Netrvalo to dlouho a brzo se po hradě rozneslo, že já a Cedric spolu chodíme. Ono, když se s někým líbáte na pozemcích, tak nejste zrovna nenápadní. A když si občas dáte nějakou tu pusu na rozločenou ve Vstupní síni tak taky ne. Nejsem si moc jistá, co byla větší senzace. Hermiona, která šla na ples s Viktorem Krumem, anebo já chodící se Cedricem.
Ale mě to bylo jedno, protože já jsem si užívala svého nového vztahu. Neuplynul den, abychom se někde neviděli. Po večerech jsme se často zašívali v našem kabinetu. Ani si nejsem jistá, jestli to byli rande či ne. Tak jako tak, mi s ním bylo příjemně. Kdykoliv jsem si na něj vzpomněla, tak se mi na tváři rozlil úsměv. Stačila nějaká narážka na něj a pomalu jsem se začínala červenat. Po večerech jsem pak měla pocit, že se štěstím vznesu do nebe.
Ano, byla tam sice ještě pořád ta podivná předzvěst smrti, které bychom se měli obávat. Občas jsme nad tím opravdu přemýšleli. Jenže jsme nedokázali přijít na to, koho by se měla týkat. Mohl to být kdokoliv. Levandule Brownová, Seamus Finnigan, Hannah Abottová… Prostě kdokoliv. Jaký pak mělo smysl zbytečně si nad tím trápit hlavu?
Jen Alice se na to snažila neustále přijít. To bylo taktéž tím, že ona jediná na to mohla přijít. Jenom musela získat další vizi. Občas se proto scházela s Jamesem, který ji s tím pomáhal. To byly večery, kdy jsme si navzájem v kabinetu překáželi. Být venku teplo, tak se třeba zajdeme projít, ale pořád byla zima.
I když prosinec se brzy přehoupl v leden. Znamenalo to čas na dohánění úkolů. Byly to časy uchýlit se do knihovny.
Proto už asi půl hodiny zírám na tu samou stránku učebnice z Věštění z čísel a snažím se pochopit, co vlastně znamená absolutní konvergence.
„Já to vzdávám,“ odložila jsem židli.
„Nevzdávej to,“ povzbudil mě Cedric. „To nebude tak těžké.“
„To se ti snadno řekne, když sis nezapsal Věštění,“ utrousila jsem.
„Ne, ale zato mám plno run, které musím znát nazpaměť,“ připomněl mi.
„Není to jednodušší? Mohli bychom si to vyměnit,“ navrhla jsem.
„To by asi neprošlo,“ podotkl Cedric. „Mysli na svoje milované lektvary. Děláš to kvůli nim.“
„Začínám přemýšlet, jestli mi za to stojí,“ zamyslela jsem se.
„Tak jinak. Co takových pět minut líbání večer, když se zvládneš naučit tuhle kapitolu?“ navrhl mi Cedric.
„Hmm…“ zamyslela jsem se. „A dostanu zálohu?“
Usmál se nad mým návrhem a pak se sklonil, aby mě políbil. Zavřela jsem oči a na chvíli jsem unikla od proradné konvergence k nebeským výšinnám, kde kolem nás poletovali malí amorci, dokud nás hlasité zamlaskání knihovnice nevrátilo zpátky na zem. Trochu zahanbeně jsem se od něj odtáhla a omluvně jsem se podívala na knihovnici. Pohoršeně se na nás dívala. Ale nebyla jediná, kdo se na nás díval, protože kus od ní byli Cedricovi přátelé.
„Hele, támhle máš ty svoje dva kamarády,“ upozornila jsem ho.
Cedric se podíval ke dveřím. Vypadali netrpělivě a evidentně čekali na Cedrica. „Sakra, to už je tolik?“ pozvedl obočí a podíval se na hodinky. „No, jo.“
„Někam jdete?“ pozvedla jsem obočí.
„Chtěli jsme si zahrát famfrpál, dokud je ještě světlo,“ sdělil mi Cedric. „Ale když nad tím tak přemýšlím, nechceš se přidat?“
Zarazila jsem se. Já a přidat se k nim? K němu a těm dvěma? Se Cedricem bych si i docela klidně zahrála famfrpál, ale hrát s těmi dvěma se mi moc nechtělo.
„Asi se radši budu učit to Věštění z čísel,“ prohlásila jsem a sklopila pohled ke svým poznámkách. Ale stále jsem na sobě cítila Cedricův pohled, takže jsem znovu pozvedla hlavu. Překvapeně na mě koukal. „Co?“
„Raději se budeš učit tu kapitolu, na kterou tady už pár minut nadáváš, než aby ses proletěla na koštěti?“ ujistil se.
„No, prostě chci tu večerní odměnu,“ pokrčila jsem rameny.
Ale podle Cedricova pochybovačného pohledu jsem ho moc nepřesvědčila.
„Dobře, tak moc se mi nechce hrát famfrpál s nimi,“ přiznala jsem. „Tak nějak si pořád vybavuju, jak jsi se s nimi před pár měsíci bavil o mně, a od té doby mám pořád pocit, že podle nich jsem prostě ta malá otravná holka, co tě klofla. Nebo manipulativní coura, co se zároveň tahá i s Harrym a Jamesem.“
„To není vůbec pravda,“ namítl Cedric.
„Opravdu?“ zapochybovala jsem.
„Tak pojď s námi a přesvědč se sama,“ navrhl mi Cedric.
„Hmm, to bych možná mohla,“ prohlásila jsem a zaklapla učebnici. „Ale musím si zajít pro koště.“
„To nevadí,“ pokrčil Cedric rameny. „Mám jít s tebou, nebo se sejdeme na hřišti?“
„Běž s klukama,“ mávla jsem rukou. „Sejdeme se dole.“ Cedric mi dal na rozloučenou pusu na tvář a odešel s klukama pryč. Já jsem si posbírala své učebnice a poznámky a vydala jsem se směrem k naší společenské místnosti.
Nemůžu říct, že na nějaké hraní s jeho kamarády jsem se zrovna těšila. Vlastně jsem si spíš většinu cesty nadávala, do čeho jsem se to sakra nechala uvrtat. Jediné pozitivní na tom bylo, že tam má být i Cedrik. Ale zase na druhou stranu, jsou to jeho kamarádi. Když si představím, že by někdy musela nastat situace, kdy bych si musela vybírat mezi Cedricem a mými přáteli, tak bych nevěděla, co dělat. Nechci, aby se někdy do podobné situace mohl dostat i Cedric. Proto musím překonat svůj špatný pocit z jeho přátel a nějak se s nimi zvládnout bavit. Nakonec, třeba budou i fajn.
To jsem si říkala i cestou z hradu, když už jsem nesla svoje koště. To, které jsem dostala před dvěma lety od ostatních. Tehdy to byl bezvadný dárek. Nebylo to nějaké špičkové koště, ale mě stačilo.
Jakmile jsem zavítala na hřiště, už jsem viděla, že jsou kluci ve vzduchu. Ale stála jsem tam sotva deset vteřin, než si mě všiml Cedric a zaletěl ke mně dolů.
„Ahoj,“ usmál se na mě a polibkem mě pozdravil. To už k nám přilétli i ti jeho kamarádi. „Takže tohle je Jesse…,“ ukázal na tmavovlasého kluka s nakrátko ostříhanými vlasy. Byl ze všech tří nejvyšší a nejramenatější. Působil proto dojmem, že je o něco starší než ostatní. Napomáhalo tomu i strniště na jeho tváři, které si možná proto nechával narůst. „…a tohle je Ray,“ dodal Cedric. Ray byl na druhou stranu skoro přesným opakem Jesse. Sice byl taktéž tmavovlasý, ale vlasy měl dlouhé a nechával rašící bradku. K tomu měl široké a hranaté brýle. Možná to bylo jenom tím, že teď stál vedle Jesse, ale působil dost hubeně. Ale s těmi dlouhými vlasy mi trochu připomínal Ježíše.
„Ty hraješ v mrzimorském týmu, že jo?“ podívala jsem se na Jesse. Když nevíte kudy kam, bavte se s klukem o famfrpálu.
„Jo, jsem odrážeč,“ kývl a znovu nastalo to trapné ticho.
Rychle ho ale prolomil Cedric: „Ray to zkoušel taky, ale nedostal se.“
„No, jo,“ pokrčil rameny a posunul si brýle na nose malinko blíž. „Prostě nejsem moc sportovní typ.“
„Tak to jsi na správném místě. Famfrpálové hřiště bude určitě pro tebe,“ pronesla jsem ironicky. Mírně se nad tím ušklíbl.
Chvíli na to jsme všichni nasedli na koště a vzlétli do vzduchu. Naštěstí mi díky častému pobytu v blízkosti Weasleyovic rodiny nepřišlo nijak divné trávit čas jenom s kluky. Ale naše famfrpálová hra se brzy stala docela komická. To se takhle sejde jedna střelkyně, jeden odrážeč, jeden chytač a jeden kluk, co nehraje vůbec famfrpál, aby si spolu zahráli famfrpál, ale je z toho jedno komické číslo. Ono jsem totiž prakticky všichni hráli střelce a jen si házeli s Camrálem, což jsem měla natrénováno víceméně jenom já. Cedric jako chytač se soustředil spíš na hledání a rychlost, Jesse jako odrážeč musel mít sílu a spíš dobře odrazit Potlouk a Ray byla kapitola sama o sobě. Ale byla to sranda.
Hlavně jsem si uvědomila, jak moc mi famfrpál chybí. To létání na koštěti, jak vítr sviští kolem mě, Camrál letí vzduchem a přísahám, že jsem v jednu chvíli slyšela i křik diváků z tribun. Anebo mi možná začala hrabat. Ale byl to báječný pocit.
„Ach, tohle mi chybělo,“ poznamenala jsem, když jsem přistála na zemi.
„Taky si říkám,“ pronesl Jesse. „Škoda, že ten famfrpál zrušili tenhle rok.“
„Jinak bychom si klidně mohli zahrát nějaký zápas proti Krásnohůlkám nebo Kruvalu,“ dodala jsem. „Aspoň bychom se zabavili i my ostatní mimo úkoly.“
„Ale to není špatný nápad,“ prohlásil Ray. „Bylo by tu zase něco s tím mezinárodním kontaktem, o který jim tak jde. Tohle by mohli odsouhlasit.“
„To myslíš vážně?“ zeptal se Cedric.
„Ano,“ kývl Ray. „Podle mě to projde. A jako primus s tím zítra za Brumbálem půjdu.“
Zarazila jsem se. „Ty jsi primus?“
Přikývl.
„Jak? Já myslela, že všichni tři jste v šestém ročníku.“
„Ray je génius,“ sdělil mi Cedric. „Moc mu šlo učení, až byl před námi tak moc napřed, že zvládl ve třeťáku dvoje zkoušky najednou.“
„Jo, takže jsem okraden o jeden rok na škole,“ pokrčil Ray rameny. „Ale s obranou jsem měl tenkrát problémy. Mohl za to Lockhart, který nás nikdy nic nenaučil a já jsem pak v tom byl pozadu.“
„To my všichni,“ ujistila jsem ho. „Až s Lupinem jsme se začali učit něco pořádného a teď jsme pro změnu u kleteb, které se nepromíjejí.“
Cestou k hradu jsme pak probírali naše učitele. U hradu jsem se pak zastavila a ohlédla se směrem ke hřišti. Vypadalo pustě a prázdně, když se v průběhu letošního roku moc nepoužívalo. Doufala jsem, že Ray uspěje a v příštích dnech se to změní.
A zázrak opravdu nastal. Když jsem se další den setkala se Cedricem, tak to bylo ještě před tím, než se Ray vydal za ředitelem. Takže výsledek jsem se dozvěděla až společně s ostatními z nástěnky. Na jednom místě tam bylo vyvěšeno oznámení:
Vážení studenti a vážené studentky,
tímto vám oznamujeme, že se v příštích měsících uskuteční celkem tři famfrpálové zápasy mezi školami. První zápas se bude konat 17. února a utká se spolu krásnohůlský a bradavický tým. O složení bradavického týmu rozhodnou primusové. Šampionům není účast povolena.
Albus Brumbál
Vytřeštila jsem oči. „To je už za měsíc! Sakra, jak se má takhle náš tým stihnout secvičit?“ vyhrkla jsem.
„Otázkou taky je, kdo v tom týmu vůbec bude,“ pronesla Hermiona a poklepala na pergamen připíchnutý o trochu níž. Stála tam informace o konkurzu, který se měl konat hned následující den. Jako první mě napadlo, že je to škoda, protože takhe se spousta lidí nestihne připravit. Pamatuji si, že naposled při našem nebelvírském konkurzu před dvěma lety pár lidí trénovali pár dnů předtím. A pak jsem tam byla já, která vůbec netrénovala a vlastně mě do toho konkurzu uvrtali dvojčata. Ale na druhou stranu jsem se do týmu tehdy nedostala. Jenom jako náhradnice. Jenže teď byl tenhle urychlený konkurz nejspíš kvůli tomu, jak brzo jsme měli mít zápas.
„Proč se nemůžeme zúčastnit i my?“ položil Harry otázku, jakmile se protlačil vedle nás a mohl se podívat na nástěnku.
„Nejspíš aby vás to nerozptylovala,“ pokrčila Hermiona rameny. Poodešli jsme malinko dál od nástěnky, aby se tam mohli natlačit další. „Zápas je jenom týden před vaším úkolem.“
„A pokud bude kapitánem někdo podobný Woodovi, tak to bude znamenat trénink každý den,“ poznamenala jsem.
„Jak jsi na tom vlastně s vejcem?“ zeptala se ho Hermiona.
„Už to skoro mám,“ přiznal jí Harry. Hermioně to jako vysvětlení stačilo, ale já jsem si Harryho lépe prohlédla. Něco se mi na tom nezdálo. Kdyby s tím nějak pokročil, tak by nám to řekl, ne? O dracích nám taky hned pověděl, tak proč by před námi tajil něco ohledně druhého úkolu? Anebo to má nějakou souvislost se Cedricem? Co když to jen nechce říkat přede mnout, když chodím se Cedricem? Konec konců, se Cedricem se o turnaji taky nebavíme.
Nakonec jsem nad tím zavrtěla hlavou a už jsem to dál nezkoumala. Ve Vstupní síni se k nám připojil ještě Ron, kterému jsme pověděli o famfrpálu. Byl nadšený. Takže celou cestu k Hagridově hájence jsme se bavili o famfrpále. Nebo spíš o pravděpodobném složení týmu.
Ale naše téma se změnilo hned, co jsme dorazili k Hagridově srubu na hodinu Péče o kouzelné tvory. Byl v tom totiž jeden háček. Nebyl tam Hagrid. Místo něj tam byla nakrátka ostříhaná postarší čarodějka s prošedivělými vlasy a stěžovala si, že jdeme pozdě. Naše dotazy na Hagrida odmítala zodpovědět a vedla nás ke kraji lesa, kde na nás čekal jednorožec.
V první chvíli jsem překvapeně pozvedla obočí. Tohle byla hodně velká změna oproti třaskavým skvorejšům, tlustočervovi a hypogrifovi. I když hypogrif byl taky krásné zvíře, ale na jednorožce asi nemá. Byl nádherný. V rychlosti se mi vybavila moje vzpomínka na první ročník, kde jsme hledali mrtvého jednoročce a našli Voldemorta bez těla. Zavrtěla jsem hlavou, abych tuhle vzpomínku rozehnala. Nebudu myslet na mrtvé jednorožce, když je tu jeden živý. My, holky, jsme mohli postoupit kupředu, zatímco kluci postávali pozadu. Dokonce jsme si ho mohli i pohladit. Učitelka nám mezitím vykládala o jejich kouzelných schopnostech.
Zhruba v ten moment k nám dolehlo trochu hluku a já jsem se ohlédla směrem ke klukům. Ron a Harry se o něčem hádali s Malfoyem. Harry přitom držel v ruce noviny. I na tu dálku jsem viděla, jak se mu třesou ruce z toho, jak je naštvaný. Co se tam sakra děje? Snažila jsem se něco zaslechnout, ale nedokázala jsem nic zaslechnout přes učitelčin hlas.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se jich koncem hodiny.
Harry, stále rudý vzteky, mi beze slova podal výtisk novin. Značně zmačkaný. Divím se, že ho vzteky nerozcupoval. Ale stačila mi chvilka čtení jednoho článku, abych se dostala do stejného stavu. Ta čůza Holoubková nějak vyhrabala, že je Hagrid poloobr a teď to tu rozmázla společně se všemi jeho zaváháními na pozici učitele.
Naštvaně jsem odhodila výtisk novin a vyrazila jsem rázně směrem ke zmijozelským. „Jak se opovažuješ o Hagridovi takhle lhát?“ vyhrkla jsem na Malfoye.
Zmijozelští se zarazili. Vlastně víceméně všichni okolo zpomalili a sledovali mě a Malfoye.
„Lhát? Však to byla pravda,“ ohradil se Malfoy.
„Takže to, že ho všichni nenávidíme je podle tebe pravda?“ pozvedla jsem obočí. Vzteky jsem viděla rudě.
„No, jo. Teda všichni důležití,“ dodal ještě a ušklíbl se. Zmijozelští se tomu posměšně zasmáli.
„Ty jsi takový ubožák,“ řekla jsem mu.
„Beckerová, vzdej to,“ odvěti. „Toho poloobra museli dřív nebo později vyhodit.“
„Jenže jeho nevyhodili. A ani nevyhodí,“ procedila jsem srkz zuby. „Hagrid nic špatného neudělal a to že, o něm bude vykládat lži té huse od novin, ti nijak nepomůže. Hagrid tu zůstane, o to se postarám.“
Odrkl si. „To dřív Potter vyhraje turnaj,“ odsekl.
„Kate, pojď, nech už ho být,“ snažila se mě od něj odtáhnout Hermiona.
Ještě jednou jsem po něm hodila jeden vražedný pohled a pak jsem se od něj odvrátila. Naštvaná jsem mířila k hradu. „Takový hajzl, idiot…“ mumlala jsem si pro sebe nadávky.
„Horší je Holoubková. Ta za to všechno může,“ pronesla Hermiona.
„Fakt je to husa,“ dodal Ron.
„A Malfoy idiot,“ trvala jsem na svém.
„Tak to doufej, že se nedostane do toho týmu,“ podotkl Harry.
Ztuhla jsem. „Do háje. Tohle jsem si vůbec neuvědomila. Ten tým bude vlastně složenej ze všech kolejí. Co když s ním fakt budu v týmu?“
„Jestli jo, tak budu rád, že se nemůžu famfrpálu účastnit,“ poznamenal Harry.
Se svým zoufalstvím jsem došla do hradu. Já nechci být v týmu s Malfoyem. Jestli jo, tak to radši z toho koštěte sama seskočím. Dokonce i vidina, že se nedostanu do týmu, se mi zdála přijatelnější. Večer jsem si s tímhle postěžovala Cedricovi, když jsme byli v našem kabinetu. Seděli jsme na gauči u krbu, přičemž já jsem spíš ležela a částečně se opírala o Cedrica. Ten mě zase jednou rukou objímal.
„Tohohle se obávat nemusíš. Ray tě do týmu určitě dostane,“ ujistil mě Cedric.
„Ale jenom kvůli tomu, že chodím s tebou. To je protekce,“ namítla jsem.
„Ne, to nebude protekce, protože vím, jak hraješ. Jsi na koštěti fantastická a rychla,“ polichotil mi. Vysloužil si za to ode mě jeden úsměv a jeden polibek.
„Nemůžu si tě vzít při zápase a trénincím do kapsy, abys mě povzbuzoval, až mě Malfoye něčím vytočí?“ navrhla jsem.
„Obávám se, že tak dobře jsem to zmenšovací kouzlo ještě nezvládl. A třeba nebudete spolu v týmu,“ podotkl.
„Navrhneš to Rayovi?“ pozvedla jsem obočí.
„To by asi moc nepomhlo. Primuska je z Havraspáru a kapitánka jejich famfrpálového týmu. Brinna Fraser se myslím jmenuje. Ta o tom bude rozhodovat,“ vysvětlil mi.
„Takže ani protekce tady nezabere,“ pokrčila jsem rameny. „Jak stíhá primuství a famfrpál dohromady?“
„Jednoduše, donedávna ten famfrpál nikdo tolik neřešil,“ připomněl mi.
„No, jo,“ uvědomila jsem si.
Vzápětí se otevřely dveře a dovnitř vešel James. Podíval se na ná. „Další rande?“ okomentoval naše objetí.
Malinko jsem se napřímila. „Hádám, že teď už ne. Další trénink?“
Přikývl.
„Kde je Alice?“ zeptal se Cedric.
„Asi přijde za chvíli,“ pokrčil rameny. Evidetně mu nijak nevadilo, že nám narušil naši klidnou chvilku a posadil se naproti nám. Ale až tak moc mi to nevadilo, protože na tohle jsem si i docela zvykla. Tahle situace, kdy já a Cedric se tady povečeru scházíme, a vtrhnou nám do toho James a Alice, kteří jdou trénovat. To je tak když míváte rande v trénující místnosti. Míň by to bylo divné, kdyby spolu James a Alice chodili, to by pak nebylo tak divné. Měli bychom z toho takové dvojrande. Vlastně ta představa Jamese a Alice není tak špatná… Že bych si zahrála na dohazovačku?
Dřív, než jsem stihla svoje dohazovací plány začít nějak více promýšlet, dovnitř vešla Alice. S úsměvem na tváři a zařící jako sluníčko dovnitř vešla a posadila na gauč vedle Jamese.
„Ahoj,“ pozdravila.
„Proč se tak usmíváš?“
„Dokázala jsem to. Před chvílí jsem to zvládla,“ oznámila nám.
„Co?“ napřímila jsem se. „Odhalila si, kdo umře?“
„Ne, tohle ne,“ mávla nad tím rukou. „Ale teď zvládám vidět aury.“
James se náhle narovnal a se zájmem se na ní obrátil. „Opravdu? Pravé aury?“
„Jak to vypadá?“ ptal se Cedric.
„Jak to děláš?“ zajímala jsem se já.
„Prostě mi stačí se teď na někoho zadívat, nějak se soustředit a pak ho najednou začnou obklopovat barvy,“ vysvětlila nám. Hned pár vteřin na to se na nás zadívala a mírně přitom přimhouřila oči. Následně je znovu zcela otevřela a už se na nás dívala normálně. „Tak a teď jste vy dva zahaleni v nějakých růžových barvách. Teda ta u vás aspoň převažuje.“ Otočila se pak na Jamese. „U tebe převládají tmavé barvy.“
„A co to znamená?“ zeptal se Cedric.
„To nevím,“ pokrčila rameny. „Legendu mi k tomu nedali. Ale je to fascinující pozorovat. Každou vteřinou se ty barvy mění.“
„A k čemu vlastně slouží?“ optala jsem se já.
Místo Alice odpověděl James: „Může toho o nás hodně odhalit. Třeba jací jsme. Jak povahou, tak i schopnostmi. I něco o našich vztazích s ostatními. Proto se ty barvy tak mění.“
„Jo, s tím souhlasím,“ potvrdila to Alice a zadívala se na mě a na Cedrica. „Mohli byste si od sebe malinko odsednout? Chci něco zkusit.“
Trochu jsem se nad tou žádostí podivila, ale já i Cedric jsme se od sebe odtáhli. Každý z nás se posunul na jeden konec gauče a zůstavala tak mezi námi mezera, do které by se vměstnali dva lidi.
„Přesně jak jsem si myslela. Té růžové ubylo,“ prohlásila Alice. „Můžete si zase sednout k sobě.“
Udělali jsme to. Napůl jsem se přitom o Cedrica opřela a on mě jednou rukou objal.
„Růžová se vrátila. Jsem přesvědčená, že růžová bude znamenat něco se zamilovaností.“
„Tak co potom uvidíš teď?“ optal se James a popošel k nám. Vedle mě bylo na gauči ještě volné místo, a právě tam se posadil. Přímo vedle mě, takže jsme se boky a nohama trochu dotýkali. Takže jsem tam seděla mezi dvěma klukama.
Počkat, jak to myslel tou větou? Co by měla teď vidět? Narážel tím snad nějak na to, že růžová by měla znamenat zamilovanost? Že by tam snad teď měla spatřit růžovou? Protože by byl do mě zamilovaný.
„Tohle je zajímavý. U všech přibyla nějak červená,“ pronesla Alice a fascinovaně nás pozorovala. Já jsem jsem trochu zmateně pozvedla obočí. „Kate, ty teď máš ze Cedricovy strany růžovou, ale z Jamesovy takovou červeno fialovou. A vám dvěma zbylým tam přibyla taková tmavě červená.“ Uf, žádná růžová nikde nepřibyla.
„Ale co znamená červená?“ zeptal se Cedric.
„To nevím, to si vy musíte nějak spojit se svými pocity,“ pokrčila rameny. „Já budu teď zkoumat ve škole aury a chování ostatních, ať to nějak odhalím. Pak ti na to možná odpovím líp.“
Jaké bude složení bradavického famfrpálového týmu?
Bude muset být Kate s Malfoyem v týmu?
Vyhrají zápas proti Krásnohůlkám?
Jak pokročí Alice v odhalování významů barev v aurách?