Jak čas běžel, tak se blížil první úkol v turnaji tří kouzelníků. Normálně by mi to nijak starosti nedělalo, ale vzhledem k tomu, že Harry se měl účastnit, tak jsem se začínala obávat. Potom i trochu o Jamese, ale ten se narozdíl od Harryho přihlásil dobrovolně. Ale Cedric mi vůbec starosti nedělal. Mohl by se při tom úkolu zranit nebo zabít a mně by to bylo jedno. Zasloužil by si to za to, jak se choval.
Tváří se jako ten správňácký kluk, hrdina dne, a pak pomlouvá ostatní za zády. Od té doby, co jsme na něj a jeho kamarády narazila na chodbě, jsem s ním nepromluvila. Ono stačilo když ti jeho kamarádi občas citovali Harrymu úrvyky z článku od Holoubkové. Cedric teda u toho nikdy nebyl, ale i tak je na vině, protože to jsou jeho kamarádi.
Ale i bez nich by se drby šířily dál Bradavicemi. Nikdy jsem si neuvědomila, jak velcí jsou všichni na škole drby. Nejspíš to bylo proto, že o mě osobně se nikdy moc takhle nešeptalo. Tedy v prvním ročníku jsme se ocitli tak trochu na černé listině, když se nám povedlo připravit během jedné noci Nebelvír o hodně bodů, ale to bylo jenom v rámci Nebelvíru. Pak ještě o rok později byl na černé listině Harry, když ho podezřívali, že je Zmijozelův dědic, jenže tou dobou jsem se pro změnu já moc s Harrym nebavila, takže jsem to nevnímala. Ale teď jsem očividně ta, která chodila s Harrym, ale dala jsem mu asi kopačky kvůli Jamesovi.
I když abych to uvedla na pravou míru, tak jsem se jednoho večera svěřila Levanduli a Parvati, což v překladu znamená, že mě podrobili důkladnému výslechu hned poté, co se dozvěděli o mé veřejné líbačce. Takže jsem je ujistila, že jsem s Harrym nikdy nechodila a jenom jsem se párkrát líbala s Jamesem. Od té doby spoléhám na to, že to roznesou dál. Ale i tak jsem neušla narážkám od Freda a George, kteří začali zvažovat, že když budu přes léto jejich nová mladší ségra, tak že by si měli Jamese proklepnout. V tom jsem je podpořila, už jenom z toho důvodu, že bych to chtěla vidět. Fred a George jsou rozhodně nepřekonatelní v žertovných předmětech, ale představa těch dvou, jak stojí proti bilokantovi Jamesovi, který ovládá lidské mysli, byla docela směšná. Zatím stále čekám, kdy něco takového podniknou.
Mezitím pomáhám Harrymu s jeho přípravou na turnaj. Hermiona ho učí kouzla a já ho nutím každé ráno se mnou běhat. V posledních dnech jsem na něj trochu tvrdší, protože i Cedric mívá ve zvyku běhat, a tak vždycky přidám, jakmile ho zahlédnu. Harry proto začíná zvažovat, že nějak pomůže Cedricovi, abych mu odpustila a přestala na něj být naštvaná.
Jednou z dobrých zpráv bylo, že se Harrymu povedlo promluvit si se Siriusem. Napřed tedy poslal Harrymu záhadnou zprávu, ať je v noci sám ve společenské místnosti. Tou dobou jsme ještě nevěděli, co plánuje. Zkoušela jsem se proto spojit jednoho večera s Elizabeth, ale ta taky nevěděla, co tím myslí, protože s ním není v přímém kontaktu. Dorozumívá se s ním prý přes dopisy. Maximálně její mamka by asi věděla víc, ale to by bylo moc zdlouhavé. Nakonec se stejně ukázalo, že to bylo jenom prosté spojení letaxem, jak nám řekl následujícího dne u jezera. Následně nám také řekl, co bude náplní prvního úkolu, jak zjistil od Hagrida předchozí večer.
Od té doby jsme začali pátrat v knihovně po knihách o dracích, jenže nikde jsme nedokázali narazit na jedinou užitečnou informaci. Nejspíš proto byl Harry teď tak zadumaný, když jsme nyní odklízeli knihy zpátky do regálů.
„Na něco přijdeme,“ pokusila jsem se ho povzbudit. „Nemusíš se tím trápit.“
Harry sebou trhl, jak jsem ho vytrhla ze zamyšlení a pohlédl na mě. „Co?“
„Ten drak. Zvládneme to,“ ujišťovala jsem ho.
„Ne, nad tím jsem teď zrovna nepřemýšlel,“ zavrtěl hlavou. „Spíš nad Cedricem.“
Nakrčila jsem čelo. „Co je s ním?“
„Je jediný šampion, který o dracích ještě neví. Madame Maxime a Karkarov to určitě řekli Fleur a Jamesovi,“ vysvětlil mi Harry.
„A proto tě to tak trápí? Hlavní je, že o nich víš ty,“ prohlásila jsem.
„Ale takhle to není fér. Měl by o tom taky vědět,“ pronesl zamyšleně. „Jenom nevím, jak zařídit, aby se to taky dozvěděl. Nechce se mi snažit se k němu dostat přes všechny ty jeho kamarády.“
„Teď je škoda, že jsi na něj tak naštvaná, Kate,“ poznamenala Hermiona, která se právě vrátila poté, co vrátila několik knížek na svoje místo a přidala se k nám před knihovnou. Evidentně zaslechla část rozhovoru.
„Proč?“ pozvedla jsem obočí.
„Nedělalo ti problém za ním zajít a mluvit s ním,“ připomněla mi. „Navíc teď se s tebou sám snaží promluvit, jenom ty se mu vyhýbáš a snažíš se ho ignorovat.“
„Jo, jenže rozdíl je teď v tom, že s ním nehodlám mluvit. Ale jestli chceš, běž za ním ty,“ navrhla jsem jí.
„Myslím, že bych měla podobný úspěch jako Harry,“ podotkla Hermiona.
„Tak se to prostě nedozví,“ pokrčila jsem rameny.
Viděla jsem, jak se tahle varianta Harrymu a Hermioně moc nezdála.
„Kdyby se nechoval tak, jak se zachoval, tak by se to dozvěděl. Takže si za to může sám,“ pronesla jsem naštvaně a překřížila jsem ruce na hrudi. Přímo před sebou jsem si představila tu jeho pěknou tvářičku a na moment jsem zalitovala, že jsem mu rovnou nevrazila i facku.
„Jak myslíš,“ pokrčil nad tím Harry rameny.
„Kate!“ ozvalo se zvolání za mými zády. Na chvíli jsem se zalekla, že to je zrovna Cedric, ale když jsem se otočila, tak jsem zahlédla Jamese. Ulevilo se mi.
„Běžte napřed,“ sdělila jsem svým přátelům, kteří pokračovali dál. Sama jsem zůstala stát na chodbě a počkala jsem, než ke mně došel.
„Rád tě vidím,“ pousmál se na mě.
„Já tebe taky,“ opětovala jsem mu úsměv a zastrčila jsem si pramen vlasů za ucho.
„Chtěl jsem s tebou mluvit, ale…“ Rozhlédl se okolo. Pár kolemjdoucích se po nás podívalo, někteří zvědavě a někteří odsuzovačně. Ale především se někteří snažili zaslechnout, o čem se bavíme. „Raději bych někde ve větším soukromí.“
„Takže zase ten opuštěný kabinet?“ navrhla jsem.
„Ne, nemusíme chodit tak daleko. Myslím, že bude stačit nějaká prázdná učebna,“ podotkl.
Ta prázdná učebna nebyla daleko. Vzhledem k tomu, že byl večer, tak už se nikde neučilo. Takže jsem zašli do nejbližší učebny a James za námi zavřel dveře. Opřela jsem se o jednu z lavic a pohlédla jsem na Jamese. Zajímalo by mě, o čem chtěl mluvit. O nás? Nejspíš ano. Přeci jenom, už jsme se párkrát líbali, kolují o nás drby. Takže teď se máme dát dohromady a začít spolu chodit? A chce tohle vůbec James? A chci to vůbec já? Sakra, v tom bych se měla vyznat. Co chci?
„Takže chtěl jsem s tebou mluvit o něčem… no… o tom…“ V tenhle moment jsem čekala, že řekne „o tom polibku“ a řekne mi, jestli to něco znamenalo nebo ne. Jenže on na místo toho dodal: „…prvním úkolu.“
Zmateně jsem na něj koukala. Tak tohle jsem nečekala. „Co s ním?“
„No, mám s ním takový malý problém. Pro začátek, tím prvním úkolem jsou draci,“ začal mi to vysvětlovat, ale v ten moment jsem ho přerušila.
„O tomhle vím, Harry je viděl,“ shrnula jsem to.
Mírně pozvedl obočí, ale jinak se tím nenechal vyvést z míry. „Dobře, takže v podstatě jde o to, že Pohár mě vybral z jasného důvodu, protože jsem bilokant. Takže ovládám mysl a já si jsem dost jistý, že bych takhle toho draka zvládl. Jenže tyhle schopnosti nemůžu použít.“
„Proč ne?“ pozvedla jsem obočí.
„Utajení. Když je použiju, tak pak budu muset říct, jak jsem to udělal,“ vysvětlil mi.
„Jasně, chápu. Tak můžeš zkusit porazit draka tak jako ostatní,“ navrhla jsem mu.
„No, tím si nejsem tak jistý. Nikdy jsem tolik nespoléhal na hůlku, celé roky jsem pracoval spíš na svých schopnostech s myslí.“
„Tak to by mohl být problém,“ podotkla jsem. „Máš nějaký plán?“
„Ty jsi součástí mého plánu,“ pronesl důležitě. „Nevím přesně, o co tam má s těmi draky jít, ale ať musím udělat cokoliv, tak chci trochu očarovat draka, aby nevrhal plameny přímo ke mně. Prostě aby končil tak kousek přede mnou. Našel jsem si pár žáruvzdorných kouzel, které by tak měli vypadat.“
„Dobře, a proč mi to teda říkáš?“ nakrčila jsem mírně čelo.
„Tebe k tomu potřebuju taky. Jako takovou pojistku,“ vysvětlil mi. „Nejsem si jistý, jestli zvládnu plnit ten jejich konkrétní úkol, ovládat mysl draka a zároveň tam mít nějaké štítové kouzlo. Takže bych potřeboval tebe jako pojistku ohledně štítu.“
„Jakože mám použít to štítové kouzlo?“ pozvedla jsem obočí.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Máš použít svoje schopnosti, aby jsi vytvořila ten štít.“
„Ale víš, že jsem ještě nikdy nevytvářela štít proti ohni?“ optala jsem se ho.
„Já ti věřím,“ usmál se na mě povzbudivě. „Takže můžu se na tebe spolehnout? Pomůžeš mi?“
Chvíli jsem váhala. Ale především jsem nenacházela moc důvodů, proč říct ne. Byl tam tedy ten důvod nebezpečí a že polezu do nějakého bojiště s drakem, ale to už jsem stejně plánovala udělat pro Harryho, tak proč to nepodniknout i pro Jamese?
„Pomůžu ti,“ přikývla jsem.
Rozzářil se. „Super. To je báječné. Budeme jako takový bilokantský tým.“
„Hlavně si vzpomeň v gratulacích,“ pousmála jsem se.
Když jsem o chvíli později tenhle rozhovor převykládala Hermioně a Harrymu, kteří až tak moc neschvalovali moje rozhodnutí. Jejich vysvětlení bylo, že se jim na Jamesovi prostě něco nezdá. Ale jak v jednu chvíli podotkla Hermiona, tak tohle je moje rozhodnutí.
Následující den, v pondělí, se Harrymu podařilo ráno odchytit Cedrica a říct mu o dracích. To mě až tak nezajímalo, protože se to týkalo Cedrica. Takže i to, jak mi po Harrym vzkázal, že by se mnou rád mluvil a vysvětlil mi to, jsem ignorovala. Podstatné bylo, že Harry pak konečně přišel na to, jak porazit draka. Po celý zbytek večera jsme se pak s Hermionou snažili naučit Harryho přivolávací kouzla a já jsem se ve volných chvílích snažila vytvořit žáruvzdorný štít. Ale to šlo docela blbě, protože jsem neměla na čem trénovat. Ve škole moc draky nemáme.
Pak už nastal den D. První úkol. Ráno jsem se rozhodla vytáhnout Harryho, abychom šli běhat. Protestoval, protože na to neměl moc náladu, ale já jsem trvala na svém, že nesmí polevit v tréninku a hlavně si tím trochu pročistí hlavu. Nakonec se mi ho tedy podařilo vytáhnout z postele.
„Kate, poslyš, já bych dneska radši běžel sám,“ řekl mi venku před branou.
„Ale nebudeš se ulejvat,“ pronesla jsem.
„Neboj,“ mávl nad tím rukou. „Tak já poběžím dneska tamhle tudy a ty můžeš běžet tamtudy.“ Napřed ukázal pro sebe na místo směrem k jezeru a poté pro mě směrem k Vrbě mlátičce a Hagridově hájence.
„Dobře,“ kývla jsem a rozběhla jsem se svým směrem. Napřed jsem ale musela oběhnout kolem pár skleníků.
Nebyla jsem si jistá, jestli mám nechávat Harryho běžet samotného. Možná by se mu víc hodilo, kdyby s ním někdo byl. Jako taková podpora pro dnešek. Ale zase když chceš být sám, tak ho těžko můžu pronásledovat. Stačí, že ho dnes budu pronásledovat na hodinách. Nechápu, proč to dnes rovnou nezrušili. Stejně nikdo nebude moc vnímat. Minimálně šampiony ne, když mají dnešní odpoledne dostaveníčko s draky. Což já vlastně taky.
Náhle jsem do něčeho narazila. Nebo spíš někoho. Vybíhala jsem akorát zpoza rohu jedno skleníku, když ve stejnou chvíli udělal někdo to samé z druhé strany. Srazili jsme se a já jsem zavrávorala. Málem jsem i spadla, ale naštěstí mě dotyčný nezachytil.
„Promiň, já jsem tě nevi…“ zastavila jsem se uprostřed slova, když jsem si uvědomila, že vlastně koukám přímo do tváře Cedrica Diggoryho. „Aha, to jsi ty.“
„Jo, promiň, najednou ses tady objevila a… ale jsem ráda, že se mi tě konečně podařilo odchytit.“
„Doslova,“ podotkla jsem, neboť ještě stále měl ruce položené na mých pažích, jak mě zachytil. Nyní si tu uvědomil a ruce stáhl.
„Chtěl jsem s tebou mluvit,“ začal, ale já jsem ho nenechala.
„Jenže já s tebou ne. Nemáme si už co říct,“ náhle jsem se obrátila a chtěla jsem běžet pryč, ale tentokrát byl pohotovější než při mém posledním útěku. Držel mě pouze jemně, nikterak pevně, a proto jsem si byla jistá, že bych ho snadno setřásla. Přesto jsem ještě chvilku spočinula a ohlédla jsem se na něj přes rameno.
„Prosím, nech mě ti to vysvětlit,“ vrhl na mě jeden prosebný pohled.
Na několik vteřin jsem zauvažovala. Možná to byl osud, že jsme tu dnes na sebe takhle narazili. Třeba je to znamení, že si ho mám konečně vyslechnout. „Dobře, máš jednu minutu,“ vydechla jsem a otočila jsem se k němu úplně.
Bylo vidět, že se mu trochu ulevilo, a pustil moji ruku. Nadechl se. „Především se omlouvám za to, co jsem ten večer řekl. Je mi to vážně líto. Já jsem to nemyslel tak, jak to vyznělo.“
„Takže se ve skutečnosti necháš oblbnout nějakou čtvrťačkou?“ pozvedla jsem obočí a překřížila jsem ruce na hrudi.
„Ne, to… Já jsem se prostě nechal unést. Prostě jsem poslouchal pořád ty jejich řeči a tak jsem pak plácl tohle,“ pokoušel se mi to vysvětlit.
„Tak si neměl poslouchat ty jejich kecy a rovnou jim říct, ať s tím přestanou,“ odsekla jsem. „Nebo jim třeba říct, ať nenosí ty jejich odznaky. Docela se i divím, že ho nenosíš taky. Jsi přece pravým šampionem Bradavic.“
„Sama moc dobře víš, že nejsem,“ zavrtěl hlavou a podíval se mi do očí. Byl to takový ten vědoucí pohled, při kterém jsem se zarazila.
„Ty to víš?“
„Alice mi to řekla,“ přikývl. „A já jsem si uvědomil, jak moc velký blbec jsem byl. Měl jsem sto chutí jít za Brumbálem, abych mu řekl pravdu a že odstupuju z Turnaje. Neudělal jsem to jenom proto, že bych musel prozradit tebe.“
„Tos udělal dobře, protože kdyby jsi to udělal, tak bych s tebou už definitivně nikdy nepromluvila,“ utvrdila jsem ho v jeho přesvědčení.
„Ja vím,“ kývl. „Ale tohle všechno, za pozornost, to oslavování a tak. Nezasloužím si to. Ne, když o tobě se po škole povídá, jak…“
„Jak oblbuju Harryho, dostávám ho do Turnaje, pak balím Jamese…. Prostě jaká jsem manipulativní coura,“ shrnula jsem se jedním slovem.
„A přitom ty jsi ta pravá šampionka. Měli by obdivovat a oslavovat tebe. Ne, tě za zády pomlouvat,“ prohlásil.
„Jenže takhle jsem si to zvolila sama. Nechtěla jsem tu pozornost a být šampionkou,“ pokrčila jsem rameny. „Kromě toho ty jsi reprezentativnější. Všechny holky tě zbožňují. Můžeš si mezi nimi vybírat a mít každý týden jinou.“
„Jenže já mám zájem jenom o tu jednu,“ pronesl a zadíval se mi dlouze do očí. „Na tu nestačí jenom ukázat.“
Na pár vteřin jsem se mu zahleděla do očí a přitom jsem přemýšlela, co to může být za holku. Nejspíš nějaká starší než já. Šestý nebo sedmý ročník, ale kolej si netroufnu odhadnout. Ale asi musí být vážně speciální.
Sklopila jsem pohled a přerušila jsem tak náš oční kontakt. Pozvedla jsem mírně koutky úst. „Tak poraž dneska draka a určitě ji získáš.“
„Kéž by to bylo tak snadné,“ povzdechl si. „Ale prozatím… odpouštíš mi, co jsem o tobě řekl?“
Kousla jsem se do rtu. „Možná.“ Jeho obličej se o něco víc rozzářil. „Zatím máš dobře našlápnuto. Když dneska neuhoříš, tak ti odpustím. Ber to jako takovou motivaci.“ Usmála jsem se ještě naposledy a pak jsem rozběhla pryč.
Ten den už jsem toho moc naběhat nestihla, protože mě zdržel rozhovor se Cedricem. Brzo jsem se proto připojila k Harrymu a vrátili jsme se do věže. Museli jsme si trochu pospíšit, pokud jsme chtěli stihnout snídani, ačkoliv Harry celou dobu vykládal, že ani nemá hlad. No, nedivím se mu, ale stejně jsem ho donutila sníst aspoň jednu topinku, než jsme odešli na vyučování. Ale kdyby se mě někdo zeptal na cokoliv, co jsme ten den probírali, tak bych mu nebyla schopná odpovědět. Všechno jsem ten den ignorovala. Není divu, že když pak přišlo poledne, tak to bylo zároveň požehnání a prokletí.
Já vím, neměla bych být z toho tak nervózní. Přeci jenom nejsem žádný šampion. Já jen zcela dobrovolně polezu do nějaké ohrady s drakem a budu se snažit neuhořet. Pro jistotu rovnou dvakrát.
Pro Harryho si ke konci oběda přišla sama McGonagallová a odvedla ho někam dolů na louku. Stihli jsme mu jen popřát hodně štěstí a zároveň jsem si s Harrym vyměnila pohled, přičemž Harry přikývl. Pochopil, že se mu snažím říct, že se sejdeme tam dole jen co to bude možné.
Já jsem se totiž opět musela zbavit svého těla. Společně s davem jsme se vydali taktéž dolů na louku, ale nemířili jsme k žádnému ze stanů, které tam byl. Celý dav mířil rovnou k jakési ohradě, kolem které bylo připravené jakési hlediště.
„Podívej, támhle je Ron,“ prohlásila Hermiona a mířila k němu. Shodou okolností měl místo s dost dobrým výhledem. Přesto jsem se v první moment zarazila. Nějak jsem si zvykla se s Ronem za poslední dobu nebavit. Jenže Ron se nebavil hlavně s Harrym a ten tu nebyl. Nakonec jsem ani neměla na výběr, pokud jsem teda nehodlala zůstat tu sama stát, a tak jsem následovala Hermionu.
„Ahoj, Rone,“ pozdravila ho Hermiona a v jejím hlase nebyla znát žádná odtažitost. Byla k němu přívětivá jako vždycky. Tedy pokud ji zrovna nežádal o půjčení jejích poznámek z hodin.
„Ahoj,“ zabrblal Ron a krátce se podíval na mě. Kývla jsem na pozdrav a následně jsem shlédla dolů na ohradu. Uvnitř ní byla umístěná provizorní dračí aréna, která se skládala především z kamenitého terénu.
Rozhodla jsem se ignorovat to napětí mezi nimi a normálně jsem k nim oběma promluvila: „Fajn, tak já vyrazím dolů za Harrym a Jamesem, zjistit, jak to tam mají. Mezitím mě kryjte.“
Hermiona kývla a postavila se vedle mě zleva, zatímco Ron stál po mém pravém boku. Pak už jsem ale upřela pohled před sebe a soustředila jsem se na svůj astrální stav.
Do toho jsem se dostala během okamžiku a zanechala jsem tam své tělo a své dva přátele, abych mohla vyrazit do stanu šampiónů. Do toho jsem vklouzla hladce, jelikož mě skoro nikdo neviděl. Jen Harry se na mě podíval, když jsem dovnitř vešla. Kývla jsem na něj.
„Ještě poslední šampion,“ pronesl Pytloun s jakýmsi váčkem v rukách. Harry se k němu opět obrátil a z váčku vytáhl malého dráčka s číslem 4 kolem krku.
„Výborně, takže už můžeme začít,“ prohlásil Pytloun. „Pane Hutsone, prosím, pojďte se mnou.“
Sakra, proč se musí začínat zrovna s ním? Pohlédla jsem na něj. Nevypadal nijak nervózní. Vlastně jako jediný z šampiónů vypadal úplně klidně. Ale možná jen dobře skrývá své pocity. Třeba Cedric se mi oproti ránu zdál jako úplně jiný člověk. Víc se mi líbila ta jeho ranní radostnější verze, ale zřejmě až teď na něj dolehl ten tlak z turnaje.
Rychle jsem se ještě naklonila k Harrymu. „O co má přesně při tom úkolu jít?“ zeptala jsem se ho rychle.
„Musíme nějak obejít draka a sebrat mu zlaté vejce,“ sdělil mi šeptem Harry a snažil se přitom moc nehýbat pusou. Díky tomu jsem mu jen sotva rozuměla.
„Dobře, tak se potkáme za chvíli v ohradě,“ ujistila jsem ještě Harryho a pak jsem raději rychle zamířila ven ze stanu.
Chvíli jsem se prodírala stromy, než jsem mezerou mezi fošnami prolezla do ohrady a náhle jsem ztuhla. Ocitla jsem se totiž jen několik centimetrů od draka. Ten byl ke mně otočený zády a zaměřený na Jamese po své pravici. Hnízdo na druhé straně bylo nehlídané. Prakticky by mi v ten moment stačilo zaběhnout tam k němu a vzít ho, když mě drak neviděl, jenže to by neplatilo. Kromě toho v tuhle chvíli potřeboval mou pomoc víc Jamese. Drak se totiž pomalu chystal proti němu vyslat plameny nebo alespoň na to otevíral tlamu. Urychleně jsem proto prokličkovala mezi drakovo nohami a ocasem a doběhla jsem před Jamese. Stihla jsem to tak akorát, abych napřáhla před sebe ruce a vytvořila štít. Vytvářela jsem přesně ten samý, který se mi povedl i na mistrovství, a doufala jsem, že bude odolný i proti dračímu ohni.
Naštěstí tak velké zkoušce můj štít nebyl vystaven, protože Jamesovi jeho plán vycházel. Cítila jsem, jak pár plamenů narazilo do mého štítu, který odolal. Ale i kdyby tam nebyl, tak by k nám těch pár zbylých plamenů nedosáhlo. Jen by to bylo děsné. Můj štít tam tedy byl zbytečný. Pro jistotu jsem ho tam ale nechávala. Ruce jsem měla stále napřažené před sebou a když James vyrazil k vejci, tak jsem ho následovala po jeho boku.
Naneštěstí po několika krocích se ukázal kamenitý terén v aréně jako zrádný. Pár kamenů pod jeho nohou se uvolnilo a on prostě a jednoduše uklouzl. Tím polevilo evidentně i jeho soustředění, protože když pak na nás drak vychrlil znovu oheň, bylo to už v plné síle.
Náhle jsem pocítila hrozné horko a přitom jsem měla pocit, jako bych měla ruce položené na neviditelnou stěnu, která pod mýma rukama vibrovala. Ale ve skutečnosti tak jen můj štít odolával proti dračímu ohni.Cítila jsem to napětí, které musel vydržet, a především já jsem ho musela udržet vztyčený. Na čele mi vyrašilo několik kapek potu. Nevím, jestli to bylo tím horkem nebo vypětím. Díkybohu to netrvalo dlouho, maximálně deset vteřin, protože pak už to drak vzdal.
Oddechla jsem si. Na chvíli jsem si pak dovolila spustit ruce a stáhnout štít.
„Díky, Kate,“ zaslechla jsem potichu Jamese kousek od svého ucha.
Něco bych mu i odpověděla, ale on by mě stejně neslyšel.
„Ou, kurva,“ zaklel náhle, když se drak přikrčil a vzápětí vyrazil proti nám. Zřejmě byl odhodlaný vyřídit si to s námi ručně, když oheň nezabíral.
Zpanikařila jsem. Co mám dělat? Uhnout? Na tohle nejsem připravená!
Náhle James švihl hůlkou, kterou držel v ruce a ze které nyní vyšlehl paprsek, který zasáhl draka přímo mezi oči. Nevím, co to mělo udělat, ale drak proběhl těsně kolem nás a narazil do ohrady za námi. Trochu ji poškodil, něco tam prasklo, ale jemu to nic moc neudělalo. Jen se zdál náhle trochu zmatený. Trochu vrávoral, což nevypadalo pro nás dobře. Jestli na nás spadne, tak nás rozmáčkne. Ale on naštěstí spadl na druhou stranu. Přímo do hnízda a vypadalo to, že trochu rozmačkal několik vajec.
„Do Merlina!“ zaklel James znovu. Ale jinak se nenechal rozhodit a vyběhl k hnízdu, dokud byl drak zmatený. Sebral do ruky zlaté vejce a vyzvedl ho nad hlavu. Diváci na tribunách tleskali a jásali a já jsem usmála. Super, první drak zmáknutý.
Těsně kolem mě proběhlo několik dračích krotitelů k drakovi, kteří se ho snažili postavit na nohy a odvést z arény. Trvalo jim to asi několik minut, když jsme čekali, než se jim to povede. Poté nastalo známkování poroty. Většinou se tam střídala sedmička a osmička, ačkoliv Karkarov mu dal rovnou desítku. V součtu obdržel James přesně čtyřicet bodů, což podle mě nebylo špatné.
S úsměvem jsem pak následovala Jamese ven z arény. Sotva jsme zašli za roh, kde už na nás nebylo vidět a nikdo nebyl poblíž, tak jsem se zviditelnila.
„To bylo úžasný. Zvládl jsi to,“ vyhrkla jsem ihned.
„Zvládl jsem to díky tobě,“ pousmál se.
„Ale kdyby jsi nakonec neposlal proti němu to kouzlo, tak jsme oba dva nahraní,“ zmínila jsem.
„Jo, budu si muset ohledně toho něco vymyslet. Nejspíš to svedu na matoucí kouzlo,“ podotkla.
„Cože?“ zeptala jsem se trochu zmateně.
„Jenom jsem po ní střelil nějaké neškodné kouzlo pro efekt a přitom jsem ovládl její mysl, aby naběhla proti té ohradě,“ vysvětlil mi.
„Jí?“ pozvedla jsem obočí.
„Byla to dračice,“ dodal ještě.
„Aha… Ale stejně to bylo super,“ usmála jsem se.
„Jsme dobrý tým. Bilokanti vždycky vyhrajou,“ pronesl s úsměvem.
„Založ nám politickou stranu a tohle dej jako volební heslo,“ ušklíbla jsem se.
Nyní byl pro změnu trochu zmatený James. „Co tím myslíš?“
„Neřeš to,“ mávla jsem nad tím rukou. „Teď je kdo na řadě?“
„Měla by být ta francouzka,“ sdělil mi.
„Tak ta mě moc nezajímá,“ pokrčila jsem rameny. „Kam teď máš jít ty?“
„Vlastně ani nevím,“ pokrčil rameny. „Ale nejspíš si mě každou chvíli odchytí kluci od nás a budou to chtít jít oslavit.“
„Nevypadáš moc nadšeně na oslavu s kamarády,“ podotkla jsem.
„Nejsou to moji kamarádi,“ zavrtěl hlavou.
„Ne?“ podívala jsem se na něj překvapeně.
„Myslím tím, že s nimi normálně vycházím, ale nikdo z nich není takový můj kamarád, abych za něj dal ruku do ohně,“ rozvedl to.
„To je blbý. Nějaký takový pravý kamarád by se ti hodil. Co když ty někde budeš potřebovat, aby za tebe někdo strčil ruku do ohně?“ pozvedla jsem obočí.
„Na to mám tebe,“ pousmál se. Musela jsem uznat, že v tomhle má pravdu. Vždyť před chvílí jsem něco takového udělala. „Pak mám Elizabeth, i když je poslední dobou taková odtažitá, a navíc nám teď přibyla i Alice.“
„Věříš ve společenství bilokantů?“ optala jsem se ho.
„Věřím, že společně bychom dokázali cokoliv,“ pronesl rozhodně. „Stačí nám najít si společný cíl.“
„Tak jednou spolu zachráníme svět, až to bude potřeba,“ rozhodla jsem.
„Beru tě za slovo,“ usmál se a pak mírně pootočil hlavu, odkud se začala ozývat jakýsi hluk. Blížila se k nám jakási skupinka podle toho, jak ten hluk sílil. „Už si pro mě jdou.“
„Tak se uvidíme potom,“ rozloučila jsem se s ním.
Ještě se na mě jednou usmál, než se odebral za svými nekamarády. Já jsem se zatím vrátila k ohradě, odkud jsem pozorovala konec zápasu Fleur s drakem. Nějak se jí zdařilo ho uspat, i když trochu ji přitom popálil. Museli ji proto trochu ošetřit a až poté se dozvěděla výsledky, ale James zůstával pořád první.
Pak přišel na řadu Cedric. Nejprve se ozvalo zapísknutí a po chvíli přišel ze stanu šampionů i on. Díval se přímo před sebe na ohradu a zhluboka oddechoval. Zřejmě si v duchu dodával odvahu. Popřála bych mu štěstí, ale tou dobou jsem již byla neviditelná, takže by mě neslyšel. Opřela jsem se proto o vstup do ohrady a sledovala jsem, jak se postavil proti svému drakovi. Měl nějakého modravě šedého draka, jehož název jsem nepoznala.
Taktika Cedrica se brzy ukázala. Rozhodl se proměnit nějaký kus kamene na psa. Usmála jsem se, když tam náhle začal poskakovat pes. Dobrá taktika. Drak hned zaměřil svou pozornost na psa a Cedrica si nevšímal. Alespoň zpočátku. Pes ho zvládl odlákat dostatečně daleko od hnízda, aby se Cedric odvážil se tam proplížit. Jenže když mu chybělo ještě pár metrů, tak ho drak zřejmě koutkem oka zahlédl a obrátil se k němu.
„Sakra,“ zamumlala jsem a napřímila jsem se. Chtěla jsem mu pomoct, ale nebyla jsem takhle na dálku schopná vytvořit štít, který by ho ochránil před drakem. Jenže drak se chytal na Cedrica zaútočit ihned. Už začínal otvírat tlamu, aby vychrlil nějaké plameny. Cedric se na poslední chvíli stihl schovat za nějaký kámen, který ho ochránil před ohněm. Jenže to mu moc dlouho nevydrží, protože drak se k němu blížil a nějaký obrovský balvan ho rozhodně nezastaví. Do prkýnka, proč si nemohl všimnout toho psa vedle něj a… Ten pes! To je ono!
V náhlém popudu ze svého nápadu jsem prolezla znovu do ohrady, ale nemířila jsem k drakovi nebo Cedricovi. Namísto toho jsem se rozběhla k tomu proměněnému psovi, který byl jen pár kroků ode mě.
Neměla jsem ponětí, jestli mi to vyjde a pravděpodobně to byl dost blbý nápad. Hodně riskantní a to nejen kvůli tomu drakovi, ale spíš kvůli tomu psovi. Přesto jsem se mírně přikrčila a doslova do toho psa skočila.
Mám pocit, že mysl psů je o něco jednodušší než ta lidská. Minimálně je jednodušší než ta Malfoyova. Nemusela jsem se totiž probírat nějakými jeho vzpomínkami na psí život a pracně si uvědomovat, že nejsem pes. Tentokrát to bylo o dost snazší, protože pár vteřin po proniknutí do psa jsem ho už ovládala a dívala se na svět jeho očima. Respektive dívala jsem se na draka psíma očima. Už vím, jak vypadá černobílý svět.
Ale v jeho kůži jsem nikterak nelenila a rozštěkala jsem se. Ve skutečnosti jsem se původně snažila řvát, abych upoutala jeho pozornost, ale nějak se to přetvořilo a byl z toho psí štěkot. Takže jsem se štěkotem vrhla na draka a zakousla jsem se mu do nohy. Nedařilo se mi moc prokousnout jeho šupiny, ale minimálně ho to určitě aspoň trochu zabolelo. Dost na to, aby se přestal věnovat Cedricovi a všiml si toho malého tvora otravující jeho nohu. Jednoduše zvedl nohu trochu do vzduchu a odhodil mě o kus dál. Celým tělem jsem narazila do nějakých kamenů a dost to zabolelo. Na chvíli se mi i zatmělo před očima. Když jsem pak něco znovu spatřila, viděla jsem Cedrica, stojící v hnízdě a v rukách držel zlaté vejce. Zároveň jsem i spatřila draka otočeného směrem ke mě a dračí plameny, které na mě právě vrhl.
Znovu jsem ucítila žár, ale tentokrát mnohem intenzivnější než při štítu. Tentokrát mi doslova hořela každičká část mého těla a všechno mě pálilo. Měla jsem pocit, že i celý můj vnitřek, všechny orgány se vaří. Byla to nepředstavitelná bolest. O pár vteřin později všechno zčernalo.
**********
Otevřela jsem oči. Hleděla jsem na nebe. Vzápětí jsem ucítila bolest. Cítila jsem nepříjemnou bolest na zádech, na břiše a částečně i na rukách a nohách. Znovu jsem zavřela oči a doufala, že to přejde. Nepřešlo. Opatrně jsem se posadila, přičemž jsem několikrát sykla bolestí. Váhavě jsem se dotkla svého břicha, ještě přes látku košile, ale zabolelo to ještě víc. Netušila jsem, co přesně mám pod tou košilí za zranění, ale pekelně to bolelo. Stejně jako všude jinde po těle.
Jakoby někdo náhle zapnul zvuk, tak najednou jsem kolem sebe uslyšela hluk. I když spíš ho jenom náhle začala vnímat stejně jako jsem si začala všímat svého okolí.Spousta kamenů, balvany, nějaké obrovské monstrum, které vedli pryč, a kus ode mě jakýsi ohořelý kus něčeho, co mohl být… pes.
Oči se mi rozšířily, když jsem si uvědomila, co všechno se před chvílí stalo. Byla jsem v tom psovi, když uhořel. To je důvod, proč mám takové bolesti. Oh, bože, radši ani nechci vědět, kde a jak moc jsem popálená. Sakra, co když je to tak vážné, že nepřežiju? Pohlédla jsem na své ruce. Do háje, ještě ke všemu jsem ve své astrální podobě a uprostřed arény. Nikdo mi nepomůže, když mě nikdo nevidí a nemůžu se tu jen tak najednou zjevit. Když to udělám, tak pak budou v háji všechna moje tajemství.
Ne, musím se dostat do svého těla. Opřela jsem se o ruce a pomalu jsem se postavila. Děkovala jsem přitom bohu i Merlinovi, že nemám žádné popáleniny na dlaních nebo chodidlech, protože to bych nebyla schopná už ani chodit. Takhle jsem se zatnutými zuby mohla dojít až k okraji ohrady, za kterým bylo hlediště. Nejprve jsem se opřela o ohradu a zhluboka se nadechla. Sem nebylo tak těžké dojít. Teď to bylo těžší. Pevně jsem sekla rty a sehnula jsem se, abych prolezla mezi prkny. Snažila jsem se přitom nezavadit o nic, ale nepovedlo se mi to. Když jsem se otřela bokem o jedno z fošen, tak jsem až vyjekla bolestí. Sotva se mi povedlo uvolnit i poslední nohu z ohrady, tak jsem se na několik vteřin zůstala ležet na zemi za ohradou a bylo mi jedno, že to bylo přímo u nohou nějakých havraspárských starších kluků. Stejně mě neviděli.
Pomalu jsem se znovu vyškrábala na nohy. Jednou rukou jsem se znovu opírala o ohradu a podél ní jsem šla k místu, kde právě moji dva přátelé netrpělivě očekávali, až nastoupí i Harry a vypořádá se s drakem. Každý krok pro mě byl utrpením a každý metr se mi zdál dlouhý jako kilometr. Děkovala jsem přitom v duchu Ronovi, že se mu povedlo zabrat místa tak blízko u ohrady. Kdybych měla stoupat až někam nahoru, tak bych to nezvládla. Takhle jsem ušla už jen pár kroků. Napřáhla jsem ruce ke svému tělu a hladce do něj vklouzla.
Zalapala jsem po dechu a jednou rukou jsem se opřela o Rona vedle sebe, abych se udržela na nohách.
„Kate, jsi v pořádku?“ ptal se mě s obavami v hlase a podepřel mě, abych nespadla.
„Ne,“ vydechla jsem a uvnitř jsem se přemáhala, abych jim dokázala říct, co se děje, a nijak jsem přitom nevyjekla bolestí. „Ten pes před chvílí… byla jsem v něm, když uhořel a teď… nějak se ty zranění musely přenést i na moje tělo.“
Viděla jsem, jak Hermiona vyvalila oči. „Musíš hned za madame Pomfreyovou!“
„NE!“ vyjekla jsem náhle, až se po nás několik studentů okolo podívalo. „Tohle bych jim normálně nevysvětlila.“
„Ale potřebuješ ošetřit,“ naléhala na mě Hermiona.
„Vezměte mě za Alice,“ vydechla jsem a pevně jsem sevřela víčka. V ten moment jsem si přála omdlít nebo něco takového, abych už nic necítila. I kdyby mě někdo vzal po hlavě nějakým kamenem, tak bych byla spokojený.
„Tak pojď, opři se o nás,“ pronesl Ron.
Mírně jsem pootevřela oči. Z jedné strany mě podpíral Ron a z druhé strany Hermiona a velmi jsem oceňovala, že se mě oba dva snažili dotýkat co nejméně. Nevnímala jsem okolí, takže jsem neměla ponětí, kam mě vedou. Nevěděla jsem, jestli nějak poutáme v davu pozornost, nebo jestli se všichni zajímají o to, co se děje v ohradě. V mysli jsem se upínala k Harrymu, který tam teď bojuje a já mu nejsem schopná pomoct. Na chvíli jsem i docela zvažovala, že bych se tam za ním vrátila a pomohla mu, ale oni by mě stejně nenechali. Přesto jsem cítila výčitky, protože jsem mu slíbila, že mu pomůžu, a on je tam teď sám.
V jednu chvíli jsme se najednou zastavili a Hermiona mě opatrně pustila, zato mě Ron podepřel o něco víc. Skrz přimhouřené oči jsem viděla Hermionu, jak popoběhla trochu dopředu, ale nedokázala jsem přesně zaostřit kam. Viděla jsem jen nějakou skupinku žlutých skvrn. Po chvilce se jedna z těch skvrn odpoutala od ostatních a kráčela k nám. Až teprve když byla pár kroků od nás, tak jsem v ní rozeznala Alice.
„U Merlinovy brady, Kate, co jsi to vyváděla?“ pronesla a prohlížela si mě. Zajímalo by mě, jesli jsem opravdu vypadala tak hrozně, jak jsem se cítila.
„Jen jsem se trochu nudila, tak jsem si řekla, že si v těle psa kousnu do dračí nohy,“ zamumlala jsem. „Mimochodem má docela tvrdé šupiny.“
„Vyléčíš jí?“ ptala se Hermiona. „Protože odmítá zajít normálně za Pomfreyovou.“
„Jo, myslím, že to zvládnu,“ pronesla a popošla blíž ke mě. Podepřela mě a pak se obrátila na mé přátele. „Běžte zatím zpátky za Harrym.“
„Zvládneš to s ní?“ ptal se Ron, když mě opatrně pouštěl.
„Jo, ale aspoň někteří Harryho přátelé, kteří se zrovna snaží nezemřít na následky zranění, by tam měli být a podporovat ho,“ sdělila jim. Neviděla jsem výrazy jejich obličejů, ale dovedla jsem si představit, jak váhají, než nakonec opravdu odešli. „Tak pojďme teď my někam stranou.“
Sotva jsme ale společně ušli jeden krok, tak jsem viděla další žlutou skrvnu, která mířila k nám.
„Alice, co se…“ promluvila skvrna klučičím hlasem a když už byl blíž, tak jsem v něm rozeznala i Cedrica. Přesně v ten moment se zarazil, protože spatřil mě v mém stavu.
Pokusila jsem se trochu napřímit, abych vypadala co nejvíc normálně, ale ničemu to nepomohlo. Nejspíš jsem dál vypadala bídně. Nejspíš právě to v jeho výrazu vzbudilo ten starostlivý a obávající se pohled.
„Kate? Co ti je?“ ptal se honem. Několika kroky překonal vzdálenost mezi námi a podepřel mě z druhé strany.
„Zapletla se s drakem a dopadla přitom takhle,“ sdělila mu Alice. „Ale běž za ostatními, já to zvládnu.“
„Oni to beze mě přežijou,“ odmítl razantně Cedric její návrh.
„Budou se divit, kde jsi,“ namítla jsem a mírně jsem pozvedla hlavu, abych mu mohla alespoň z části pohlédnout do obličeje.
Sklonil pohled ke mně pohled. „V žádném případě tě tu teď takhle nenechám,“ pronesl rozhodně.
Škubla jsem koutky úst v náznaku úsměvu. Už jsem neměla víc síly na další odpor. Na místo toho jsem hlavu opřela o jeho rameno a víc jsem se o něj opřela. Většina mojí váhy teď spočívala na něm, takže nebylo divu, když mě Alice pustila a nechala moje podpírání už jen na Cedricovi.
„Kde to vázne, Cedricu?“ ozval se z dálky nějaký hlas.
Cítila jsem, jak vedle mě trochu pohnul hlavou a zavolal na něj odpověď: „Něco musím vyřídit. Sejdeme se pak ve společenské místnosti. Zatím připravte nějakou oslavu.“
Jestli někdo z nich dál něco namítal, to už jsem nepostřehla.
„Musíme ji vzít někam stranou, ať ji můžu vyléčit,“ prohlásila Alice.
„Co ten nepoužívaný kabinet?“ navrhl Cedric.
„Hej, to je naše klubová místnost,“ opravila jsem ho.
„Dobře, tak ta naše klubová místnost.“ Neviděla jsem mu sice do tváře, ale i tak jsem vycítila, jak se při mém opravování jeho usmál.
„Je to daleko,“ namítla Alice.
„Já to zvládnu,“ pronesla jsem rozhodně.
„Hej, co tu vyvádíte?“ ozval se náhle povědomý hlas za našimi zády. Nemusela jsem se ani dívat a rozpoznala jsem Jamese. Jen jsem myslela, že už odešel s ostatními. Možná zůstal, aby zjistil i výsledky ostatní.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak se k němu Alice obrátila. „Bilokantsko-dračí pohotovost a Kate je zraněná,“ objasnila mu situaci.
„Hlavně už pojďme,“ zaprosila jsem a sama jsem udělala jeden krok dopředu za podpěry Cedrica. Už při tom jednom kroku jsem sykla bolestí.
„Počkej, já tě tam vezmu,“ pronesl. Jednou rukou se mě pak pokusil obejmout kolem pasu a patrně vzít od náruče, jenže sotva se dotkl mého boku, tak jsem vyjekla bolestí. Cukl rukou.
„Takhle to nepůjde. Musím tam dojít,“ odmítla jsem, ačkoliv nechtěně. Mnohem raději bych se nechala nést, jenže to nešlo. Kdyby mě nesl, tak by se musel dotýkat mých popálenin na hrudi a místy by ně i přímo tlačil.
„Tohle zvládnu. Ustup od ní,“ prohlásil Jamese a předstoupil přede mě. Cedric se napřed zdráhal, ale pak mě pomalu a opatrně pustil. Mezitím mi James přiložil dlaně ke spánkům a pohlédl mi do očí. „Nebraň se a podej se tomu. Bude to tak snazší,“ poradil mi a vzápětí jsem úcítila něco tlačící na moji mysl. Můj instinkt mi velel bránit se tomu, ale dala jsem na jeho raadu. Nesnažila jsem se stavět proti tomu žádné bariéry a podala jsem se tomu tlaku. Náhle se mi v hlavě objevila jedna myšlenka. Spánek. Myslela jsem na svoji pohodlnu postel v nebelvírské ložnici a jak bych do ní ráda ulehla, až se mi z toho začali klížit oči a spánek začal přicházet sám. Jen jsem v poslední chvíli ještě pocítila, jak někdo spustil ruce z mojí hlavy a vzal mě do náruče.
**************
Pomalu jsem otevřela oči a zjistila jsem, že kolem mě je už tma. Jen na nočním stolku vedle byl jakýsi zdroj světla. Pootočila jsem hlavu. Hořící svícen. Přitom jsem si uvědomila, že ležím v nějaké posteli, ale neměla jsem naproto ponětí kde. Nevyděla jsem žádné nebesy naznačující, že jsem v nebelvírské ložnici. I ošetřovna vypadala jinak. Posadila jsem se na posteli a deka mi sklouzla z hrudníku.
„Sláva, už se probouzíš,“ oddechla si Alice a vzápětí mě přejela pohledem. „Víš, že na sobě nemáš košili?“
Sklouzla jsem pohledem na svůj hrudník a zjistila jsem, že tam jsem opravdu jen v podprsence. „Ou,“ zamumlala jsem a znovu jsem si přitáhla k tělu deku. Ale pak jsem si uvědomila, že to je vlastně zbytečné, protože v místnosti se mnou byla už jenom Alice, takže tohle gesto teď působilo poněkud hloupě.
„Neboj, dneska už tě jenom v podprsence viděli dva starší kluci,“ upozornila mě.
„Cože?“ vyvalila jsem oči a trochu mi i začaly rudnout tváře.
„Promiň, ale bylo to nezbytné, abych tě ošetřila,“ pokrčila rameny. „Vlastně jsem tu košili z tebe musela spíš odstříhat, protože místy byla k těm spáleninám už doslova přilepená a nechtěla jsem ti s ní strhnout i kůži.“
Při tomhle jsem si uvědomila, jak moc jsem byla vlastně zraněná, a že mě teď už vlastně nic nebolí. Trochu jsem i nadzvedla deku, abych se podívala na svoje tělo. Místy byla kůže trochu zarudlá, ale jinak jsem na ní neviděla žádné známky popálenin.
„Na většině těla jsi měla popáleniny, ale všechny jsem je zvládla vyléčit. Naštěstí Cedric loni chodil na léčitelství a věděl něco o popáleninách. Myslíme si, že to byly popáleniny převážně třetího stupně. A pak jsme měli ještě obavy o jakýsi popáleninový šok, o kterém toho ale ani jeden z nás moc nevěděl, takže doufám, že jsem ho zažehnala. Kdyby jsi dneska v noci náhodou na něj umírala, tak se ozvi, jo?“
„Jo,“ přikývla jsem ještě stále trochu zmatená. Znovu jsem se rozhlédla okolo. „Ale kde jsou?“
„Před chvílí jsem je oba poslala pryč, aby šli za oslavovat svoje dnešní úspěchy,“ pokrčila rameny. „Určitě tam na oba už netrpělivě čekají s velkými oslavami. Nebo aspoň minimálně u nás, nevím jak u kruvalských.“
„Aha,“ kývla jsem. „A nevíš, jak to dopadlo s Harrym?“ zeptala jsem se a trochu jsem se přitom obávala odpovědi.
„Zvládl to,“ ujistila mě a pousmála se přitom. „Prý se dokonce dělí o první místo s Jamesem.“
„Vážně? Super,“ oddechla jsem si. Právě mi spadl obrovský kámen ze srdce, i když stále jsem se měla výčitky kvůli tomu, že jsem v tom nechala Harryho samotného.
„Hádám, že i u vás teď probíhá velká oslava,“ poznamenala Alice. „Takže jestli o ní nechceš přijít, doporučuju ti tam vyrazit.“
„To říkáš jenom proto, že chceš už jít na tu svojí,“ rýpla jsem do ní, ale opravdu už jsem začala lézt z postele.
„Ne, já ji vynechám. Jsem docela unavená,“ pokrčila rameny.
Překvapeně jsem pozvedla obočí, protože jsem nevěřila, že oslavu svého bratra opravdu hodlá vynechat.
„Docela mě unavilo tvoje uzdravování. Měla jsi toho vážně hodně,“ vysvětlila mi.
„Aha. Ale děkuju, že jsi mě uzdravila. Bez tebe bych byla v háji.“
„Spíš my bychom byli v háji bez tebe,“ oponovala mi. „To já bych ti měla děkovat, že jsi zachránila život mého bráchy.“
„To nic nebylo,“ mávla jsem nad tím rukou.
„Že nic nebylo?“ vyvalilo oči. „Dobrovolně jsi vlezla do ohrady s drakem jenom proto, abys ho zachránila, a málem jsi přitom sama uhořela.“
„No, asi jo,“ připustila jsem.
„A tohle je ještě nic oproti tomu, jak reagoval Cedric, když jsem mu to vysvětlila,“ zmínila Alice.
„Jak reagoval?“ zeptala jsem se.
„Napřed nemohl uvěřit, žes to pro něj udělala. Potom si hrozně vyčítal, že nebyl opatrnější a vůbec se do té situace dostal, že jsi tam musela vlézt ty a pak jsi skončila takhle. Ale už tak jsem ho musela odsud doslova vyhnat, protože vypadal, že se od tebe nehodlá hnout, dokud se neprobereš.“
„Páni,“ uznala jsem. „Ale ještě jedna technická otázka… Nevíš, jestli by tady někde nebyl nějaký kousek oblečení? Protože mě je docela blbý jít na kolej jenom v hábitu a sukni.“
„Jo, na to bych málem zapomněla,“ plácla se do čela. „Brácha ti tu nechal svoji košili, když si uvědomil, že nebudeš mít v čem jít na svojí kolej. A sám pak šel k nám bez košile.“ Ušklíbla se nad poslední větou a ukázala pak na hromádku na jedné židli. „Ta košile je tamhle.“
„Vážně?“ pozvedla jsem překvapeně obočí a vzala jsem si tu košili. Tohle je poprvé, co mám na sobě nějakou klučičí košili. Nejspíš proto mi byla trochu větší. Ale působila pohodlně. „Tak já mu ji hned zítra vrátím.“
„Myslím, že jemu by teď nevadilo ani kdybys ji rituálně spálila. Teď je myslím ve fázi, kdy se před tebou bude plazit do konce života na kolenou anebo tě nosit na rukou. Záleží, jak si vybereš,“ pokrčila rameny.
„Hmm, těžký výběr,“ zauvažovala jsem. „Ale asi si vyberu to nošení. Vyřídíš mu to?“
Alise se zasmála. „Jasně. Ale ty za mě pogratuluj Harrymu.“
„Dobře,“ přikývla jsem a společně jsme vyšli z kabinetu. Tedy z naší klubové místnosti. Na to, že jsem ještě před pár hodinami umírala, jsem se cítila dobře. Cestou do společenské místnosti jsem měla poněkud obavy o to, jestli ještě oslavu stihnu. Ale ukázalo se, že byla ještě pořád v plném proudu. Ihned jsem nalezla své přátelé, kterým se ulevilo, když mě tam viděli stát živou a zdravou. Omluvila jsem se Harrymu, že jsem mu nepomohla, ale ten nad tím jen mávl rukou. Zdůraznil, že na koštěti bych mu stejně moc pomáhat nemohla, což byla nakonec pravda. Takže jsem nakonec hodila starosti za hlavu a užívala jsem si oslavu.
Jaký bude vánoční ples?
S kým na něj Kate půjde?
Kdo bude žárlit?
S kým si nakonec vyjde na noční procházku?