62. kapitola – Mistrovství světa ve famfrpálu

kapitola62Léto pokračovalo. Přes den jsem pracovala a v noci se scházela s Harrym. Původně se zdálo, že takhle to bude až do září, ale od Rona jsem mi brzy přišel dopis o mistrovství světa ve famfrpálu. Nějakým zázrakem se panu Weasleyovi podařilo sehnat kupu lístků, jak pro své děti, tak i pro mě, Harryho a Hermionu. Všichni tři jsme získali povolení se na mistrovství vydat, ačkoliv u Dursleyů měl Harry nejspíš jenom štěstí. Hermiona jako jediná s tím neměla problémy, protože já jsem se zase musela domluvit v cukrárně a mít na několik dnů volno. Docela mě mrzelo, že jsem tam nechávala Annie samotnou, ale těžko bych ji brala sebou na mistrovství, kde je plno čarodějů.

Padlo rozhodnutí, že Hermiona, já a Harry se přesuneme k Weasleyovým den předtím, než bude přesun do tábořiště kvůli mistrovství. Pro Harryho se mají stavit někdy odpoledne, Hermionu odvezou její rodiče a já jsem se kvůli práci k nim měla vydat až k večeru. Museli jsme s Annie napřed zavřít cukrárnu, všechno uklidit a až poté jsem se mohla stavit v domově pro věci, Gucciho a vyrazit k Weasleyům.

K večeru kolem osmé jsem proto putovala sama Londýnem jen s batohem na zádech a s vodítkem v ruce. Naštěstí je léto, takže slunce zapadá až hodně pozdě a mohla jsem jít za světla. Jít touhle dobou v zimě nebo možná i na podzim, musela bych jít už za tmy a to by asi pro skoro patnáctiletou holku nebylo vhodné. Nejsem si jistá, jak moc by mě Gucci zvládl ochránit. Stejně bych se ale večerním Londýnem vydala, protože jsem se potřebovala dostat k Děravému kotli, abych mohla letaxem přecestovat k Wealeyovým. V Kotli jsem se raději moc nerozhlížela, takhle navečer tam stejně bylo hrozně narváno a jsem si skoro stoprocentně jistá, že jsem tam asi byla nejmladší. Guccimu se tam ale líbilo. Ve chvíli, kdy jsem brala prášek do ruky, už to tam začínal prozkoumávat. Raději jsem ho druhou rukou vzala do náruče, hodila letaxový prášek do krbu a odcestovala krbem k Weasleyům. Můj příchod byl o něco normálnější než před dvěma roky, když jsem o něco zakopla a málem spadla. Tehdy mě zachytil Fred.

Jenže tentokrát neměl ani kdo můj normální příchod ocenit, protože tu nikdo nebyl. Ani náznak světla. Divné. Teď je doba večeře, takže bych čekala, že tady najdu kupu Weasleyů kolem velkého stolu. Ale místo toho tu bylo jen šero a ticho. Jen z venku ke mně doléhaly tlumené hlasy. Položila jsem Gucciho na zem, který hned začal zkoumat, kde to vlastně je. Brzy jsem i zaslechla šramot napravo od sebe. Ohlédla jsem se a v šeru jsem viděla obrysy postavy, jen jsem nerozeznávala, komu patří. Asi jedno z dvojčat.

Ale i ta osoba si mě všimla, protože postoupila o něco blíž ke mně. V tu chvíli jsem i postřehla, že nese nějaký tác. Z kapsy vytáhl hůlku a ta se vzápětí rozsvítila, čímž osvítila jeho tvář. „Ahoj. Ty jsi Kate, že jo?“

Podle hlasu jsem pochopila, že to není žádný Weasley, kterého znám. To jsem poznala i podle vzhledu, jakmile přišel blíž. Byl sice menší a podsaditější postavy jako dvojčata, ale zdál se mi starší. Kromě toho byl svalnatější a pihovatější. „Jo, a tebe tipuju na Charlieho.“

Jeho úsměv mi potvrdil, že tipuju správně. Naštěstí se Ron v dopise zmínil o Billovi a Charliem, kteří se tu měli také objevit. „Prozradila mě tahle spálenina na ruce?“

„Ani ne. Spíš vypadáš víc jako ty než Bill. Toho si představuju jako starší podobu Percyho.“

„Jo, zkus je postavit vedle sebe a najít deset rozdílů,“ zasmál se mojí poznámce. Pak jeho pohled padl na zem. „Není tu o jedno zvíře navíc?“

„To je Gucci. Můj pes,“ vysvětlila jsem mu. „Já vím, nejspíš bude trochu menší než ty zvířata, se kterými běžně přicházíš do styku.“

„Náhodou je asi stejně velký jako mláďata… V to prvním týdnu,“ podotkl a následně zvedl pohled od Gucciho ke mně. „Tak pojď za ostatníma. Než si mamka začne myslet, že tady tenhle tác snad vyrábím.“

Oba dva jsme se následně vydali ke dveřím vedoucím na zahradu, ale předběhl nás Gucci. Ten vyběhl napřed a upoutal na sebe pozornost u stolu, takže nikdo nepostřehl, jak přicházím.

„Hele, tady je nějaká chlupatá potvora,“ poznamenal Fred.

„Třeba se hlásí jako další chod k večeři,“ navrhl George. Zamračila jsem se. Ne, že by na mě někdo koukal.

„Řekni ještě jednou něco takového a osobně tě naporcuju Guccimu k večeři,“ ozvala jsem se.

„Ach, Kate, ty už jsi tady,“ vítala mě hned paní Weasleyová, jakmile mě postřehla.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem konečně, zatímco paní Weasleyová mě naváděla ke stolu.

„Čekala jsem tě až za hodinu. Ale to je dobře, že už si tady. Tak tu tašku tady polož a pojď se posadit. Frede, posuň se trochu a ty Georgi, přines ještě jednu židli, ať nemáš zase nějaké pitomé návrhy.“ Podle instrukcí paní Weasleyové pro mě brzy přibylo místo u stolu.

Ale sotva jsem se posadila, tak ke mně natáhl někdo ruku. „Ahoj, Kate, já jsem Bill.“

Stiskla jsem mu ruku a přitom jsem si uvědomila, co Charlieho předtím tak rozesmálo. Bill totiž vypadal rozhodně jinak než Percy. Percy vypadá jako klasický šprt, zatímco Bill jako rebel nebo nějaký rocker. Chyběla mu jenom kytara a mohli bychom ho poslat na nějaké podium. I když raději bychom si předtím měli ověřit, jestli umí nějak zpívat nebo hrát na hudební nástroj.

Od paní Weasleyové jsem dostala na talíř pořádnou nálož. Mám takový pocit, že je přesvědčená o tom, že mi v dětském domově nedávají najíst. Asi ji budu muset připomenout, že mám brigádu v cukrárně. Ale při večeři jsem k tomu nedostala příležitost. Vedlo se tam rovnou několik debat u stolu. Zaslechla jsem něco o ministerských záležitostech, jak paní Weasleyová kritizovala Billovo vlasy a potom ještě debatu o famfrpálu. Nakonec jsme se ale všichni báječně najedli a i Guccimu se tam zalíbilo. Hlavně trpaslíci se mu líbili. Následně jsme se všichni vydali spát, přičemž paní Weasleyová ujistila mě a Harryho, že nám nakoupí na Příčné věci do školy. Stejnou nabídku dostala i Hermiona, jelikož si paní Weasleyová dovedla představit, že její rodiče jí věci do školy jen těžko nakoupí. Já jsem se zase u paní Weasleyové ujistila, zda mi ohlídá Gucciho.

Díky tak vydatné večeři se nám dobře usínalo, jenže jsme museli bohužel brzo vstávat. Paní Weasleyová nás přišla vzbudit víceméně jako první, protože Ginny měla pokoj nejníže. Jakmile se paní Weasleyová ujistila, že jsme všechny tři vzhůru a že znovu neusneme, vydala se probudit zbytek. My jsme zatím ospale vstávaly a raději jsme se vydaly zabrat koupelnu dřív, než se o to postará nějaký Weasley. Já a Hermiona jsme ještě popadly naše kosmetické taštičky, ve kterých jsme měly sbalené kartáčky na zuby. Ten se mi tam v koupelně po vyčištění zubů povedlo vrátit zpátky tak nešikovně, až vypadla řasenka a lesk na rty z taštičky.

„Ty se maluješ?“ zeptala se mě Hermiona.

„Ne, to je jenom pokus Annie,“ pokrčila jsem rameny, když jsem je tam vracela. „Vnutila mi řasenku a lesk na rty. Marně žije v naději, že je opravdu použiju.“

„Proč je nepoužiješ?“ optala se Ginny, která si právě před svojí třetinou zrcadla česala vlasy.

„Protože…“ na chvíli jsem se odmlčela. Namísto odpovědi jsem vyndala řasenku a pomocí několika pohybů jsem ji aplikovala na řasy. „Vypadám teď jako nějaká neodolatelná kráska?“

Obě dvě se na mě podívali. „Až tak velká změna to není,“ pronesla nakonec Hermiona.

„Ale sluší ti,“ podotkla Ginny.

Protočila jsem nad tím oči a vrátila jsem řasenku zpátky do taštičky. „Na nějaké každodenní líčení jsem moc líná,“ prohlásila jsem. Po chvilce jsme všechny opustily koupelnu a vydaly se dolů na snídani. Paní Weasleyová se nás akorát vydala hledat. To nemohlo být moc těžké, stačilo následovat Gucciho, který si mě snadno našel. Ale společně všech našich dvanáct nohou sešlo do kuchyně, přičemž si Ginny stěžovala, proč musíme vstávat tak brzy. Pan Weasley pak vysvětloval cestu, zatímco já jsem postřehla, že na mě Fred sedící naproti mě nějak divně kouká.

„Co je?“ zeptala jsem se ho a kontrolovala přitom, jestli mi nekápla ovesná kaše na tričko či tak něco.

„Vypadáš nějak jinak,“ pronesl zkoumavě. „A nevypadáš až tak moc ospale.“

„Asi jsem zvyklejší na ranní vstávání než ty. Někdo Gucciho musí ráno vyvenčit,“ odvětila jsem a nezmínila jsem se vůbec o řasence. Pochybuji, že by právě to byl ten velký rozdíl. Fred ale stejně brzy přišel o nějakou příležitost zkoumání, protože paní Weasleyová se pak dala do zkoumání jeho a Gergeovo kapes, kde objevila spoustu jejich výrobků. Díky tomu se zkazila atmosféra celé místnosti a při našem odchodu tak panovala poněkud ponurá nálada. Jen Gucci byl veselý a odhodlaný jít za mnou. Až dveře ho odradili. Snad si s ním paní Weasleyová poradí a uklidní ho.

Následující cesta také nebyla extra příjemná. Napřed jsme museli jít lesem, kde pořádně nebylo vidět, a ke všemu ještě bylo dost chladno. Bundu jsem si raději zapnula až ke krku a mlčky jsem pokračovala s ostatními. Až když jsme šli přes vesnici, tak začínalo svítat, ale stejně nás ještě čekal namáhavý výstup na kopci. Až nahoře jsme si mohli trochu oddechnout, ale ne na dlouho, protože nás pan Weasley hned pobízel do hledání Přenášedla. Ale hned po pár minutách se ozvalo volání z druhé strany kopce, kde se rýsovaly tři postavy.

Když jsme přišli blíže k nim, tak jsem zjistila, že dva z nich vlastně už znám. Ten třetí bude nejspíš jejich otec, což se ukázalo jako pravda, podle následujících slov pana Weasleyho. Ale jejich táta mě stejně moc nezajímal, protože líp se koukalo na Cedrica. O něm se všeobecně na škole povídá, že to je ten pohledný mrzimorský kapitán famfrpálového týmu. Chytači bývají většinou drobní, ale on je evidentně výjimka, protože je docela dobře stavěný. Ne, že by z něj tedy byla hrouda svalů. Spíš bych řekla, že je takový zlatý střed. Drobná je spíš Alice, jeho mladší sestra, která se mnou a Hermionou chodí do stejného ročníku. Jen byla zařazená do Mrzimoru. Sice se s ní moc nebavíme, ale naše vztahy jsou jinak přátelské. Přesto jsem si všimla, že má teď nový účes. Její hnědé vlasy byly sestříhané na mikádo.

„Ahoj,“ pozdravili jsme se a pan Weasley s panem Diggorym prohodil pár slov o tom, jak je stály lístky a jak museli vstávat. Hovor se pak stočil k představování, přičemž pana Diggoryho až moc upoutalo Harryho jméno. Když se pak chvástal s tím, že ho Cedric loni porazil, tak jsem postřehla, jak Cedric nad tím protočil oči a snažil se zklidnit svého otce.

„Tvůj brácha asi není moc vychloubačný, co?“ pronesla jsem potichu směrem k Alice, která stála vedle mě.

„Je docela skromný. I kdyby byl chytačem v národním týmu a chycením zlatonky by vyhrál mistroství světa ve famfrpálu, tak by řekl, že to nic nebylo,“ poznamenala Alice.

Pousmála jsem se nad tím. „Ale na jeho obranu to s tím Harryho pádem bylo vážně sporné. Víš, Harryho zážitek s rodiči a Voldemortem a tak, proto na něj mozkomoři působí hůř než na ostatní.“

„Myslela jsem si, že to tak nějak bude,“ pokrčila Alice rameny a přistoupila o něco blíž, jelikož už bylo na čase chytnout se Přenášedla.

„Mimochodem pěkný sestřih,“ stihla jsem ještě prohodit na její adresu, než jsem se chytla té rozpadající se holinky. Stála jsem akorát mezi Alice, na jejímž pravoboku stál Cedric a jejich otec, a Ronem, po kterém následoval Harry, Hermiona a zbytek Weasleyů. Takhle jsme byli všichni namačkaní v kruhu kolem jedné boty a pan Weasley začínal odpočítávat.

„Tři… dva… jedna…“ Sotva to dořekl, tak se svět kolem začal měnit. Ale spíš jsem měla pocit, jakoby nás něco prostě táhlo pryč a centrem toho byla ta bota, které jsem se křečovitě držela. Ne, že by to bylo nezbytně nutné, protože něco neviditelného mě u ní drželo tak, že bych se jí nedokázala pustit, i kdybych chtěla. Jen jsem to nechtěla zkoušet. S tím, jak všechno kolem vířilo a jak jsme se řítili vpřed, jsem měla pocit, že pokud by se mi jen na moment podařilo pustit se, tak bych odpadla bůhvíkam.

Náhle jsem dopadla nohama na zem, jenže se mi nepodařilo najít rovnováhu a tak jsem začala padat. Ale předtím jsem ještě stihla narazit do Alice, která se sotva držela na nohou, a tak jsme sletěli obě. Naštěstí jsme nebyly samy, protože takhle popadali skoro všichni.

„Promiň,“ omluvila jsem se Alice, když jsem se posadila a obě jsme se začínaly zvedat. „Přenášedlem letím podruhé v životě.“

„Anebo máš prostě na různé narážení do lidí talent,“ pronesl Cedric, který patřil k těm, kterým se podařilo udržet se na nohou. Teď natahoval ruce ke mně a k Alice, aby nám pomohl se zvednout. Využila jsem nabízené dlaně, která byla příjemně teplá na to, jaké bylo okolo chladno, a s jeho pomocí jsem se postavila na nohy.

„Náhodou až tak často lidi na zem neshazuju,“ ohradila jsem se. Mohla jsem být jenom ráda, že neví, že jsem to byla já, koho loni chytal v domnění, že se jedná o Siriuse Blacka.

„To sice ne. Ale pořád si pamatuju, jak se ti podařilo do mě u knihovny vrazit a vyklopit mi na zem veškeré knihy a pergameny, které jsem nesl,“ ušklíbl se. „A to ani nezmiňuji to s Vrbou-„

Dřív než to stihl doříct, tak jsem mu zakryla pusu rukou. „Pst,“ sykla jsem a podívala jsem se mu do očí. Doufala jsem, že pochopí, že nemá pokračovat a ruku jsem stáhla dolů dřív, než si někdo všimne, co vyvádíme. Podívala jsem se po ostatních. Koukala na nás jenom Alice, která stála hned vedle nás a těkala mezi námi pohledem. Naštěstí pro nás většina se teprve sbírala ze země a hlavně tu byli dva podivně oblečení dospělí muži, kteří zřejmě byli pracovníci ministerstva a přebírali od pana Weasleyho holínku.

„O co jde?“ zeptal se potichu Cedric a já jsem se na něj opět podívala.

„Jestli se o tom s Vrbou dozvědí dvojčata, tak si ze mě budou utahovat do konce života,“ vysvětlila jsem mu šeptem. „Už tak mi říkají lady Žabáková.“

„Lady Žabáková?“ zopakoval po mně trochu zmateně.

„Před zařazováním jsem našla žábu Nevilla Longbottoma, který se dostal předtím do spárů Malfoye a jeho zmijozelské partičky, takže prošvihl svoje zařazování. Tak jsem tu žábu schovala u sebe a během zařazování, když jsem seděla na stoličce, ta jeho žába v mojí kapse tak pěkně kvákla, že to slyšela celá síň.“

„Takže to jsi byla ty?“ zasmál se tomu a neměl daleko k výbuchu smíchu, který se snažil potlačit. Já jsem zatím začínala rudnout.

„Že já jsem ti vůbec něco říkala,“ zamumlala jsem.

„Tak pojďte,“ zvolal pan Weasley. Zatímco já jsem se tady ztrapňovala, tak pan Weasley a pan Diggory zjišťovali, kam máme jít. Teď už se pomalu všichni dávali do kroku. I Alice už se vydávala pryč potichu se smějíc mému trapasu. Jenom já a Cedric jsme byli pozadu, ale ne na dlouho. Po pobídnutí pana Weasleyho jsme se taktéž vydali za ostatními.

Zhruba minutu chůze jsme byli zticha. Já jsem si potichu šla rudá jako rak, zatímco Cedric potlačoval smích. Ale pak to ticho prolomil, když znovu promluvil. Napřed se ale ke mně mírně naklonil. „Mně říkali Bahňák.“

Tázavě jsem se na něj podívala. Jak to myslí?

„Když jsem jel poprvé do Bradavic tak pršelo, i když ke konci pak přestalo. Ale stejně bylo všude bahno. Potom, když jsme vylezli z loděk a šli k hradu, tak se mi povedlo uklouznou. Byl jsem celý od bláta. Dvojčata mě tenkrát nazvali Bahňákem.“

Teď jsem se pro změnu potichu smála já. Ale Cedric se aspoň nečervenal kvůli tomu tak jako já.

„Věř mi, že se jednou budeš historce o lady Žabákové smát taky,“ ujišťoval mě. „Já jsem rád, že většina lidí, která mě viděla jako Bahňáka, už do Bradavic nechodí. A dvojčata na to snad zapomněli.“

„Asi jo. Jinak by to už jak dávno vytáhli,“ připustila jsem. „Nějak ti nedokážou odpustit tu loňskou porážku ve famfrpálu.“

Po téhle poznámce jeho úsměv na tváři poněkud povadl. Asi jsem mu to neměla připomínat. Jeho otec se tím možná chvástal, ale část nebelvírských ho za to zatracovala. Ono Harry je obecně hodně dobrý chytač podle jeho statistik chycených Zlatonek. Nabízí se proto otázka, jak by to dopadlo, kdyby se spolu utkali znovu za normálních podmínek. Kdo by vyhrál?

„Když už jsem u toho famfrpálu, těšíš se na zápas?“ Raději jsem trochu pozměnila téma.

„Rozhodně,“ pronesl. „Když jsem byl naposled na famfrpálovém mistrovství, tak mi bylo pět let a v tom věku si to moc neužiješ. Teď by to mělo být trochu lepší, protože teď už aspoň znám pravidla famfrpálu.“

„Ale stejně jsi na tom tehdy byl určitě lépe než já. Aspoň jsi věděl, co je to famfrpál. Nebo že se dá létat na koštěti a obecně že vůbec existují kouzla a čáry.“

„Třeba jsi na ně tehdy věřila taky,“ navrhl.

„To spíš na příšery pod postelí,“ prohodila jsem.

Náhle se náš rozhovor přerušil, neboť jsme dorazili k prvnímu kempu, kde jsme se měli rozdělit. Podle instrukcí těch chlapíků z ministerstva jsme tady měli někde být ubytovaní, zatímco Diggoryovi mají pokračovat dál.

„Asi se budemë muset rozloučit,“ podotkla jsem.

„Jo, asi jo. Ale třeba se ještě potkáme někde,“ poznamenal. „U stánků prodavačů se suvenýry nebo na stadionu.“

„V nejhorším se uvidíme ve škole při nějakém ranním běhání,“ pokrčila jsem rameny.

„Tak už se rozlučte,“ pronesla Alice. Dokud nepromluvila, tak jsem si ani nevšimla, že stojí tak blízko nás. „Anebo se klidně bavte dál. Aspoň si budu moct zabrat nejlepší postel.“

„Tak na to zapomeň,“ utrousil Cedric směrem k ní. Poté pohlédl na mě. „Tak ahoj.“

„Měj se,“ rozloučila jsem se s ním. Následně Diggoryovi odešli a u nás nastala scénka s tím, jak se pan Weasley snažil vypořádat s mudlovskými bankovkami, s čímž mu pomohl Harry. Ale mě v tu chvíli zaujalo spíš pozorování Freda a George, kteří si akorát utahovali z Percyho.

Ani nevím, co přesně jsem si představovala, když byla řeč o nějakém spaní poblíž stadionu. Nejspíš klasické mudlovské stanovaní a mačkání se vedle sebe ve spacácích. Ale nejspíš jsem byla po ránu až moc ospalá, když jsem si nevšimla, že by sebou někdo tahal spacáky a karimatky, takže mi do té doby nepřišlo na stanování nic zvláštního. To až když jsem si cestou na místo naší rezervace všimla různých odlišností, tak jsem začínala přemýšlet nad tím, jak to vlastně bude vypadat. Na stavění stanu také nebylo nic zvláštního. Pěkně po mudlovsku jsme zatloukly kolíky do země a postavili takové dva ubohé stany, které ale byly kupodivu vevnitř mnohem větší, než se zvenku zdálo. Spíš to vypadalo jako menší byt. I když ten náš dívčí bych spíš přirovnala ke garsonce. Taky jsme v něm měli nocovat jenom my tři. Hermiona, Ginny a já.

Harry, Ron, Hermiona a já jsme se pak vydali pro vodu. Cestou jsme potkali hodně našich spolužáků ze školy. Seamuse Finnigana, Cho Changovou a Ernieho Macmillana. Nejzajímavější ale bylo asi setkání s Oliverem Woodem. Ten se s námi ochotně pozdravil a Harryho dokonce zatáhl do stanu, aby ho představil svojí mámě. Když pak vycházeli ze stanu, tak se obrátil na mě.

„Jo, a Kate, teď budu jenom hádat, ale myslím, že kdyby Elizabeth věděla, že na tebe narazím, tak bych tě měl od ní pozdravovat,“ sdělil mi.

Tahle věta mě trochu překvapila. „Vy jste spolu pořád v kontaktu?“ pozvedla jsem obočí.

„Dá se to tak říct,“ pousmál se. „Tak nějak spolu spíš žijeme. I když teda teď je u svojí mámy, než se vrátím odsud.“

„Žijete?“ zopakovala jsem po něm. „Já myslela, že nastoupí na nějakou jinou školu.“

„No,“ podrbal se na hlavě. Nad něčím evidentně váhal. „Je to trochu složitější. Víceméně ji už došly školy, kam by mohla jít, a pak stejně má takový malý zádrhel, kvůli kterému do žádné ani nastoupit nemůže. Řekl bych ti to, ale je to spíš její záležitost.“

Trochu zmateně jsem na něj koukala, protože jsem nějak nechápala, o čem to vlastně mluví. Pomalu jsem začínala zvažovat, že bych jí i snad napsala a zeptala se jí. Zatím jsem jí ještě na její poslední dopis s omluvou neodepsala, jelikož jsem ji ještě neodpustila, co provedla. Možná za pár měsíců nebo let mě to přejde.

Po tomhle rozhovoru s Oliverem jsme se vrátili zpátky k našim stanům, kde se jim ještě ani nepodařilo rozdělat oheň. Weasleyovi by bez hůlek v přírodě asi nepřežili. Ale jinak bylo to vaření na ohni docela zajímavé, i když vejce byly částečně připálená a párky pro změnu uprostřed trochu syrové. V průběhu oběda, nebo spíš když už jsme dojídali, se k nám ještě připojili dva ministerští úředníci. Většinou si s nimi popovídal spíš pan Weasley a Percy, maximálně ještě dvojčata s tím jedním. My zbylí jsme jenom poslouchali.

K večeru pak celý kemp zachvátily kouzla a čáry a začaly se i objevovat různí obchodníci s vozíky přeplněnými suvenýry v zelených a červených barvách. Měli zajímavé věci a chvílemi jsem přemýšlela nad tím, si něco koupit. Ale ve výsledku mi bylo líto svoje těžce vydělané peníze na brigádě tady utrácet. Svoje peníze si šetřím pro něco většího. Jenom ještě nevím co. Ale aspoň jsem získala všechnohled, když Harryho přepadla štědrá nálada a koupil nám je. Poté už ale nastal čas odebrat se na hřiště.

Až když jsme stoupali po schodech nahoru k našim místům, tak jsem si uvědomila, jak moc bezvadná místa máme. Seděli jsme úplně nejvýše, takže jsme měli nejlepší výhled. Dokonce jen kousek od nás seděli ministři, což se ukázalo jako výhoda, když se v lóži objevili i Malfoyovi. Setkání pana Weasleyho a Malfoye starší bylo zajímavé, když si vzpomenu na jejich rvačku v Příčné ulici před dvěma lety. Možná by taková nastala znovu, kdyby tam nebyl náš ministr. I Draco Malfoy se držel zpátky. Věnoval nám jen pár pohrdavých pohledů, než se posadil na svojí sedačku. Začínala jsem zvažovat, že bych ho něčím popíchla. Ale z mého přemýšlení mě vyrušila Rebeka, která mě normálně pozdravila. Bylo to trochu zvláštní a kontrastní jednání oproti zbytku její rodiny, ale pozdrav jsem jí opětovala.

„Vy se kamarádíte?“ zeptal se mě později Fred potichu těsně před zahájením zápasu.

„Ani ne. Jenom mi před pár měsíci s něčím pomohla,“ pokrčila jsem rameny a pak jsem se zadívala na zápas, který se právě zahajoval.

Když si před zápasem Fred a George vsadili na to, že Krum chytí Zlatonku a přesto vyhraje Irsko, tak jsem si říkala, že to je hodně nepravděpodobné. Nyní, když se to ukázalo jako pravdivá předpověď, přemýšlím nad tím, zda nemají nějakou famfrpálovou věšteckou kouli. Jestli jo, tak si ji občas od nich někdy půjčím. Přivýdělek na sázkách by se mi mohl hodit.

Ale i tak to byl parádní zápas. Nejspíš to bylo i tou atmosférou, jak se lidi radovali a nad hlavami nám létali leprikóni, když jsme se vraceli ze stadionu, ale prostě jsem se musela smát nebo alespoň usmívat. Na chvíli jsme se pak všichni usadili v chlapeckém stanu na hrnek horkého kakaa, kde jsme rozebírali zážitky ze stadionu, dokud tam Ginny málem neusnula. To už nás pak všechny pan Weasley hnal spát a my tři holky jsme přešly do našeho menšího stanu. Vešel by se tam i někdo čtvrtý, protože jsme tam měli dvě palandy. Já jsem spala nahoře. Předtím jsem prohlásila, že mi to nevadí, a tak jsem si tam teď vylezla. Pode mnou spala Ginny a Hermiona spala taky dole. Všechny tři jsme si popřály dobrou noc a následně se snažily i usnout. Ale moc se mi to nedařilo. Nějak jsem nedokázala mozek přinutit, aby vypnul. Neustále jsem přemýšlela nad tím, jaké by to bylo hrát závodně famfrpál. V našem kolejním týmu mi to docela šlo a jak je vidět na Oliverovi, tak to může mít i profesionální pokračování. Takže mohla bych se dopracovat až k tomu, že bych se jednou účastnila takového mistrovství jako hráč?

Z mých úvah mě ale brzy vyrušily jakési rány, které se ozývaly kdesi zdálky a výkřiky. Nic z toho neznělo nijak radostně. Posadila jsem se na posteli, až jsem narazila hlavou do stropu. Naštěstí je látkový.

„Slyšeli jste to?“ zeptala jsem se holek.

„Co se děje?“ mumlala rozespale Ginny ze spodního lůžka.

„Nezní to jako oslavování,“ pronesla Hermiona. „Dojdu se tam podívat.“

Byla o něco aktivnější než rozespalá Ginny a tak vylezla z postele. Já jsem také slézala z palandy, ale byla jsem o něco pomalejší než Hermiona.

„Och,“ vydechla Hermiona u okraje stanu. „To snad ne.“

„Co tam…“ Chtěla jsem se zeptat, ale sotva jsem se vyklonila ven, tak jsem pochopila, o co jde. Vypadala to, že tam byli jakýsi útočníci v kápích a maskách, kteří ničili stany a do vzduchu vyzvedly skupinku mudlů, rodinu správce kempu. „Do háje.“

Brzy se i Ginny došla podívat, co se děje, ale to už jsme se s Hermionou obouvaly a braly do ruky bundy. Běžely jsme za ostatními, kteří už se taktéž rojili venku před stanem. Všichni dospělí Weasleyovi se vydali na pomoc. Nás zbylé poslal pan Weasley do lesa, ať se schováme. Dvojčata společně s Ginny utíkali před námi, naše čtyřka za nimi. Tedy dokud Ron nezakopl o kořen. Hermiona musela rozsvítit hůlku, aby na něj posvítil.

„Sakra, Rone, nemůžeš zvedat pořádně nohy?“ protočila jsem oči. Podívala jsem se pak do tmy. Dvojčata a Ginny jsem nikde neviděla, asi nám utekli. Ohlédla jsem se pak ke kempu, abych zjistila, co se tam děje a jak jsou od nás daleko ti v maskách. K mému překvapení jsem ve světle Hermioniny hůlky za našimi zády spatřila postavu, která mi byla povědomá.

„Malfoyi? Co tady sakra děláš?“ oslovila jsem ho a tím jsem na něj upozornila i ostatní.

Jeho evidentně nijak netrápilo, co se děje v kempu, protože tady suverénně stál opřený o strom a chvílemi se podíval ke kempu. Nyní se ale díval spíš na mě. „Ale, jen jsem šel na takovou menší procházku. Je přece teplá letní noc, čerstvý vzduch a procházka člověku jenom prospěje. A pak taky ještě pozoruju, jak Weasley zakopává o vlastní hnáty, se kterýma by měl být už na časté pády být zvyklý.“

Ron utrousil pár nadávek na jeho adresu.

„Pottere, klidni si ho,“ štěkl Malfoy Harryho směrem.

„Tebe bych spíš čekala mezi těmi zakuklenci, kteří tam týrají ty mudly. Nebo na to nemáš dost odvahy?“ rýpla jsem si do něj.

„Já bych zase od vás čekal, že se je tam vydáte zachraňovat. Jste přeci Nebelvír, ti vždycky zachrání den a pak jsou z nich hrdinové. Nebo na to nemáš dost odvahy, Beckerová?“ oplatil mi moje rýpnutí.

„Nebelvír je sice odvážný, ale zase nejsme blbí, abychom jim křížili cestu,“ odsekla jsem. „Čtyři čtrnáctiletí studenti proti partě dospělých nemají moc šanci. Ale dík, že nám tak věříš a myslíš si, že bychom je zvládli.“

„Jako bys zrovna ty byla obyčejná,“ utrousil. „Ale já chápu, proč zdrháte. Prostě nechcete, aby dostali i Grangerovou.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se ho Hermiona.

„Jdou po mudlech, Grangerová,“ připomněl jí a pak utrousil poznámku o ukazování kalhotek. Mě ale v té větě spíš zaujalo, jak zmínil, že míří sem. Na chvíli jsem se zadívala znovu ke kempu. Na chvíli jsem přestala vnímat rozhovor s Malfoyem. Ještě jsem jenom zaslechla Harryho poznámku o tom, jak jsou Malfoyovi rodiče tam venku mezi nimi. Ale já jsem přemýšlela nad tím, co Malfoy řekl. Měl totiž pravdu v tom, že já rozhodně nejsem obyčejná. Jsem bilokantka, mám určité šílené schopnosti. Tak proč bych je nemohla pro jednou využít na něco dobrého a pomoct těm mudlům?

Nad tím jsem přemýšlela i když se nám podařilo setřást Malfoye a vrátit se na stezku. Kolem nás probíhala spousta kouzelníků, ale nikde jsme neviděli dvojčata a Ginny.

„Budeme muset pokračovat dál a snad na ně narazíme,“ podotkla Hermiona.

„Počkejte,“ zarazila jsem je, než jsme se stihli vydat dál po stezce. „Malfoy měl pravdu. Nejsem obyčejná. Jsem bilokantka a můžu jim pomoct.“

„Ale je v tom velké riziko,“ namítla Hermiona.

„Až tak moc velké ne. Budu neviditelná. Nikdo mě neuvidí,“ ujistila jsem ji.

„Ale co tvoje tělo? Někde ho budeš muset nechat,“ připomněl mi Ron.

Rozhlédla jsem se okolo. „Můžu ho schovat tady mezi stromy. Hermiona, umíš nějaká kouzla, která by mi pomohla ho schovat?“ pohlédla jsem na ní.

„Jo, zvládla. Ale i tak to nebude stoprocentní,“ odpověděla mi.

„To risknu. Pomůžeš mi?“ zeptala jsem se jí.

Přikývla.

„Jsi si tím jistá? Neměl bych být raději poblíž i já? Přeci se mnou poblíž se ti daří vytvářet ten štít a tak…“ navrhl Harry.

„Ale ty tu nemáš neviditelný plášť a bylo by to riziko pro tebe. Myslím, že snazší bude, když se do toho pustím sama,“ prohlásila jsem.

Viděla jsem jim na očích, že ani jeden z nich nebyl zcela přesvědčen o tom, že bych se do toho měla pustit. Možná to bylo tím, že jsem se do toho pouštěla zcela sama. Mně na tom ale nejvíc vadilo spíš to, že tu budu nechávat svoje tělo bezvládně ležet. Přesto jsme poodešli trochu ze stezky, kde jsem si vlezla do jednoho křoví a vylezla v astrální podobě. Hermiona pak moje tělo trochu zamaskovala kouzly a pokusila se i o jedno lehce odpudivé, aby nikdo náhodou do toho křoví také nevlezl. Snad se to povede. Všichni mi popřáli hodně štěstí a pak jsme se rozloučili. To jsem byla ještě ve viditelné podobě. Jakmile se vydali dál po stezce, tak jsem přešla do neviditelné a rozběhla jsem se zpět ke kempu.

Sotva jsem se dostala z lesa, tak jsem běžela ke skupince na louce. Vlastně těch skupinek tam bylo víc. Lidi z ministerstva se snažili bojovat s těmi zakuklenci. Podařilo se jim je trochu rozdělit, i když valná část z nich stále byla u těch mudlů. Zbytek se spíš pomalu rozprchával. Jeden z nich se řítil mým směrem a metal kolem sebe kletba, jen aby si proklestil cestu skrz stany. Radši jsem se proto schovala za roh stanu, kde bych měla být krytá před jeho kletbami. Chtěla jsem tam zůstat, dokud neproběhne okolo. Všimla jsem si přitom jednoho kluka, který stál asi jen dva metry ode mě. V té tmě jsem ale viděla jen jeho obrysy. Na rozdíl ode mě nesledoval toho zakuklence řítícího se naším směrem, s hůlkou v ruce se spíš zaměřovat na zbylou skupinku zakuklenců. Nebyla jsem si ani jistá, jestli tu blížící se hrozbu zaznamenal. Mám takový pocit, že nebyl v jeho zorném poli, takže tam stál jako snadný terč, který každou chvílí nějaká kletba trefí. To jsem nemohla jen tak nechat. Zviditelnila jsem se, chystajíc na něj křiknout jedno varování. Ale to už jsem viděla, jak se jeho směrem řítí jeden červený paprsek a byla jsem si stoprocentně jistá, že ho trefí. Neváhala jsem. Vyskočila jsem zpoza svého úkryty. Několika rychlými kroky jsem překonala vzdálenost mezi námi. Vrhla jsem se na něj a srazila jsem ho k zemi. Červené světlo mi prosvištělo těsně vedle hlavy. Dopad na zem nebyl tvrdý, alespoň ne pro mě. Dopadla jsem na toho kluka. Přesně v ten moment jsem ho také poznala.

„Cedricu?“ oslovila jsem ho. V tenhle moment bylo velmi těžké ho nepoznat, když jsem na něm prakticky ležela.

„Kate?“ oslovil mě on a já jsem viděla, jak překvapeně pozvedl obočí. „Co tady děláš?“

„Zabraňuju nějaké kletbě, aby tě trefila,“ sdělila jsem mu.

„A zároveň znovu někoho shazuješ k zemi,“ dodal a mírně se přitom pousmál.

„Ale tentokrát za dobrým účelem,“ zmínila jsem a začala jsem se zvedat.

„Takže ti tentokrát děkuju za zachránu. Ale stejně… co tady děláš?“ zeptal se mě, zatímco se taktéž zvedal ze země. „Měla by ses spíš někde schovat. Utéct s ostatními do lesa.“

„To je trochu složitejší. Ale nemělo by to platit i pro tebe?“ oplatila jsem mu jeho otázku.

Otočil na moment hlavu a podíval se ke skupinkám na louce. „Chtěl jsem jim pomoct. Táta mě nechtěl nechat, když mi ještě není sedmnáct, a radši mě poslal se ségrou. Ale u té už jsem se ujistil, že je v bezpečí, a tak jsem se vrátil.“

„Tak prakticky jsme tu ze stejného důvodu,“ sdělila jsem mu.

Překvapeně se na mě znovu podíval. „Ty chceš jít proti těm Smrtijedům?“

„Komu?“ zeptala jsem se trochu nechápavě. „Jestli tím myslíš ty zakuklence, tak jo. A opovaž se mi to rozmlouvat, protože na to nemají ti mudlové dost času. Já tam prostě jdu a ty buď pojď za mnou anebo nepřekážej.“

Nedala jsem mu ani možnost nějak reagovat a rovnou jsem se vydala k té skupince. Byla jsem k němu docela rázná. Ale dovedu si představit, jak mě teď vidí. Obyčejná čtrnáctiletá holka se jde postavit jakési skupince zvané Smrtijedi. Ani mu nemám za zlé, že to vidí zrovna takhle. Taky bych té holce nevěřila a myslela bych si, že to nezvládne. Naštěstí se mě nesnažil nijak zastavit, jen kráčel vedle mě. I tak to ale neslo sebou jednu nevýhodu. Když ho mám vedle sebe, tak nemůžu znovu přejít do neviditelného módu. Nevím, jak bych mu to vysvětlila.

„Tohle nevypadá dobře,“ utrousil Cedric, jakmile jsme vylezli zpoza stanů a ocitli se na okraji louky. Skupinka z ministerstva i těch Smrtijedů od nás byli ještě docela daleko. Stáli jsem víceméně mezi nimi, takže jsme měli dobrý výhled na celou situaci. Správcova rodina byla pořád ve vzduchu v jakémsi mlžném oparu. Připomínalo to takovou velkou bublinu, akorát nebyla přímo kulatá. Spíš rozplizlá. Ale aspoň už po nich ti zakuklenci nebo Smrtijedi neposílali žádné kletby. Měli teď asi dost práce s lidmi z ministerstva. „Jestli co nejrychleji nedostanou ty mudly na zem, tak do nedopadne dobře.“

„Proč?“ zeptala jsem se ho.

„Poznávám to kouzlo. Jsou tam uzavření a zároveň chránění proti vnějším vlivům, jenže právě proto je nemůžou nijak dostat na zem,“ vysvětloval mi.

„Proč je to teda tak akutní?“ optala jsem se.

„Postupně tam ubývá vzduch. Stačí necelých deset minut a nebude tam už žádný,“ odpověděl mi.

„Tak to je blbý. Víš, jak se to dá zrušit?“ vyptávala jsem se dál.

„Asi jedině by měli štěstí a omráčili toho, kdo to seslal. Jenže Merlinvíkdo to byl,“ pokrčil rameny. „Tohle kouzlo má fungovat tak, že se aktivně pořád sesílá od toho útočníka. Jedinou další možností by pak bylo nějak ho od nich odstříhnout. Nějaký specifický štít, ale ten neumím.“

Štít. Na to narážel i dneska Harry. Zaštítit vražednou kletbu mi nedělá problém, ale jak si mám poradit s tímhle? Větší naději bych měla, kdyby to někdo seslal na mě nebo na Harryho, když by byl poblíž mě. Tihle byli daleko. Jakou bych měla šanci vytvořit štít u nich? Možná bych ho mohla nějak natáhnout k nim.

„Něco zkusím,“ prohlásila jsem a podívala jsem se na Cedrica. „Budu potřebovat tvoji pomoc. Zkusím to nějak zrušit, ale ty je budeš muset dostat bezpečně na zem. Tak se připrav.“

Vzápětí už jsem svůj pohled obrátila opět na mudly. Přivřela jsem oči a celou svou myslí jsem se upírala k jednomu štítu. Vzpomínala jsem, jak se mi ho podařilo vytvořit tehdy v Tajemné komnatě. Bylo o instinktivní, snažila jsem se prostě ochránit Harryho. Takže teď jsem se soustředila na ten instinkt, na touhou ochránit ty mudly. Brzy jsem cosi pocítila. Bylo to něco sotva znatelného, mlhavého a nebylo to vidět. Jen jsem to cítila. Trochu mi to připomínalo obyčejnou gumičku. Bylo to malé a já jsem se to snažila roztáhnout. Snažila jsem se hlavně u těch dětí, chtěla jsem je dostat do bezpečí jako první. Myslím, že jsem pod celou tou snahou začala funět úsilím, ale okolí jsem pořádně nevnímala. Jen jsem se upřeně dívala na to dítě. Už jen kousek. Několik centimetrů a lup. Náhle mlhavý obrys kolem mudlů spaskl a dítě začalo padat dolů. Cedric ho jen tak tak stihl kouzlem zachytit.

Další už byli o něco snazší. Sotva jsem uspěla s jedním, pokoušela jsem se o záchranu dalšího. Už jsem věděla, jak na to, a zároveň jsem měla jistotu, že to vůbec zvládnu. Jen mě tlačil čas. Nevěděla jsem, kolik času ještě mám, kolik vzduchu tam zbývá. Právě to mě nutilo snažit se ještě víc a především zrychlit. Nakonec zůstal jako poslední správce kempu. Byl z nich taky největší, takže to neviditelné elastické pásmo jsem musela nejvíc natáhnout. Nakonec se i jeho podařilo zachránit a já jsem až teď viděla, co Cedric dělal celou dobu. Předtím jsem nevnímala, kam je levitoval. Ale jak jsem pochopila, tak je vždy odlevitoval k zaměstnancům ministerstva, kteří se pak o ně postarali. Tak to bylo i s tím posledním.

„Myslím, že víc asi udělat nemůžeme,“ pronesla jsem a podívala jsem se na Cedrica.

„Jak.. co jsi to s nimi udělala? A bez hůlky?“ zeptal se mě a přitom jsem spatřila jeho užaslý pohled. Rozhodně se na mě už nedíval jako na obyčejnou čtrnáctiletou holku a já jsem si právě uvědomila, co jsem vlastně udělala.

Já jsem se prozradila. Tolik střádané tajemství a já jsem tu klidně před ním předváděla, co dokážu. Ani jsem si to neuvědomila. Asi jsem si tolik navykla před svými přáteli o tom mluvit otevřeně, že jsem v tom prostě pokračovala. Anebo jsem se prostě moc soustředila na záchranu těch mudlů. To byla tedy rozhodně důležitější věc. Jejich životy jsou důležitější než moje tajemství, takže bych si to neměla vyčítat. Udělala jsem správnou věc. Ale stejně jsem se teď cítila divně a hlavně hrozně nejistě. Co udělá? Co si o tom bude myslet? Řekne o tom někomu?

Koutkem oka jsem zahlédla, jak někdo od ministerstva míří k nám. Sakra. Všimli si nás. „Teď už budu muset jít, ale někdy ti to vysvětlím. Hlavně to prosím, nikomu neříkej. Ani se nezmiňuj, že jsem tu byla. Nemáš ponětí, jak ti mudlové z toho vyklouzli. Jen si měl pohotové reakce a tak jsi je odlevitoval do bezpečí. Chápeš?“

„Ne… Teda jo. Já… Prostě nikomu nic neřeknu, jak chceš.“ Působil docela zmateně, ale doufala jsem, že všechno pochytil a nikomu nic neřekne. Ale víc času už jsem neměla, takže jsem se rozběhla mezi stany a pak jsem zamířila k lesu. Vydala jsem se ke svému tělu, které se v té tmě špatně hledalo. Především to křoví. Všechny křoví vypadají stejně, ale nakonec jsem našla to správné. Vklouzla jsem do svého těla a když jsem pak otevřela svoje pravé oči, spatřila jsem, že obloha je o něco zelenější. Na obloze bylo nějaké divné zelené znamení s lebkou a hadem. Chvíli jsem zvažovala, vydat se blíž k tomu znamení, ale nakonec jsem si to rozmyslela.

Vrátila jsem se ke stanům, kde už byl o něco větší klid. Vypadá to, že ti zakuklenci už zcela zmizeli, protože jsem je nikde neviděla. Jenom nějaké doutnající stany připomínaly, že tam byly. Jak jsem zjistila, tak v tom stanu byli skoro všichni, Weasleyovi, kromě pana Weasleyho a Rona. Pak ještě chyběl Harry a Hermiona. Hned se mě ptali, kde jsou, ale já jsem se vymluvila, že jsem se jim nějak ztratila v lese.

Tu noc jsme toho měli ještě hodně k probírání. Bylo mi vysvětleno, co je to Znamení zla a kdo jsou Smrtijedi. Později se pak objevil ještě pan Weasley s ostatními a my se dozvěděli, co se dělo v lese pod Znamením zla. Byla to hodně divoká noc a já nevěděla, co to má všechno znamenat. Najednou tu byli Voldemortovi stoupenci, jeho znamení na obloze a před pár dny začala Harryho bolet jizva. A k tomu všemu je moje největší znamení ohroženo a já budu muset vymyslet, jak to všechno vysvětlit Cedricovi.

Jak to Kate Cedricovi vysvětlí?

Poví mu, kdo doopravdy je?

Jak moc velké překvapení to bude pro Cedrica?

Jak se s tím vypořádá?