78. kapitola – Schůzka se Smrtí

kapitola78„Jakou máme šanci vyhrát ten dnešní zápas?“ zeptala jsem se bezradně svých přátel u snídaně.

„Zvládnete to,“ ujišťoval mě Harry.

„Já nevím,“ zamumlala jsem a bezradně se podívala do svého talíře. Měla jsem tak sevřený žaludek, že jsem se nedokázala ani pořádně nasnídat. Přijde mi, že takhle nervózní jsem nikdy před zápasem nebyla. Ale většinou jsme hrali jenom s jinou kolejí o pohár, tentokrát jsme hráli s jinou školou. A už finálový zápas. Po tom, co Kruval porazil Krásnohůlky, teď bude záležet na všem. Pokud nás porazí, tak bude totálním vítězem nad námi i Krásnohůlkami. Ale jestli porazíme my Kruval, tak budeme naprostými vítězi my. Takže vůbec žádný nátlak.

Rozhlédla jsem se po Velké síni. Chtěla jsem zjistit, jestli tu je ještě někdo z mého týmu. Ale místo toho se mi podařilo zahlédnout Cedrica u mrzimorského stolu a zrovna se díval mým směrem. Na chvíli jsem zachytila jeho pohled, ale hned jsem uhnula. Poslední měsíc je to mezi námi docela divné. Tu hádku z knihovny jsme si nikdy nevyříkali a neusmířili se. Prostě jsme to nějak přešli a stalo se z toho tabu téma. Teda dokud nezačala nějaká nová hádka. Většinou stačilo zmínit Jamese nebo Harryho. Radši jsem proto už o nich nemluvila. Jenže včera mi jedna zmínka o Harrym ujela. Takže od včerejška spolu asi znovu nemluvíme. Ale ne, nesmím se tím nechat rozptylovat nebo se tím zbytečně trápit. Zápas. Soustředíme se na zápas.

„Už půjdu do šatny,“ řekla jsem přátelům.

„Hodně štěstí na hřišti,“ popřáli mi.

Ve famfrpálové šatně pak bylo hodně znát napětí. Nikdo nemluvil. Prostě jsme se převlíkli, sedli si a čekali. Ani Fred nedělal moc vtípky, což bylo docela neobvyklé. Měl taky někdo tak sevřený žaludek jako já?

Nakonec začala mluvit jako obvykle před zápasem Brianna. Nejdřív nám shrnula naši strategii a pak začal její motivační proslov: „Vím, že jsem na vás byla tvrdá, takže mě teď bude hodně z vás proklínat a nenávidět.“

„To je pravda,“ skočil jí do řeči Fred a ušklíbl se. „Začínáš mě strašit i ve snech. Vážně.“

A nejen jeho. Párkrát mě taky honila ve snu s koštětem v ruce. Ale to jsem nahlas neřekla. Brianna se na Freda totiž zamračila za to, jak jí skočil do jejího proslovu, takže jsem se neodvážila promluvit.

„Ale všechen ten můj teror se dneska zúročí. Dnes je ten den, kdy vezmeme všechen svůj vztek a frustraci a ukážeme jim, jak se pořádně hraje famfrpál! Myslí si, že když dokázali porazit Krásnohůlky, tak jsou lepší než my. Ale to není pravda!“ vykřikla náhle, až z toho Heidi nadskočila. „Trénovali jsme častěji a tvrději! A to my věčte, koukala jsem jim na rozpis tréninků. Tak teď půjdeme na hřiště a ukážeme jim, jací jsou oproti nám slaboši! Tohle jsou Bradavice! Tohle je naše škola, naše hřiště a my je nenecháme, aby nám to sebrali! Tady nás neporazí!“

Sevřela jsem ruku v pěst. Brianna měla pravdu. Tohle je naše škola, tady nás nesmí porazit. Nabuzená jsem se společně s ostatními zvedla a vyrazila na hřiště. Byla jsem odhodlaná porazit Kruval. Možná mají Viktora Kruma a naši nejlepší školní chytači jsou šampióni, ale i tak je můžeme porazit. Pořád jsme tu ještě my, střelci. Tentokrát je nepusíme k Camrálu. Budou prosit, aby se ho jen mohli dotknout.

Když jsem tam stála, připravená na zemi, tak jsem se už nemohla dočkat, až Hoochová pískne a zahájí zápas. Skoro jsem i slyšela, jak vítr volá moje jméno. Nasedla jsem na koště a vzlétla do vzduchu. Rozestavěly jsme se ve vzduchu v kruhu uprostřed hřiště kolem madam Hoochové a míčů. Potlouky byly vypuštěny, Zlatonka taky. Teď ještě Camrál.

A pak Hoochova pískla a zároveň vylétl i Camrál. Vyrazila jsem za ním jako splašená střela a opravdu jsem u něj byla první. Chytla jsem ho těsně kruvalskému střelce před nosem. Dokonce jsem i cítila, jak jsem se rukou otřela o jeho Camrál. Ale měl smůlu, získala jsem ho já.

Ani jsem se nenamáhala s nějakým bržděním a jako splašená střela letěla dál. Co na tom, že to bylo k našim brankám. To byla Briannina strategie. Získali jsme Camrál, čas na přeskupení. Taky už tam byla připravená Heidi. Prolétla jsem nad ní a upustila Camrál. Spadl ji přímo do náruče a ona už vyrážela k brankám. Tam byla suž připravená Angelina kousek od branek. Heidi přiletěla kus nad ní, rozmáchla se, aby hodila Camrál, ale místo toho ho upustila. Sletěl k Angelině, která ho prakticky odkopla do branky takovou silou, že ani jejich brankář nestihl zareagovat. Brianna nás nutila učit se tenhle manévr celé týdny, ale fakt se to vyplatilo.

Kruvalští sotva stihli postřehnout, že jsme si stihli přihrát, natož strefit gól. Byl to pro ně šok. a to je vyvedlo z míry. Byli jsme na ně moc rychlí. Tímhle tempem jsme stihli střelit ještě další dva góly, než jim náš trik došel a už se nenechali nachytat. Kdykoliv některá z nás někde byla připravená, najednou se nad ní objevil kruvalský střelec. Jednou si Heidi neuvědomila, že nade mnou je jeden kruvalský střelec a poslala mi Camrál. Získal ho tak oni. Potom trefili i branku. Chybička se vloudila.

Ale když už takhle prohlédli náš trik, tak jsme ho otočili. Začali jsme si házet Camrál i horem. Znovu jsme tak úspěšně zblbli kruvalské. Nakonec nevěděli, jak nám bránit. Být nad námi nebo pod námi? Nějak jsme tam takhle střídali pořád různé polohy s bradavickými střelcemi, ale měli to kluci marný. Vyhrávali jsme.

Ani jsem pak pořádně nevnímala, jaké je skóre. Až moc jsem se soustředila na hru. Vyhnout se, uhnout Potlouku, nahrát, chytit přihrávku, střelit gól. Na sledování skóre nebyl čas. Podívala jsem se po tabuli až ve chvíli, kdy se ozval Lee, že se objevila Zlatonka. Skóre bylo 190:30. Je to dobrý, může si Krum chytit Zlatonku. Že jí chytí Malfoy jsme ani nedoufala. Už od února asi nikdo nedoufal, že se v tomhle podaří nějak Kruma porazit. Vždyť chytil Zlatonku i na mistrovství. Jediná naše naděje jsme byli my střelkyně, a to jsme splnili. A Camrál měla pořád Angelina, takže teď nehrozilo, že nám v naší nepozornosti nahází další góly.

Tak jsem v klidu sledovala, jak Krum letí za Zlatonkou. Nejspíš si chce zopakovat situaci na mistrovství a aspoň si zachovat čest. Sledovala jsem, jak se k ní přibližuje, i jak se k nim o kus dál blíží z trochu jiného úhlu Malfoy. Viděla jsem, jak částečně blokuje cestu Krumovi, odstrkává jeho ruku a…. chytá Zlatonku? On chytil Zlatonku? Malfoy právě vážně předehnal Kruma a chytil Zlatonku. Vidím dobře? Nezhoršuje se mi zrak? Neměla bych si půjčit Harryho brýle?

Jako by celý svět byl na chvíli v šoku stejně jako já a až po chvilce někdo zapnul hlasitost světa a ozval se jásot z tribun. Skoro jsem i čekala, že se z toho začnou bořit tribuny. Malfoy držel Zlatonku vítězně nad hlavou a obletěl hřiště.

„Becker, zavři tu pusu, když na mě zíráš,“ ušklíbl se, když letěl kolem mě letěl. Potupeně jsem si uvědomila, že má pravdu. Ačkoliv se to zdálo nemožné, chytil Zlatonku. Ale hlavně jsme vyhráli zápas. Byl čas se radovat.

Tentokrát jsme měli povolenou oslavu ve Velké síni. Že by učitelé tušili o té poslední mezikolejní? Anebo asi předvídali, že se bude všude oslavovat, a chtěli nás mít všechny pod dozorem. Bylo to pro ně snazší. Ale moc jim to nevyšlo. Fredovi a Georgeovi se povedlo potají mezi studenty roznést, že se pak bude konat u nás na koleji malá afterparty.

Částečně to mělo pozitivní důsledek pro profesory. Když nás totiž někdy po déváté začaly rozhánět z Velké síně, tak nás tolik neprotestovalo. Všichni se vydali do svých kolejí a v případě Zmijozelu to byla i úplná pravda. Pochybuju, že by je k nám někdo zval. Hlavně oni měli plno práce s oslavováním Malfoye jako kdyby nějak významně zvrátil zápas. Ale bylo to v jeho koleji, tam ať si o klidně vyhlásí za Boha na zemi, hlavně ať to nevnucují i nám.

Nemám teda ponětí, jak dokázali Fred a George zřídit afterpárty, když byly celou dobu ve Velké síni, ale na koleji nás čekalo snad ještě víc jídla a pití než po prvním zápase. Oni si snad najali domácí skřítky. Ještě ke všemu tu bylo i pár mrzimorských a havraspárských vlajek, aby si nepřipadali ukřivděně. Hlavně erby Bradavic. V jedné části zřídili i takový provizorní taneční parket. Byla tam prostě trocha vyklizeného místa a gramofon.

Ale tahle afterpárty měla jednu nevýhodu. Dole ve Velké síni bylo dost místa, takže mi nedělalo velké potíže na něj nenarazit. Jenže tady bylo méně prostoru. Narazila jsem na něj při tanci s Hermionou, u které mi trvalo dost dlouho, než se mi ji podařilo vytáhnout na nohy. Ale po pár písničkách se uvolnila. Já jsem zavřela oči a vnímala jsem ten rytmu. V tu chvíli jsem vrazila do někoho za sebou. Otevřela jsem oči a otočila se, abych se dotyčnému omluvila, ale v tu chvíli jsem zjistila, že to je Cedric. Zarazila jsem se a zůstala jsem tam jen stát. On byl asi taky překvapený, protože se ani nepohnul. Stáli jsme tak blízko, že mě skoro držel v objetí.

„Mohli bychom si promluvit?“ zadíval se mi do očí.

Chci si s ním promluvit? Měla bych. Je na čase to vyřeši. Ale proč zrovna teď? Nejspíš se na to bude těžko hledat nějaká vhodná doba. Obzvlášť když ani nevím, kam tenhle rozhovor povede. To se zjistí za chvíli. Proto jsem přikývla.

Odešli jsme stranou od ostatních, ale všude bylo dost hluku a nebylo tam žádné soukromí. „Nepůjdeme nahoru?“ kývl hlavou směrem k ložnicím.

Kývla jsem. Jinde nějaké místo, kde nás nikdo rušit nebude, asi nenajdeme.

Museli jsme se vydat do těch chlapeckých, protože do našich by se nedostal. Nemám ani ponětí, do ložnice kterého ročníku jsme vlezli. Jenom jsem poznala, že to není čtvrtý.

Podívala jsem se na Cedrica. Tak teď to přijde. Rozejdeme se? Poslední dobou je mezi námi dost dusno. Vede to právě k tomuhle?

Nadechla jsem se, abych promluvila, ale Cedric mě předběhl. „Chci se ti omluvit.“ Jeho věta mě překvapila. Nečekala jsem, že se omluví. „Už vím, že jsem udělal chybu. Zbytečně jsem žárlil. Teď už je mi jasný, že mezi tebou a Harrym nikdy nic nebude a budete navěky kamarádi.“

„Vážně?“ ujišťovala jsem se.

„Vážně,“ přikývl.

„A James? Na něj si žárlil taky,“ připomněla jsem mu.

Trochu nakrčil čelo. „Přiznávám, že toho pořád moc nemusím,“ řekl mi. „Ale slibuju, že se budu snažit to překonat.“

„Počkat, takže ty si myslíš, že tahle tvoje omluva postačí?“ zamračila jsem. „Poslední měsíc jsem si musela dávat pozor na to, co před tebou říkám, abych nevyprovokovala nějakou hádku! Kdybych to totiž nedělala, tak bys z jedné zmínky některého jejich jména vyvodil… Já nevím co!“

„Já vím a je mi to líto,“ zopakoval znovu Cedric a zadíval se mi do očí.

„Ale proč by to měla tvoje omluva spravit? Proč ses sakra vůbec musel poslední měsíc chovat jako žárlivej cvok?“ vyjela jsem na něj.

„Protože tě miluju!“ vyhrkl najednou Cedric.

Překvapením jsem na něj zůstala koukat a oněměla jsem. On vážně řekl, že mě miluje? Jako vážně miluje? Jako s láskou? Takovou tou červenou, srdcovitou?

„Nečekám od tebe teď hned, že mi to řekneš taky,“ pokračoval Cedric. „Nechci na tebe naléhat a nějak tě vystrašit. Tohle… Sakra, takhle to nemělo být. Nechtěl jsem ti to říct takhle. Ale teď to aspoň víš. Já prostě nechci přijít o to, co je mezi námi. Nechci tě ztratit.“

„Neztratíš mě,“ vypadlo ze mě, až jsem z toho byla taky překvapená. Prostě jsem to řekla, protože jsem si tím byla stoprocentně jistá. Nechtěla jsem to mezi námi ukončit. Chtěla jsem s ním být dál. Bylo mi s ním dobře a… „Taky tě miluju.“

Jakékoliv problémy jsme za poslední měsíc měli, právě teď zmizely. Byla jsem tu já, on a naše láska. Za chvíli mezi námi nebyla v pokoji už ani žádná vzdálenost. Byla jsem u něj v objetí, tak jak to mělo být, a už se nevyznávali lásku slovy, ale polibky. Ten večer mezi námi bylo o dost víc vášně než kdy dřív.

Večírek se nakonec musel rozpustit někdy kolem jedné hodiny ranní. To k nám mířila naštvaná McGonagallová. Nikdy bych nevěřila, že se podaří nějaký večírek tak rychle uklidit. Fred a George na to museli mít určitě připravený nějaký systém, protože jinak nechápu, jak zvládli všechno, tak rychle schovat. Během pěti minut vypadala společenské místnosti jako obvykle a všichni jsme byli schovaní na pokojích. Ale tentokrát už se tam žádné minipyžamové párty nepořádaly. Dneska bylo z cízích kolejí jenom pár jedinců a ti se pak zvládli proplížit zpátky na svou kolej. Navíc většina byla asi dost unavená. Minimálně já jsem usnula rychle.

Následující ráno se mi vážně nechtělo vstávat. Nejradši bych se ještě válela v posteli, ale Gucci mě z ní vytáhl. Ale tentokrát jsem si nebyla zaběhat, jenom jsem ho vyvenčila. Cestou jsem pak vzpomínala na včerejší večer. Nebylo proto divu, že při návratu do ložnice jsem se trochu culila.

„Och, ne. To jsi zase potkala Cedrica, že se takhle tváříš?“ okomentovala můj výraz Levandule, když jsem vlezla do ložnice.

„Vždyť jsou rozhádaný, ne?“ zeptala se Parvati.

„Vlastně jsem se právě včera usmířili,“ odpověděla jsem Parvati. „Ale ne, nepotkala jsem ho. Jenom jsem teď trochu vzpomínala na to včerejší usmiřování.“

„Takže proto jste se vytratili do té chlapecké ložnice,“ prohlásila Levandule.

„Do ložnice?“ podívala se na mě podezřívavě Hermiona.

Vytřeštila jsem oči, když jsem si uvědomila, jak tohle všechno může znít. „Nic nebylo!“ vyhrkla jsem hned a začala se přitom červenat. „Teda… prostě jsme se líbali a tak, ale… Nespali jsme spolu.“

„Vážně?“ usmála se potuleně Levandule.

„Vážně,“ ujistila jsem ji. „Na to je moc brzo… že jo?“ Doteď jsem si tím byla jistá, ale teď mě znejistěla.

„To záleží, jak moc jste spolu daleko,“ pronesla Parvati.

„No, nespali jsme spolu, ale…“ V hlavě jsem si rychle promítla, kam až jsme spolu zašli. Nemám přehled v rozdělení těc met, ale na konec jsme spolu určitě nedošli. Převážně jsme se vždycky líbali a pak v tom byli i někdy takové podkošilní hmaty. „Včera mi řekl, že mě miluje.“

„Kecáš,“ řekla Parvati.

„A co jsi mu na to řekla ty? Nebo udělala?“ optala se Levandule.

Radši nechci vědět, co jsem podle ní měla udělat. „Řekla jsem mu, že já jeho taky. Ale myslíte, že teď bude čekat, že se s ním někdy budu milovat?“

„Jednou to určitě chtít bude,“ ujistila mě Levandule.

Tímhle mi nasadili brouka do hlavy. Čeká to teď ode mě? Vždycky jsem tak nějak předpokládala, že ta chvíle někdy nastane ale spíš až později. Tohle bylo moc blízko. Nějak jsem si to nedovedla představit. Nikdy jsme přitom líbání a mazlení nezacházeli nějak daleko. Cedric na mě nijak nenaléhal a mě to vyhovalo. Jenže co když chce víc? Co když mi něco takového i naznačuje a já to jenom nechápu? Ale kde by se i něco takového dalo provést? Nějak se mi nelíbí představa, že bych se měla poprvé milovat v nějakých chlapeckých ložnicích, kam navíc může každou chvíli vtrhnout nějaký další její obyvatel.

Přemýšlela jsem nad tím, když jsem se převlíkala. Přitom jsem si uklidila do skříně svůj famfrpálová hábit a všimla jsem si, že mi z jeho kapsy něco vypadlo. Nějaký pergamen. Sehla jsem se pro něj a podívala se na něj. Rázem jsem měla všechny myšlenky na možný sex se Cedricem z hlavy vyhnané. Nechápala jsem, kde se tam tenhle vzkaz vzal, a právě proto jsem svolala na odpoledne setkání našeho Klubu přátel bilokantů. Chtěla jsem to ukázat všem najednou a probrat to s nimi. Hlavně tedy s Alice a s Jamesem, kterých se to týkalo, protože oni mi přislíbili pomoc. Elizabeth to pak budu muset nějak sdělit později.

„Tohle je snad poprvé, co je nás tu tak hodně,“ konstatovala Alice ve chvíli, kdy do našeho kabinetu vešel i James. Kromě nich tu byli i Hermiona, Ron a Harry a vedle mě seděl Cedric.

„Měli bychom si to zapsat jako rekord,“ poznamenal Ron.

„Radši bych se dozvěděl, proč jsme vlastně tady,“ pronesl James a překřížil si ruce na hrudi.

„No, chtěla jsem se setkat kvůli tomuhle,“ vytáhla jsem srolovaný pergamen a podala ho ostatním, aby si ho mohli přečíst. Ani jsem se na něj nemusela dívat, protože po dnešku jsem ho znala skoro nazpaměť. Byl to návod na vyvolání Smrti.

„Kde jsi ho vzala?“ zeptala se Alice.

„Vypadl mi z kapsy a nemám ponětí, jak se do ní dostal,“ sdělila jsem jim.

„Někdo ti ho musel podstrčit,“ prohlásil Cedric. „Někdo, kdo věděl, o co se snažíš.“

„Jenže všichni, kdo o tom vědí, jsou tady,“ připomněla Hermiona.

„Kromě Elizabeth,“ namítl James.

„Ale s tou jsem v posledních dnech nemluvila,“ zamítla jsem tuhle myšlenku. „Navíc je na tom ještě něco divného.“

„Myslíš to, že jsi psala ty?“ podíval se po mě Harry, který právě držel pergamen v ruce. „Nebo aspoň to vypadá jako tvoje písmo.“

„Tohle je tvoje písmo?“ ujišťoval se Cedric. Podívala jsem se po něm. Kupodivu mu nijak nevadilo, že Harry dokázal rozeznat moje písmo, anebo na sobě nenechal nic zná. Možná tu včerejší omluvu s nežárlením bere vážně.

„Jo,“ přikývla jsem. „Ale nepamatuju si, že bych to psala. Vlastně jsem nad tím dneska hodně přemýšlela a snažila jsem se vybavit si posledních pár týdnů a někdy si nevybavuju, co jsem dělala. Jako bych tam měla prázné díry.“

„Já taky,“ přiznal Harry.

„Já taky, ale říkal jsem si, že jsem prostě už stihl zapomenout, co jsem dělal.

„Je tu někdo, kdo si dokáže vybavit všechno z posledních týdnů?“ zeptala se Alice. „Protože já mám ty výpadky taky.“

Rozhlédla jsem se okolo. Nikdo se nepřihlásil nebo nezvedl ruku. „Že by si někdo pohrával s naší hlavou?“ navrhla jsem. Pár lidí se podívalo na Jamese. Kupodivu ne Cedric.

„Přísahám, že já jsem nic neudělal,“ bránil se James. „Jsem taky oběť.“

„Takže nám někdo vymazal pár vzpomínek z hlavy, a přitom donutil Kate, aby tohle napsala,“ shrnula to Hermiona.

Podívala jsem se na Jamese. „Čistě teoreticky kdyby mě někdo jako ty donutil něco napsat, jak moc bych byla schopná do toho zakomponovat skrytý vzkaz?“

„Moc ne,“ odpověděl mi.

„V tom případě jsem to napsala buď zcela z vlastní vůle anebo někdo napodobil hodně dobře moje písmo,“ prohlásila jsem. „Je tam jeden skrytý vzkaz v tajném jazyce, který jsem vymyslela s Annie, když nám bylo šest let. Teda mně bylo šest let, jí osm.“

„Jaká je šance, že by někde existovalo ještě nějaké tvoje já?“ zeptal se Harry.

„Asi taková, jakože je možné cestování časem,“ připomněla Hermiona. „Ale nevím, kde Kate za pár hodin sebere obraceč času a jiné cestování časem neznám.“

„Já jo, ale to nejbližší bude možné až… 14. února 1998. Navíc tou dobou budu někde v zajetí nebo ve vězení, takže nevím, jestli by se mi tou dobou povedlo předat mi další vzkaz do dneška.“ Všimla jsem si, že většina z nich na mě koukala trochu překvapeně. „Někdy vám budu muset povědět tu historku o tom, jak jsem cestovala časem.“

„Myslíš ze 14. února 1993?“ zeptal se James.

„Jo,“ přikývla jsem. „Aspoň nejsem jediná, kdo to zná. Ale tohle cestování časem s tím vůbec nijak nesouvisí. Důležitý je tady ten návod na vyvolání Smrti.“

„Co bylo napsané v tom vzkazu?“ zeptal se Harry.

„Že tomu návodu můžu věřit a že je vážně ode mě. Jednou to prý možná pochopím,“ odpověděla jsem mu.

„To zní jako to cestování časem,“ poznamenal Ron.

„Možná,“ připustila jsem. „Ale hlavní je, co teď s tím udělat. Já bych to docela ráda podnikla.“

„Může být nebezpečné. Může to být nějaká past, když nevíme, odkud se to vzalo,“ namítla Hermiona.

„Anebo dar z nebes. Podle mě byste to měli zkusit,“ povzbudivě se na mě usmál Cedric.

Pohlédla jsem na něj. Bylo příjemné mít jeho podporu.

„Fajn, tak pojďme hlasovat,“ prohlásil James. „Kdo je proti?“ Ruku zvedla jen Hermiona

„A kdo je pro?“ zeptal se znovu. Tentokrát jsem zvedla ruku já, Cedric, Harry, Ron, James a Alice. „Je mi líto Hermiono,“ pokrčil rameny.

„Kdy se do toho pustíme?“ zeptala se Alice.

„Jsou tam napsané nějaké přípravy. To chvíli potrvá,“ řekla jsem jí.

„Především tam jsou vypsané čtyři druhy bilokantské moci, včetně té nebelvírské,“ připomněla Hermiona „Máte zmijozelskou, mrzimorskou, a jestli se přidá i Elizabeth, tak i havraspárskou. Ale pořád vám tam chybí ta nebelvírské.

„Tohle řeší druhá stránka,“ oponovala jsem a natáhla se pro pergamen „Nevím, jak jsem to psala, ale vypadá to, že jsem myslela i na tohle. Vyloženě tu píšu, že nebelvírana můžu nahradit astrální mocí a nějakou osobou blízkou osobou, která tam bude v zastoupení. Kdo se hlásí dobrovolně?“

„Jestli to má být tobě blízká osoba, tak by to měl být Cedric,“ navrhla Alice. „Stejně je tady z vás bilokantů nejstarší.“

„Díky, ségra, ale já chtěl spíš navrhnout Harryho,“ ozval se Cedric.

„Mě?“ pozvedl Harry obočí. „Proč mě?“

„Kvůli tomu vašemu poutu,“ vysvětlil to Cedric.Myslím, že to v tomhle případě převáží to mezi mnou a Kate.“

„Nebo co spolu děláte,“ zamumlala potichu Hermiona a já po ní střelila pohledem. Začala jsem se červenat. Doufám, že to Cedric neslyšel.

„Navíc jsi z Nebelvíru. Na reprezentování nebelvírských schopností se hodíš víc,“ pokračoval Cedric. Uf, takže Hermionu nezaslechl.

„Takže to bude Harry. Teď jenom uvařit ten lektvar, co tu je napsaný, a domluvit se s Elizabeth. Bude to trvat asi pár týdnů.“

Moje předpověď byla správná, příprava opravdu nějakou dobu trvala. Aspoň jsem měla nějakou prokrastinaci od učení ke zkouškám. Bohužel se začínali už docela blížit. Poslední se měly konat v den třetího úkolu. Skoro každý, koho jsem znala, měl něco na práci. Většina se učila na zkoušky stejně jako já, ale asi jen málo z nich připravovalo vyvolávání Smrti. Ale aspoň míchání toho lektvaru pro Harryho byla dobrá příprava na lektvary. Ten recept mi byl i docela povědomý, nejspíš je to nějaká obrácená variace na lektvar pro zbavení se schopností. Přísady byly podobné, jen se v několika případech lišily, a především byla odlišná jejich příprava.

Jediní, kdo se nemuseli trápit se seancí nebo se zkouškami, byli šampioni. Ale ti se zase připravovali na třetí úkol. Ten večer, kdy se konala ta naše sešlost, se měli vydat večer na famfrpálové hřiště. Tam zjistili, že třetí úkol bude bludiště, uprostřed kterého bude ukrytý pohár. Jenže pak se to nějak zkomplikovalo cestou odtamtud, když chtěl Krum mluvit s Harrym o Hermioně a objevil se tam pan Skrk, který se choval divně a pak zmizel. Bylo to celé dost divné. Stejně jako jednou jeden Harryho sen na hodině Jasnovidectví, po které se vydal za Brumbálem a tam pak omylem nahlédl do jeho Myslánky. Měla jsem takové neblahé tušení, že se něco chystá.

Ale zatímco se dělo tohle všechno, tak se Harry snažil připravovat na turnaj. Snažili jsme se mu v tom pomáhat. Já jsem se pořád držela své zásady pomáhat jemu a nechtěla jsem proto nic vědět o Cedricovo trénincích. S ním jsem chodila akorát po ránu běhat, ale to bylo spíš proto, že nás to prostě bavilo. Navíc se začínalo oteplovat a pozemky byly brzo ráno vždycky prázdné, čehož jsme občas využívali. Jenom jsem se pak někdy vracela do ložnice trochu od trávy. Ještě jsme spolu ale nespali nebo nějak dál nepokročili. Pořád to bylo jen líbání a mazlení. Mě to vyhovavalo, ale začínalo mi čím dál vrtat hlavou, jestli to vyhovuje i Cedricovi.

Napsala jsem proto dopis Annie, kde jsem ji žádala o radu. Jednoho víkendu mi od ní přinesla Hedvika odpověď.

Kate,

jsem naštvaná. Pořád nemám žádnou fotku Cedrica a nevím, jak vypadá.

I když je mi jasné, že tohle s tím nesouvisí. Neměli bychom se nechat ovlivňovat vzhledem a bla bla bla… Jasně, ale jestli je sexouš a ty ho chceš bez trička, tak jen do něj.

Jo, a tohle je právě ten problém, co si musíš zodpovědět. Jak moc daleko chceš zajít? Kdy chceš tam zajít? Jsi na to připravená?

Podle toho, jak Cedrica popisuješ, bude nejspíš ten správňáckej typ, který tě bude na rukou nosit a počká, dokud nebudeš připravená. Vždyť tě miluje, proboha! Nejspíš ti z toho udělá takový dokonalý romantický zážitek. Všude růže, svíčky, nějaká romantická hudba a možná ti i vyčaruje výřivku… Jen si to představím, tak ti závidím.

Tak si s ním o tom prostě promluv. Zapamatuj si, že ve vztahu je důležitá komunikace. Prostě mu řekni, co chceš, čeho se bojíš a on se pak zachová jako princ na bílém koni a všechno bude v pořádku.

Hlavně mi nezapomeň poslat tu jeho fotku!

Annie

P.S. Hodně štěstí se Smrtí! Pozdravuj ji ode mě. J

Nad její poslední poznámkou jsem se zasmála. Už jenom ta představa, že budu mluvit se Smrtkou a řeknu jí, že ji pozdravuje Annie, je směšná. Ale hrozí tam, že si Smrtka řekne, že se pak za Annie zastaví na kafe a ještě by si ji mohla odnést. Raději ji pozdravovat nebudu.

Shodou okolností bylo pro tohle už všechno připravené. Především byl hotový lektvar pro Harryho a s Elizabeth jsme byli dohodnutí. Právě kvůli ní jsme celou tuhle seanci museli posunout na víkend. Zvažovali jsme, že by se za námi do školy prostě přesunula letaxem, ale prakticky by to bylo nepovolené proniknutí do školy a nikdo z nás nechtěl riskovat případné přerušení profesory. Usoudili jsme, že v Prasinkách na to budeme mít větší klid. Teď bylo prospěšné, že tam měla Elizabethina máma dům. Měli jsme místo. Jen se tam o víkendu nepozorovaně přesunout. Ještě štěstí, že známe tajné chodby z Bradavic.

Naše skupinka se proto sešla v sobotu po obědě v chodbě u sochy jednoooké čarodějnice. První se vydal Harry, který tuhle chodbu znal nejlépe. Hned za ním Alice, Hermiona a Ron. Následoval Cedric a pak já. Sjela jsem dolů po jakési kammené kluzavce a přistála na nějaké vlhké hlíně. Cedric mi hned pomohl vstát a za mnou pak přijel James. Nechali jsme ho schválně jít jako posledního, kdyby se tam někdo objevil a viděl nás, James by mu mohl upravit paměť. Chodba nebyla moc široká, a tak jsme museli jít za sebou. Trvalo hodně dlouho než, jsme došli na konec chodby ke schodišti a snad ještě delší dobu, než jsme po schodišti vystoupali nahořu k padacím dvířkám, ale pak už jsme konečně byly v Medovém ráji.

Zjistili jsme, že mimo bradavický návštěvní víkend Prasinek, tu moc lidí není. Kdykoliv jsme tu byli v některý z těch legálních dnů, tak tu bylo narváno bradavickými žáky. Teď tu bylo jenom několik lidí. Dalo nám proto hodně práce se nenápadně proplížit z jejich sklepa ven, hlavně když nás bylo tolik. V nějaký normální den bychom nejspíš zamířili ke Třem košťatům na máslový ležák, ale za téhle situace jsme jeho dveře i s vývěskou prošli bez povšimnutí. Tentokrát už byl James vepředu a vedl naši skupinku, protože kupodivu dobře věděl, kde je jejich dům.

Já to sice věděla taky, ale šla jsem až se Cedricem vzadu. Drželi jsme se za ruku a oproti ostatním jsme se trochu courali. Ale když ono bylo venku tak pěkně, teplo, tak proč někam pospíchat? Nebylo proto divu, když nám v jednu chvíli trochu utekli a zmizeli za rohem. Využil toho Cedric a stejně tak i toho, že poblíž nebyl žádný další obyvatel Prasinek. Přitáhl si mě k sobě, přitiskl mě ke zdi a políbil mě. Byla jsem jeho náhlým jednáním překvapeným, ale moje tělo a ústa začala reagovat dřív, než si to mozek uvědomil. Prostě jsem mu ten polibek začala oplácet a ruce mu přitom zabořila do vlasů.

„Promiň, prostě jsem nedokázal odolat,“ řekl Cedric poté, co jsme se od sebe konečně odtrhli.

Kousla jsem se do rtu. „Já… asi bychom si měli o něčem promluvit,“ vypadlo ze mě.

Cedric malinko pozvedl překvapeně obočí, ale pak kývl. „Dobře.“ Vzal mě za ruku a poodešli jsme o kousek dál. Byli jsme už na kraji vesnice, kde bylo několik kamenů. Na jeden z nich jsme se posadili. „Tak o čem chceš mluvit?“

„Já… no…“ začala jem, ale nevěděla jsem jak. Jak se sakra takové téma načíná? Už teď jsem cítila, jak mi červenají tváře, a to jsme o tom ještě ani nezačali mluvit.

„Týká se to sexu?“ pozvedl Cedric pobaveně obočí.

„Jak to víš?“ vyhrkla jsem. „Teda… no, jo,“ přiznala jsem a sklopila jsem oči.

„Podle toho, jak se červenáš,“ řekl mi Cedrica. Vzal mě za bradu a pozvedl ji nahoru. Podíval se mi do očí. „A podle toho, jak moc jsi v tomhle stydlivá.“ Usmál se a něžně mě políbil. „A právě proto vypadáš tak roztomile.“

„Ale…“ Připadala jsem si hrozně hloupě. „Ty bys nechtěl…?“

„Je mi sedmnáct. Jasně, že bych chtěl,“ usmíval se na mě Cedric. „Ale taky tě miluju a počkám, dokud nebude na to připravená i ty.“

„Když… holky říkaly a… Já si to nějak neumím představit, jak někde… Nikde v Bradavicích není pořádně klid. Všude někdo leze a tak.“

„A kdo říká, že se to musí stát v Bradavicích?“ pozvedl Cedric obočí. „Víš, že od Weasleyů to není až tak daleko k nám domů? A kromě toho se umím přemisťovat.“

„To já taky,“ připomněla jsem mu. „I když jen astrálně.“

„Tak vidíš. V létě se tím můžeme zabývat. Teď se s tím nemusíme trápit a jen si užívat léta a toho času, který máme,“ pronesl. Pak se ke mně naklonil a dlouze mě políbil.

Seděli jsme tam ještě pár minut a užívali si jeden druhého, než jsme se zvedli a pokračovali ruku v ruce po cestě dál. Cítila jsem se teď o moc klidnější, když jsem už věděla, jak na tom jsme. Možná se budeme milovat v létě, pokud budu chtít. Věřila jsem v tu chvíli Annie, že Cedric se postará o to, aby moje poprvé bylo nezapomenutelné. Akorát jsem měla pocit, že když jsme odtamtud odcházeli, tak jsem na chvíli zahlédla v Cedricově tváři takový smutný pohled, který jsem si nedokázala vysvětlil. Ale bylo to jen krátce, tak se mi to možná jen zdálo.

Když jsme dorazili k jejich, tak jsme spatřili už venku Elizabeth, která nás vyhlížela. „Co vám tak dlouho trvá?“ zeptala se nás místo pozdravu. „Počkat, hlavně mi neříkejte, co jste dělali.“

„Eliz!“ ohradila jsem se a zrudla jsem přitom. „My nic…“

„Jo, jasně. Tohle přeskoč a pojďte už dovnitř. Čeká se jenom na vás,“ kývla hlavou ke dveřím. Prošli jsme jimi a ocitli jsme se v místnosti, která už mi byla známá. Obrovská místnost, kde se pojil obývací pokoj s kuchyní a uprostřed byly schody, které vedly do horního patra. Tam jsem nikdy nebyla. Ale tahle místnost vypadala podobně jako před lety, když jsem se snažila zbavit Toma Raddlea ve svojí hlavě. Stejně jako tehdy bylo všude plno svíček a zatažené závěsy. Jenže jako bonus byl tentokrát uprostřed místnosti nakreslený velký kruh s ornamenty, uprostřed kterého byl jeden menší. Byl překreslený podle toho, co bylo nakresleno v našem návodu.

„Konečně,“ pronesl James, když nás uviděl.

„Takže můžeme začít,“ prohlásila Alice a seskočila ze stolu, na kterém doteď seděla. Postavila se na jeden bod v kruhu a James na druhý, který byl umístěný v přesně v pravém úhlu od ní. Harry už držel v ruce lahvičku s lektvarem a teď ho vypil.

„Jak se cítíš?“ zeptal se zvědavosti Ron Harryho.

„Úplně stejně,“ pokrčil rameny a lahvičku odložil. Postavil se nalevo od Alice.

„Kate, tělo si můžeš odložit támhle,“ kývla Elizabeth hlavou ke gauči a sama se šla postavit na poslední bod.

Trvalo mi to jen minutu, než jsem tam byla s nimi v astrální podobě. Posadila jsem na gauč, zvedla se ze svého těla a zviditelnila se. „Tak, jak se mám postavit já?“ zeptala jsem. Prozatím jsem se postavila vedle Harryho.

Hermiona, která držela v ruce pergamen a nahlížela do něj, k nám přistoupila blíž. „Tady, jak je ta runa, na ní byste oba měli mít nohu. Zároveň byste měli stát patami na obvodu kruhu.“

Nejprve se zdálo dost obtížné se takhle postavit na tak malém prostoru, ale nakonec se nám to povedlo. Jen jsme se přitom museli držet, abychom nespadli.

„Co dál?“ zeptala se Alice.

„Všichni se chyťte za ruce,“ řekla nám Hermiona. Jednou rukou už jsem se držela Harryho, tak jsem jen natáhla ruku Elizabeth a chytla se jí. Všimla jsem si tak, jak se na sebe Elizabeth a James zamračili, když si museli i oni podat ruku. „Teď musíte všichni nějak aktivovat svoje schopnosti. Nevím, co to přesně znamená. Asi dělat to, co běžně děláte.“

Věděla jsem, co to znamená. Byl to ten způsob, jakým jsem v případě nenávisti používala zmijozelská schopnosti a od Alice jsem zase věděla, že ona se soustředí na ty vřelé pocity, jako je láska. U Elizabeth jsem nevěděla nic, budu se jí muset zeptat později.

„Nemáš u toho něco víc o nás dvou?“ zeptal se Harry.

„Jo,“ kývla Hermiona a zahleděla se do pergamenu. „Ty na to musíš nějak přes emoce. V závorce tady za tím je vztek, smutek, strach a radost, takže si asi musíš něco z toho vybrat. Cokoliv si z toho vybereš, tak Kate si musí představit živel, který se tomu rovná.“

„Za chvíli tu bude smrt, takže si vybírám strach,“ prohlásil Harry.

„Ten tady bude všude,“ poznamenala jsem a zavřela jsem oči.

„Kate, mysli na vzduch. Vítr, vichřici, něco takového,“ vysvětlila mi to.

To nebylo tak těžké. Prostě jsem si představovala lehký vánek a pak silnější vítr. Po chvilce jsem i cítila, jak mi vítr fouká kolem uší.

„Teď myslete všichni na Smrt. Volejte na ní v duchu a představujte si jí v tom menším kruhu mezi vámi,“ instruovala nás Hermiona. Nevím, jak si představovali Smrt ostatní, ale já jsem jí ve své mysli viděla uprostřed kruhu v podobě obrovské černé postavy s kosou v ruce. Něco jako mozkomor.

Náhle Alice zalapala po dechu. Otevřela jsem oči a málem jsem leknutím pustila ruce ostatních. Stála tam Smrt.

Ale nevypadala tak, jak jsem si ji představovala. Vypadala jako normální člověk. Dvacetiletá holka, nic podobného mozkomorovi. Ta podoba tam byla maximálně v tom, že byla oblečená v černém. Tmavé kalhoty, černá kožená bunda, dokonce i tmavé líčení, akorát z nějakého důvodu měla krátké zelené vlasy. Ale ačkoliv vypadala normálně, něco mě na ní znepokojovalo. Jako kdyby z ní ta Smrt přímo vyzařovala.

„Kdo jste? Proč jste mě sem zavolali?“ vyštěkla na nás a rozhlížela se okolo.

„Chtěli jsme se jenom na něco zeptat,“ ozval se Cedric. Smrt na něj zaměřila svůj pohled a nakrčila přitom svoje čelo.

„Před pár měsíci jsem měla vizi,“ promluvila Alice nejistě.

Smrt se teď pro změnu podívala na ní. „Algesia,“ oslovila ji. „Jistě, vy vždycky zříte věci dřív, než se stanou, a vždycky si myslíte, že něco dokážete změnit. Teď chceš ode mě určitě vědět, kdo umře?“

„Ano,“ přikývla váhavě.

„Ale já ti to neřeknu,“ vysmála se jí do tváře a rozhlédla se pak i po nás ostatních. „Prozradím vám tajemství. Vy všichni tady jednoho dne zemřete. Pro vás všechny si přijdu. Ale máte pravdu, pro někoho z vás si přijdu dřív než pro ostatní.“ Zavřela oči a nasála vzduch. „Ti, kteří brzy zemřou, mají takový zvláštní pach, který dokážu vycítit.“ Otevřela oči. „A tady je hodně silný. Tak moc, že se příští pátek s někým z vás uvidím znovu.“

„Ale s kým?“ vyhrkla jsem.

Tentokrát se Smrt podívala na mě a zamračila se. Všimla jsem si, že má duhovky tak tmavé, až jsou černé. „Ty… co tady děláš?“

Ztuhla jsem. „Stojím?“ plácla jsem. Neměla jsem ponětí, co jiného ji říct. Ale její pohled mě znepokojovan. Dívala se upřeně na mě, až mě z toho zamrazilo v zádech. Pevně jsem sevřela Harryho i Elizabethinu ruku.

„Ty tady nemáš být!“ vyštěkla na mě. „Jak ses sem dostala? Jak jsi mi unikla?“

„Já ne-nevím,“ zakoktala jsem se.

Začala se ke mně přibližovat. Měla jsem chuť ustoupit aspoň o krok zpátky, ale tušila jsem, že bych neměla narušit kruh. Naštěstí Smrt sama narazila na hranici vnitřního kruhu, skrz kterou evidentně nedokázala projít. Byla tam jakási neviditelná bariéra, která mi bránila. Naštvaně zavrčela a pak znovu upřela svůj pohled na mě.

„Tebe si vezmu hned,“ zavrčela. Na tváři se jí rozlil úsměv a bělmo v očích zčernalo. Vzápětí nás všechny odmrštila neviditelná síla a já jsem cítila, jak se naše ruce rozpojili.

Dopadla jsem zády na zeď a svezla se podél ní na zem. Bolela mě hlava, asi jsem se do ní musela uhodit. Pomalu jsem zvedla hlava a podívala se i po ostatních. Nebyla jsem jediná, odhodilo to všechny a kruh s ornamenty uprostřed byl rozprášený. Alice, James a Hermiona leželi na zemi a nezvedali se. Jenže Smrt tam stála pořád. Dívala se směrem ke gauči, kde leželo tělo, jako by něco zvažovala. Pak ale odvrátila pohled a podívala se opět na mě v astrální podobě. Znovu se začala ke mně přibližovat. Děsivé na tom bylo to, že ani nehýbala nohama. Spíš plula vzduchem. Začala jsem se rychle sbírat ze země.

„Ne, jí si nevezmeš!“ vykřikl Cedric a vrhl se přede mě. Hůlku měl vytaženou a mířil na ní.

„Kouzla ti nepomůžou, chlapče,“ upozornila ho Smrti.

I tak ale Cedric na ní vyslal nějaké kouzlo, aniž by vyslovil zaklínadlo. Jen skrz ní proletělo. Protočila nad tím oči a mávnutím ruky mu hůlku sebrala.

„Tak si vem mě. Teď hned,“ nabídl se Cedric.

„Tebe?“ posměšně si odfrkla a znovu nasála nosem vzduch. „Ne, tvůj čas se sice blíží, ale ještě nenastal,“ zamítla jeho návrh. Mávnutím ruky ho odhodila, až narazil tělem do schodů.

„Cedricu!“ vyjekla jsem, když už jsem stála na nohách.

„Zrovna o něj by ses teď strachovat neměla,“ ušklíbla se a natáhla ke mně ruku.

Nevím, jestli čekala, že za ní sama půjdu, ale to se rozhodně nastane. Problém bylo, že jsem začala cítit, jak mě k ní opravdu něco táhne. Ale ne tak, že bych za ní chtěla jít nebo se moje nohy rozhodli za ní opravdu jít. Spíš jako by byla vysavač. Natáhla jsem se rychle po něčem, čeho bych se mohla zachytit, ale uklouzla jsem a začala jsem klouzat po podlaze směrem k ní. Zachytil mě až Ron. Ale začala jsem stahovat sebou i jeho. Toho zase za nohu chytil Cedric, který se držel zábradlí schodišti. Tvořili jsme provazec a já byla na jeho konci.

„Tohle je zbytečný,“ procedila skrz zuby Smrt. Dívala jsem se přímo na ní a viděla jsem, jak na chvíli ode mě odvrátila pohled, i když nespustila ruku, kterou mě táhla k sobě. Mávnutím druhé ruky za sebou otevřela tmavý vár připomínající nějaký portál. Podívala se pak znovu na mě. Moc se mi potily ruce a síla, která mě táhla k víru, zesilovala. Začala jsem Ronovi proklouzávat. Smrt to viděla a s úšklebkem na tváři vstoupila do víru. Posledním mávnutím ruky se mnou škubla a já jsem Ronovi vyklouzla. Letěla jsem přímo za ní do víru.

V posledním momentě ke mně přiskočil Harry a zachytil mě. Nohy už jsem měla ve víru a cítila jsem je někde v prázdnu. Jeho ale už nic dál netáhlo. Stál pevně na nohách. Dokonce se i zapřel a začal mě vytahovat z portálu. Centimetr za centimetrem, až jsem se z něj dostala celá.

V tu chvíli vír vybouchl. Jeden z jeho kousků mě zasáhl na vnitřní straně zápěstí a začal mě pálit. Celou místnost zahálila černota a začala se třást. „NE!“ ozal se táhlý křik Smrti, až mě z něj rozbolela hlava. „Za tohle mi zaplatíte! Do devíti let si přijdu pro každého z označených!“

Náhle všechno ztichlo. Temnota zmizela a místnost se přestala třást. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Harry.

„Jo, ale…“ podívala jsem se po Alice, Jamesovi a Hermioně, kteří leželi pořád na zemi.

„Alice!“ vyjekl Cedric a hned se k ní vrhl. Ze země přitom sebral svou hůlku a zkoušel kouzlo, které by ji mělo probrat. Ron se mezitím vrhl k Hermioně a snažil se jí probrat. Elizabeth byla mezitím už od začátku od Jamese. Ten se naštěstí po pár lehkých proplesknutích začal probírat.

„Díky Merlinovi, jsi v pořádku,“ oddechla si Elizabeth.

„Já myslel, že spolu nemluvíme,“ namítl James a začal se zvedat.

„Ale jak bych tě mohla ignorovat, když bys byl mrtvý? To ztrácí to kouzlo,“ odsekla a zamířila k Hermioně.

Naštěstí byla Elizabeth i Cedric dost zběhlí v léčitelských kouzlech, takže se jim podařilo všechny dát dostatečně dohromady, i když si pak budou muset zajít na ošetřovnu. Stejně jsme všichni byli dost pomláccení. Alice se ihned nabídla, že ostatní vyléčí, což James i Cedric ve stejnou chvíli jednohlasně zamítli.

A já jsem si mezitím mnula zápěstí pravé ruky, které mně pálilo. Ale až teď jsem se na něj podívala a všimla si jizvy, která tam ještě dnes ráno nebyla.

„Lidi, kdo ještě má na pravém zápěstí takovou divnou značku?“ zeptala jsem se ostatních.

Nyní se po mém upozornění všichni podívali po svých rukách.

„Já mám,“ připustil Harry.

„I já,“ přidala se Alice.

„Tady je,“ řekla Elizabeth.

„Taky,“ ozval se James.

Ostatní nic neřekli, protože na svém zápěstí nic neměli.

„Takže tu značku mají všichni, kdo vyvolávali Smrt,“ konstatovala Hermiona, když se po nás rozhlédla.

„A pro všechny z nás si do devíti let přijde,“ dodala jsem.

„Nevím jak vy, ale já bych teď moc rád vzal zpátky ten svůj hlas,“ prohlásil Ron.

Stráví Cedric s Kate léto? Připraví ji o panneství on nebo někdo jiný?

Kdo zemře? Bude to Cedric, někdo jiný nebo další?

Opravdu všichni označení Smrtí zemřou?

Proč tam Kate nemá být?