoje magie postupně roste cvičením a kouzlením. Stejně jako si nemůže vymýšlet vlastní kouzla jen tak, tak musí dál dodržovat ten náš starý proces s hůlkou.“

„Takže se nic nemění?“ ujistila jsem se naposled.

„Ne, všechno je stejné. Akorát teď to víme. A já se asi půjdu dál učit,“ sdělila nám.

„Jo, díky za ty informace. Mám o čem přemýšlet.“

Hermiona už odcházel, ale najednou se zastavila a otočila se na mě. „Nezapomněla jsi na Blakea?“ zeptala se mě.

„Sakra!“ vyjekla jsem. „Já ho nechala u Hagrida.“ Otočila jsem se k oknu. Už začínala být docela tma a touhle dobou bychom neměli chodit ven.

„Tak ho tam nech přes noc. Hagrid se o něj určitě postará,“ uklidnil mě Harry.

„Jo, u něj nehrozí šance, že by ho Křivonožka taky sežral.“ Ron to myslel asi jenom jako vtipnou poznámkou se špetkou jízlivosti mířenou k Hermioně. Podívala jsem se na ní. Pravděpodobně ho slyšela, protože jsem zahlédla, jak přidala do kroku, sebrala si knihu a vyběhla nahoru k ložnicím. Na malou chvíli, kdy jsem zahlédla její tvář, jsem viděla, jak byla rudá a pravděpodobně brečela.

Otočila jsem se na Rona a zpražila jsem ho pohledem. Vzápětí ode mě schytal pohlavek.

„Au!“ vyjekl. „Za co to bylo?“

„Za to, že jsi takový idiot!“ okřikla jsem ho.

„Co? Vždyť to byla ona, měla si hlídat kočku.“

„Ano a ty jí to musíš pořád připomínat?“ vyjela jsem na něj. „Ronalde Weasley, něco ti o holkách prozradím. Nejsme stroje, děláme chyby. A pokud sis nevšiml, tak Hermiona chodí na všechny možné předměty, neustále se učí, a když zrovna nedělá úkoly, tak se snaží najít něco, co pomůže Klofanovi, anebo pomáhá mě s těmi mými věcmi! Z toho všeho je pochopitelně ve stresu. A co děláš mezitím ty?“

„Já…“ Ron se snažil marně najít ta správná slova. „Ale co vy dva? Vy taky nic neděláte.“

„Já a Harry máme famfrpál. Teď jsme měli pět tréninků týdně a Harry navíc svoje lekce, kde se učí patrona. Úkoly sotva stíháme. A co děláš ty? Nic. Jenom se cpeš, hraješ šachy, občas si přečteš něco o famfrpálu v nějakém časopise a na poslední chvíli si děláš úkoly. Zabilo by tě snad trochu pomoct Hagridovi s Klofanem? Ovšem to by ses napřed musel přestat navážet do Hermiony!“ S těmi slovy jsem rychlým krokem zamířila pryč z místnosti za hrobového ticha. Zatímco jsem totiž na Rona spustila svojí přednášku, tak všichni v místnosti nás začali poslouchat. Šepot začínal, až když jsem dorazila ke schodům vedoucím nahoru do ložnice, ale to už mi bylo jedno.

Jakmile jsem vyšla schody nahoru a vlezla jsem do ložnice. Spatřila jsem závěsy u Hermioniny postele zatažené a přišla jsem k nim blíž.

„Hermiono?“ oslovila jsem ji opatrně. Ale nic se neozývalo.

„Hermiono, na Rona se vykašli. Je to blbec,“ zkusila jsem ji utěšit, ale znovu neodpověděla. Nakonec jsem to vzdala a šla jsem se umýt do koupelny. Na oslavování jsem už neměla náladu. Nakonec jsem si lehla do postele už převlečená v noční košili a přemýšlela jsem. Od Hermiony jsem občas slyšela šustění stránek knížky, takže jsme měla jistotu, že nespí. Jenom teď nechce s nikým mluvit, tak jsem ji nechala. Spíš jsem přemýšlela o dnešních událostech a rozhodla jsem se, že do té Itálie pojedu. Ráda odsud na chvíli vypadnu, když tu panuje taková nepříjemná atmosféra.

Nemám ponětí, jak dlouho ještě trvala dole oslava, ale když jsem usínala, tak se akorát vracely Levandule a Parvati. Bylo to nejspíš už docela pozdě v noci. Oslava trvala asi hodně dlouho, než je konečně někdo vyhnal, aby šli spát.