Koukala jsem překvapeně na deník. Čekala jsem všechno, ale tohle ne.
Ty jsi bilokant?
Ano, jsem. A ty také.
Jak víš, že jsem i já?
Cítím to. Už roky jsem ležel na nějakém neznámém místě. Nikdo do mého deníku nepsal. Bylo to jako být ztracený v prázdnotě. Až nedávno jsem pocítil přesun, někdo mě někam odnášel. Netušil jsem vůbec kam. Až jsem najednou pocítil energii. Bilokantskou energii. Cítil jsem přítomnost jiného bilokanta.
Ty jsi dokázal vycítit mou přítomnost?
Ano. Každý člověk vyzařuje určitý typ vibrací. Ty obyčejných lidí jsou…obyčejné. Ale my bilokanté máme jiné. Jsou specifičtější, výraznější, intenzivnější. V podstatě pomocí nich dokážeme provádět myšlenkovou projekci. Také jsi mě cítila, ne?
Jo, když jsem vzala deník poprvé do ruky, tak jsem pocítila… Na chvilku jsem se zamyslela. Nevím, jak to popsat.
Moc. Tak za mě tu větu nakonec dokončil Tom. Něco podobného jsem cítil, když jsem poprvé použil schopnosti.
Odkdy máš schopnosti?
Poprvé se projevili na moje páté narozeniny. Jestli chceš, možná bych ti to mohl někdy ukázat.
Odpověď jsem napsala možná až moc dychtivě. Jak?
Už jsi zkoušela někdy používat své schopnosti?
Něco málo odkážu. Většinou, když ve snu použiji schopnosti a něco vyčaruji, tak se to pak objeví i v reálném světě.
A jinak mimo sny schopnosti nepoužíváš?
Jenom se mi jednou podařilo vyčarovat oheň na famfrpálovém zápase, ale jinak ovládám schopnosti pouze ve snech.
Možná bych ti mohl pomoct ovládat schopnosti i mimo sny.
V hlavě se mi rozsvítila žárovka a tvář se mi rozzářila. Ne, počkat. Já nechci rozvinout svoje schopnosti. Já se jich chci přece zbavit. Přísady už na to mám, jen udělat lektvar.
Bude to trvat delší dobu. Jak přesně používáš svoje schopnosti ve snu?
Meditace a představivost. Sednu si do tureckého sedu, zklidním dech, soustředím se a představím si, co potřebuji.
Dobrá technika. Když to uděláš ve skutečnosti, tak to nefunguje?
Ne.
A tehdy při tom zápase?
To jsem… to bylo takové náhlé. Mysleli jsme si, že Snape se pokouší shodit Harryho z koštěte. Něco pořád mumlal, koukal na Harryho a jeho koště sebou škubalo, až málem spadl. V tu chvíli jsem se navíc dostala do Harryho hlavy. Jako kdybych to byla já, kdo se drží za jednu ruku koštěte a visí nohama ve vzduchu. Viděla jsem to jeho očima. Znáš nějaké vysvětlení?
Promiň, ale tohle je mimo mé chápání. S ničím takovým jsem se dosud nesetkal. Ten Harry je tvůj blízký kamarád?
V podstatě ano. Mám nyní tři kamarády. Harryho Pottera, Rona Weasleyho a Hermionu Grangerovou. Kamarádila jsem i s Annie, ale ta mě zradila.
Jak tě zradila?
Prozradila několika lidem z dětského domova o mých schopnostech.
Ona je mudla?
Jo. A prozradila to taky mudlům. A zrovna Valerii, která je… prostě ji nemám ráda. Na ní jsem poprvé vyzkoušela svoje schopnosti. Bylo mi tenkrát asi pět let a ona mě naštvala. Tak jsem ji odhodila, aniž bych se jí dotkla. Prostě v jednu chvíli stála přede mnou, v další letěla vzduchem a nakonec narazila zády do knihovny. Myslím, že z toho nakonec měla lehký otřes mozku a zraněný kotník.
Působivé. Je dobré, že se to u tebe projevilo už v tak raném věku. Čím dřív se tvůj talent projeví, tím větší máš talent. Takže si vlastně použila svoje schopnosti mimo sny nadvakrát.
No, vlastně jo. Doteď jsem si to neuvědomila.
Vypadá to, že to byl jenom takový impulz, instinkt. U Valerie to bylo jednání ve vzteku a afektu, možná trochu i jako pud sebezáchovy. A u Harryho si chtěla ochránit kamaráda, protože ti na něm pravděpodobně hodně záleží. Ale jinak ovládáš své schopnosti jenom ve svých snech.
Anebo v bezvědomí. Loni ke konci roku jsem málem umřela, a když jsem byla v bezvědomí, tak jsem se dostala do stavu bilokace. Nejzajímavější na tom je, že jsem si myslela, že se mi to může stát, protože v tu chvíli jsem neměla mít svoje schopno- V poslední chvíli jsem se zarazila. Vlastně ne v poslední chvíli, protože už jsem to napsala. Nebyla jsem si jistá, jestli bych mu měla říct, že jsem ty schopnosti nechtěla. Možná ho to naštve. Rozhodla jsem se, raději mou poslední zprávu přeškrtat, ale bylo pozdě. Moje písmo už bledlo.
Jak to myslíš „neměla mít“?
No, nechtěla jsem ty schopnosti. Bylo s nimi hodně problémů a mně se zdály o tom noční můry a ještě s tím vyhrožoval Malfoy, že to řekne ostatním, což mimochodem vyhrožuje dodnes. Chtěla jsem prostě být normální. Tak jsem si na to našla lektvar, který mi ty schopnosti spoutá. Jenže jsem netušila, že se musí pít pravidelně, proto jsem se pak ocitla v tom stavu.
Nechtěj být normální. Ty jsi unikátní. Nás bilokantů je jenom pár. Nebraň se tomu. Zlé sny zmizí, schopnosti ti zůstanou.
Když já jsem hlavně měla strach, že to zjistí ostatní. V těch snech mě kamarádi kvůli těm schopnostem zavrhli. A potom když mě v tom jednom snu strčil do rakve, tak jsem to pak nevydržela.
Na Harrym ti hodně záleží?
Ono to je s ním trochu složitější. Někdy mi připadá, jako kdybych na něj byla nějak naladěná. Jako kdybychom byli nějak spojení. Dokonce se mi o něm zdálo ještě dřív, než jsem ho potkala. A zdá se mi o něm pořád.
Zajímavé. A když usínáš, nemáš poblíž náhodou něco jeho?
Ne.
A něco co ti dal?
Maximálně mi dal k Vánocům plyšového lva, tak ho mám někdy v posteli.
Tím to pravděpodobně bude. Ten lev ti ho vždycky připomene, a proto se ti o něm zdá. Ale jestli se ti o něm zdálo i předtím, tak to nevím proč. Zkus to trochu víc popsat.
Než mi přišel dopis, tak se mi o něm zdály sny. Tenkrát jsem ho ještě vůbec neznala a nikdy předtím jsem ho neviděla. Teda vlastně jednou jo, když jsme ještě byli oba dva mimina. Ono tenkrát na Haloween, když Harryho rodiče zemřeli a Harrymu se nějakým záhadným způsobem podařilo porazit Voldemorta, nás našli vedle sebe. V rozpadlém, zničeném domě, kde nikdo jiný nebyl, jenom my dva jsme leželi na zemi vedle sebe. Harrymu byl asi rok a já jsem vypadala zhruba taky tak nějak stará.
Voldemort?
Ty ho neznáš?
Nezapomínej, že jsem padesát let stará vzpomínka v deníku. Nevím nic o tom, co se stalo po roce 1943.
Aha. No, Voldemort byl nejmocnější černokněžník všech dob a chodil do Zmijozelu. Moc toho o něm nevím, jenom to, že zabil Harryho rodiče a Harry ho potom nějak zničil. Ani on neví, jak se mu to povedlo. Vždyť mu byl tehdy jenom jeden rok.
Dívala jsem se na papír a čekala jsem, co mi na to odpoví. Jenže se tam nic neobjevovalo. Po několika minutách jsem to nevydržela a znovu jsem mu napsala.
Tome?
Jenže ani poté nepřicházela odpověď. Nakonec jsem to vzdala a šla jsem připravovat lektvar. Možná si Tom myslí, že jsem unikátní, ale možná chci být opravdu jenom normální.
Další týdny mi Tom nic nenapsal, ačkoliv jsem to zkoušela znovu a znovu, ale jsem sledovala, jak moje písmo bledne. Netušila jsem, co se mu stalo, že už mi nepíše. Je možná, že je na baterie nebo na něco takového? Třeba potřebuje jenom delší čas oddechnout, než znovu získá energii a bude moci znovu odpovídat.
Nakonec jsem zvedla oči a podívala se na přicházejícího Rona.
„Kde máš Harryho?“ zeptala jsem se ho.
Ron se na mě podíval. „Na hřišti.“
„Nějak brzo,“ poznamenala Hermiona.
„Oliver se asi zbláznil,“ odpověděl na její poznámku Ron.
„Tak to je dobře, že jsme se do toho týmu nedostali,“ řekla jsem Ronovi a zakousla se přitom do topinky. „Dneska jsme se aspoň mohli pořádně vyspat. Navíc tak máme víc času na učení a rozvíjení schopností.“
„Tohle už si jednou říkala,“ pověděla mi Hermiono.
„Co?“ podívala jsem se na ni nechápavě. „Tuhle větu jsem právě vymyslela.“
„Ne, tohle jsem od tebe už jednou slyšela. Myslím. Mám takový pocit deja-vu.“
„To bude jenom pocit, Hermiono,“ uklidnila jsem ji, protože to ani nic víc nebylo.
„Nepůjdeme se za Harrym podívat?“ navrhla Hermiona.
„Asi tak za půlku topinky můžeme vyrazit,“ odpověděla jsme ji, zatímco moje půl topinka byla na cestě k mým ústům.
„A pět kousků bábovky,“ dodal Ron.
Hermiona obrátila oči v sloup. Vzápětí se ozvalo zahoukání sov a do síně se začaly slétat sovy s ranní poštou. Nepřekvapilo mě to, tohle je přeci ráno. Spíš mě překvapilo, když se k nám snesla Hedvika. A to konkrétně ke mně.
„Hledáš Harryho?“ zeptala jsem se jí a dojedla jsme topinku. Hedvika zahoukala a dál koukala na mě.
„Myslím, že Harryho nehledá,“ prohlásila Hermiona, zatímco odvazovala z Hedvičiny nohy dopis.
„A koho?“ zeptala jsem se, zatímco jsem zkoumala obsah skleničky a následně jsem se napila.
„Tebe,“ odpověděla mi Hermiona a podala mi dopis.
Vzala jsem si ho od ní a podívala jsem se na adresu. Opravdu to bylo adresované mě. A poznala jsem i to písmo.
„Jak to?“ Nechápala jsem to. Jak se dostala Hedvika k ní? Ledaže… „Hermiono?“ podívala jsem se na dívku vedle mě.
Hermiona se na mě podívala a poté uhnula pohledem. „Já jsem jí trochu napsala,“ zamumlala.
„Jak napsala?“ vyhrkla jsem nahlas. „Hermiono, vždyť víš, co provedla!“
„Ale jste nejlepší kamarádky už od dětství a neměli byste být navěky rozhádané jenom kvůli jedné chybě, kterou udělala,“ namítla.
„Jenže…“ Hledala jsem ta správná slova, správný argument, kterým se na to dá odpovědět. Nenašla jsem ho. „Prostě to nerozebírej!“ Rukou, kterou jsem svírala dopis, jsem bouchla do stolu. Na něm jsem nechala ležet dopis. Následně jsem vstala od stolu. „Jdu se podívat za Harrym,“ oznámila jsem jim.
„C-co?“ zahuhlal Ron s plnou pusou. „Huž teď?“
Ignorovala jsem ho a odešla jsem pryč. Prošla jsem Vstupní síní a přešla pozemky, až jsem dorazila na hřiště. Původně jsem chtěla zamířit nahoru na tribuny, ale když jsem dole na zemi o kousek dál zahlédla zelené hábity, ke kterým právě mířily červené hábity na koštěti, zamířila jsem k nim.
„Co vy tady děláte?“ vyhrkla jsem na skupinu zmijozelských. Moc dobře jsem si uvědomovala, že jsem skoro třináctiletá holka z Nebelvíru, která právě stojí sama proti bandě zmijozelských, kteří byli všichni starší a větší než já. Ale bylo mi to jedno.
„Vypadni,“ odsekl mi jeden z nich. Pravděpodobně jsem je v tuhle chvíli nezajímala, protože za chvíli je bude čekat hádání se s celým nebelvírským famfrpálovým týmem. Co jsem proti nim znamenala já? To za chvíli zjistí.
„Ne, to teda ne,“ řekla jsem mu rázně. Získala jsem tak jejich pozornost. „Právě teď tu trénuje Nebelvír, tak se tu sakra nepleťte! Vy jim tenhle trénink nijak nenarušíte! Když vy trénujete, tak my vám taky nelezeme na hřiště, tak sem sakra vy teď nelezte! Seberte si ty svoje košťata a vypadněte vy!“
Slyšela jsem, jak se za mnou ozvaly kroky ostatních Nebelvírských, když přistávali. Vzápětí se ozval Oliver: „Flinte! Hřiště jsem zamluvil pro Nebelvír! Tady nemáte, co dělat.“ Ve chvíli, kdy domluvil, už jsem tam nebyla sama. Kolem mě stál celý Nebelvírský tým.
Flint na to s typickou zmijozelskou chladnou tváří odpověděl: „Klídek, Woode. A klidni si tu svoji fanynku,“ kývl směrem ke mně.
Založila jsem si ruce v bok a probodla jsem ho pohledem. V tu samou chvíli mi někdo položil ruku na rameno, ve snaze mě uklidnit.
„Máme to povolený,“ pokračoval Flint. Vytáhl pergamen, který začal nahlas číst. U té poslední části, kde se jednalo o nového chytače, jsem zpozorněla. Přejela jsem pohledem celou skupinu v zelené, dokud jsem nenašla nového chytače. Bohužel, to byl někdo, koho jsem tam vidět nechtěla.
„Malfoy,“ zamumlala jsem. Ruka na mém rameni přitom jméně na moment ztuhla. Ohlédla jsem se a podívala jsem se na Harryho, který právě pohledem vraždil Malfoye. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se k nám blíží Ron a Hermiona. Otočila jsem zpátky hlavu na Malfoye a drze jsem se ho zeptala „Kolik tvůj tatíček musel zaplatit, aby ti zajistil tohle místo?“
Malfoy se ušklíbnul „To zní zajímavě od někoho, kdo se do nebelvírského týmu nedostal. Pravděpodobně to bude tím, že tvoji rodiče nikoho nepodplatili, jak říkáš. Jé, promiň, já vlastně zapomněl, že ty žádné rodiče nemáš. Tebe vlastně tvoji rodiče nechtěli, tak tě pohodili někde na ulici.“
Udělala jsem krok dopředu a chystala jsem se Malfoyovi jednu vrazit. Chyběl mi už jenom metr, když mě něčí silně ruce zarazili.
„Vážně by sis ji měl víc hlídat, Woode,“ řekl Flint Oliverovi, který mě právě držel.
„Nech mě,“ řekla jsem mu a setřásla jsem ze sebe jeho ruce. Na Malfoye jsem se už nevrhala, ale místo toho jsem provrtávala Malfoye vraždícím pohledem.
„Ono je zajímavé,“ začal Flint „že mluvíte zrovna o rodičích. Právě tady Dracův otec daroval našemu mužstvu menší dar.“ A jako na povel všichni vytáhli své koště, což byl nejnovější model Nimbusů. Ronovi spadla brada, jak zíral na sedm Nimbusů Dva tisíce jedna.
„V Nebelvíru nejsou potřeba peníze, aby se někdo dostal do týmu. Stačí mít talent,“ prohlásila Hermiona.
„S tebou se tu nikdo nebaví, ty špinavá mudlovská šmejdko,“ odsekl Malfoy.
Během té další chvíle se stalo hned několik věcí. Fred a George se málem vrhli na Malfoye, ale Flint si před něj stoupnul. Alice, Angelina a Daisy pronesly překvapené a pohoršující „Och!“. Ronova ruka zajela do hábitu a vzápětí mířil Malfoyovi hůlkou do obličeje. A uprostřed toho všeho jsem byla já s Harrym, kteří jsme absolutně nechápali, co se stalo tak strašného. Nakonec to naše nechápání přerušil Ron, který zvracel slimáky. Následně málem zmijozelské družstvo umřelo smíchy, nebelvírské se shluklo kolem Rona, do toho se připletl ještě ten malý prcek s fotoaparátem, takže to skončilo tak, že Hermiona a Harry podpírali Rona a vedli ho ven ze hřiště směrem k Hagridovi.
Otočila jsem se na Malfoye. „Už jsem ti někdy řekla, že tě nesnáším?“ zeptala jsem se ho. Malfoyovi na chvíli ztuhl výraz. Asi se mi to jen zdálo, ale bylo to skoro, jakoby se mu ve tváři na vteřinku objevil bolestný výraz. Potom se ale vrátil zpátky do své normální podoby.
„Radši si běž za tím svým milovníkem slimáků,“ oznámil mi.
V tuhle chvíli bych si opravdu přála, aby se moje schopnosti projevovali i ve dne ve bdělém stavu. Přimhouřila jsem oči a představila jsem si, jak má Malfoy na krku hlavu osla. Byla to marná snaha, nefungovalo to. Zamířila jsem proto k Hagridově boudě.
Cestou jsem zajela rukou do kapsy. Kromě nějakého pergamenu jsem tam nahmatala lahvičku. Sevřela jsem ji v ruce. Stačil by jeden doušek a schopnosti jsou na pár měsíců pryč. Ale opravdu to chci? Před měsícem jsem ho sice připravila, ale nevypila. Žádné zlé sny se mi od té doby nezdály. Měla jsem klidný spánek. Tak proč se nepokusit schopnosti rozvinout? Tom by mi s tím pomohl, kdyby mi tedy začal znovu odpovídat.
Vytáhla jsem lahvičku z kapsy a podívala jsem se na ni. Myslela jsem na to, jaký by to byl krásný pocit, vidět Malfoye s hlavou osla, jak jim hoří ty jejich nejnovější modely a jak se všichni diví, co se děje. A jenom já jediná znám skutečnou pravdu. Pousmála jsem se nad tou představou. Vzápětí jsem se otočila k nedaleké skále a rozmáchla jsem rukou. Vyhodila jsem lahvičku do vzduchu. Ta letěla, dokud se neroztříštila o kámen. Střepy se rozprskly kolem a i zdálky jsem viděla, jak kapalina stéká po skále a jak kapalina dopadá na zem. Jsem bilokant a jsem na to pyšná.
O značnou chvíli později, kterou Ron celou prozvracel slimáky, jsme se dostali všichni čtyři do společenské místnosti. Ron, který v tu chvíli byl o něco méně zelenější a o trochu bělejší než dole na hřišti, zahučel do křesla u krbu vedle dvojčat.
„Tak co Rone, už je ti líp?“
„Hmm,“ zahuhlal Ron.
„Malfoy je parchant,“ prohlásil George a já jsem se mezitím opřela o opěradlo křesla, ve kterém seděl Fred.
„Vlastně není parchant,“ ozvala se Hermiona. „Parchant je nadávka pro nemanželské dítě a je to převzaté z německého banchart, což znamená zrozený na lavici.“ Všichni jsme sborově protočili oči v sloup z jejího poučování.
„Tak je to hajzl,“ řekla jsem a zastrčila jsem bezděky ruce do kapes. Nahmatala jsem tam pergamen. Kde se tam vzal?
„Třeba je nemanželský dítě,“ navrhnul Fred. „Co my víme, jaké to tam u nich je?“
Vytáhla jsem z kapsy ruku, ve které jsem svírala pergamen. Nebyl to pergamen. Byl to dopis. Takový, který jsem už dnes jednou viděla. Otočila jsem hlavu na Hermiono.
„Nevíš o tomhle něco?“ zeptala jsem se jí.
Hermiona se nejprve podívala na mě a potom na dopis v mojí ruce. „No, já jsem…“
„Ty jsi mi ten dopis od ní strčila do kapsy?“
„Vlastně to nebyla ona,“ ozval se Harry. Podívala jsem se na něj.
„Ty?“ zeptala jsem se nevěřícně. Copak se proti mně spikli už úplně všichni?
„Ale to já jsem ho požádala, aby ti ten dopis strčil do kapsy,“ přiznala se Hermiona.
„Aspoň si ten dopis můžeš přečíst,“ navrhnul George. „Já teda nevim, o co jde, ale ta chvilka tě nezabije.“ Probodla jsem George pohledem. Fajn, už se proti mně spikli opravdu úplně všichni.
„Aspoň ji dej šanci to vysvětlit,“ přesvědčoval mě Harry.
Skousla jsem ret. Možná, že by mě ta chvilka opravdu nezabila. „Fajn,“ odpověděla jsem jim. Vytáhla jsem z obálky papír a přitom mi neuniklo, že přes celou jednu stranu je napsané velkými tiskacími písmeny PROMIŇ. Jako kdyby to jedno slovo mohlo napravit. Otočila jsem papír a začala jsem číst.
Ahoj Kate,
omlouvám se za to, co jsem provedla. Je mi strašně, strašně, strašně, strašně moc líto. Byla to blbost a neměla jsem to dělat. Naprosto chápu, že se na mě zlobíš. Chybí mi to naše dopisování. Hermiona mi občas něco napíše něco o tobě, ale to není ono, jako když mi píšeš ty. Navíc Hermiona neví o těch tvých bilokantských schopnostech, takže o tom nemám žádné zprávy. Pevně doufám, že jsi ty svoje schopnosti hned po příjezdu do školy spoutala, protože si pamatuješ, jaké to bylo loni.
Zvedla jsem hlavu od dopisu. Ona provede takovou blbost a ještě mi chce kázat o tom, co mám dělat? Je to sakra můj život a je na mě, jak se rozhodnu naložit se svými schopnostmi. A já si je chci nechat.
Roztrhla jsem dopis v půlce a obě půlky jsem hodila do krbu. Ani jsem se pořádně nepodívala, jestli jsem se trefila. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikdo z mých přátel nic neříkal a jenom mě sledovali.
„Nechcete na chvíli zírat někam jinam?“ obořila jsem se na ně vztekle. Ani jsem nečekala, jestli mi nějak odpoví a zamířila jsem nahoru do ložnice.
„Tak si říkám, že ji bych nechtěl moc naštvat,“ poznamenal Fred, když jsem odcházela.
Na schodech jsem se ještě srazila s Oliverem.
„Jé, promiň,“ omluvil se mi a uhnul mi z cesty. Nijak jsem na to nezareagovala, ale on mě ještě zarazil. „Poslyš,“ začal. „Oceňuju, jak si bránila ten náš tým, i když ses nedostala do týmu. Jenom jsem chtěl, abys věděla, že jsi náhradnice. Když se něco stane nějaké střelkyni, tak nastupuješ místo ní.“
„Jasně,“ odpověděla jsem mu. „Díky.“ A s těmi slovy jsem zamířila nahoru.
Byli tam Levandule a Parvati, ale ignorovala jsem je. Popadla jsem deník a napsala jsem Tomovi. Za poslední měsíc jsem si zvykla, psát mu o maličkostech, co se kolem dělo. V podstatě jsem mu popsala naše učitele. Hlavně u Lockharta jsem se vyřádila popisu. Nějak jsem nevěděla, co si o něm mám myslet. Napsal spoustu knih o tom, co dokázal. Byl hrdina. Ale když jsem se na něj podívala, nepřipadal mi tak. Navíc nemám ráda blonďáky, černovlasí jsou hezčí. Vlastně jsem si z Tomova deníku udělala svůj deník. Jenže to byl vylepšený deník, protože všechno, co jsem napsala, mizelo. Marně jsem čekala na odpověď.
Dnes jsem napsala: Ahoj Tome! Nemůžu uvěřit tomu, co udělala. Annie mi napsala dopis. Ze začátku se omlouvala, ale potom se na mě snažila tlačit, ohledně schopností. Ona chce, abych znovu vypila ten lektvar. Vždyť neví, jaký to je. Ona nemusela dneska zírat do toho Malfoyova ksichtu a nemoct mu nic udělat. Představovala jsem si, jak má místo normální hlavy oslí hlavu, ale nic se nestalo. Ale co je důležité, potom jsem se definitivně rozhodla. Vadilo mi, že jsem nemohla Malfoyovi nijak neublížit. Chtěla bych mu umět ublížit. Přeji si, abys mě to naučil. A proto jsem rozbila lahvičku s lektvarem pro potlačení schopností.
Chvíli jsem zírala na papír, jestli se tam něco neobjeví. Nic. Pusto, prázdno jako vždy. Už jsem deník zavírala, když jsem něco zahlédla. Vzápětí jsem deník znovu úplně rozevřela.
To je dobře. A mohl bych tě to naučit.
Pousmála jsem se. Nevím, jestli nad tím, že jsem mi odpověděl, nebo nad tím, že mě to naučí. Ihned jsem měla v ruce znovu brk a psala jsem reakci. Proč si mi tak dlouho neodpovídal?
Musel jsem si něco promyslet a načerpat trochu energie. A ty bys měla v tuhle chvíli dělat to samé. Za pár dní ti něco ukážu. Budeš na to potřebovat hodně energie.