45. kapitola – Hodina léčitelství

kapitola45Další den ráno mě vzbudil budík, stejně jako všechny ostatní v ložnici. A protože to byl můj budík, tak jsem byla jediná, kdo na něj zareagoval a vylezl z postele. Ostatní většinou jenom něco zamumlaly, koukly na mě, otočily se na druhý bok nebo něco podobného. Jediná Hermiona nespala dál, a zatímco jsem se převlékala, ona si četla něco v učebnici. První školní den a ona už se učí. Nebo se učila i o prázdninách?

Když jsem byla konečně převlečená ve sportovním, vyšla jsem z ložnice. Ale nezamířila jsem rovnou na pozemky. Místo toho jsem zamířila do chlapeckých ložnic třetího ročníku. Vůbec mě nepřekvapilo, když pořád ještě všichni spali. Copak jsem jediná kromě Hermiony, kdo je už v půl sedmé vzhůru? No, vím o někom, kdo za chvíli bude.

Přešla jsem k Harryho posteli a lehce jsem do Harryho šťouchla. Trochu se zavrtěl.

„Harry,“ oslovila jsem ho potichu a znovu jsem ho šťouchla. Jenom se zavrtěl a něco ospale zamumlal, čemuž jsem ani nerozuměla. Dloubla jsem ho tentokrát pořádně prstem do žeber. Trhl sebou a otevřel oči. Chvíli mžoural, tak jsem mu podala ze stolku brýle.

„Kate?“ oslovil mě překvapeně, když mě konečně uviděl. „Co tady děláš?“

„Nepamatuješ si, na čem jsme se nedávno domluvili? Budeš se mnou ráno chodit běhat. Tak šup, vstávej. Za pět minut dole ve společenské místnosti,“ oznámila jsem mu a odešla jsem z ložnice. Dole ve společenské místnosti nikdo nebyl, tak jsem se pohodlně usadila do křesla a sledovala vyhaslý krb.

Harry dorazil až za sedm minut. „Fajn, můžeme jít,“ řekl mi.

Vstala jsem z křesla a zamířila k portrétu. Prolezla jsem ven a Harry hned za mnou. Pak jsem se na něj podívala. „Kdo bude první dole?“ zeptala jsem se a rozběhla jsme se ke schodišti.

Zastavila jsem se až poté, co jsme seběhli všechny patra a vyběhli jsme ven na pozemky. Tam jsem se opřela o sloup a vydýchávala jsem se. V tu chvíli mě doběhl Harry.

„Já… myslel, že… běháš venku… a ne uvnitř,“ dostal ze sebe, zatímco se snažil popadnout dech.

„Tohle byla rozcvička. Takový test, abych zjistila, jak jsi na tom. A není to nic moc.“ Usmála jsem se na něj.

„Hele… počkej, až se vydýchám a pak tě chytnu,“ řekl udýchaně.

„Tak mi dej vědět, až ta chvíle nastane,“ zasmála jsem se a rozběhla jsem se pryč.

Harry se rozběhl za mnou a společně jsme oběhli pozemky. Proběhli jsme kolem Vrby Mlátičky. Ale v bezpečné vzdálenosti, protože jeden zážitek s ní mi už stačil. Potom jsme doběhli k Zapovězenému lesu, kolem kterého jsme běželi až k Hagridově boudě. Tam jsme si teprve dali pauzu. Neměli jsme na výběr, protože tam na nás čekal Blake. Hned, jakmile nás uviděl, se nám rozběhl naproti. A neustále do nás strkal hlavou a museli jsme ho hladit.

„Ahoj Hagride,“ pozdravili jsme Hagrida, když jsme i s Blakem dorazili k němu. Právě tam pracoval na zahrádce.

„Ahoj děcka. Copak děláte takhle brzo venku?“ zeptal se nás.

„Šli jsme si zaběhat,“ odpověděla jsem mu. „A taky jsem si došla pro Blakea. Včera jsem od Brumbála získala povolení, takže ho můžu mít u nás v ložnici.“

„To je dobře. Ne, že by mi tady něják moc vadil, ale vono bude lepší, když ho budeš mít u sebe. Bude tak spokojenější. A Tesákovi se stejně nějak nezdá,“ pokrčil rameny. „A jak se těšíte na moji dnešní hodinu? Mám vás hnedka po vobědě.“

„Už se nemůžeme dočkat,“ pronesl Harry. „Ale už budeme muset jít. Ať se můžeme převlíknout a jít na snídani.“

„Jasně, tak se mějte!“

Po rozloučení s Hagridem jsme běželi zpátky k hradu. Když jsme vešli do Vstupní síně, tak už nebyla tak liduprázdná jako předtím. Studenti už se začali courat pomalu na snídani, ale my jsme místo do Velké síně mířili do společenské místnosti. Akorát nastal menší problém, když jsme já a Blake dorazili ke schodišti do dívčí ložnice.

Jakmile jsem totiž byla na třetím schodu a Blake na sedmém, schodiště se změnila. Schody zmizeli a místo nich tam byla dlouhá hladká kamenná rampa. A právě na té rampě prostě nešlo stát vzpřímeně, takže jsem se pěkně sklouzla po zadu až dolů. K tomu všemu se ještě ozvalo něco jako alarm ve stylu zavytí.

„Co se děje?“ zeptala se mě seshora Hermiona, která kvůli tomu hluku vylezla z ložnice.

„Nevím,“ zavolala jsem na ní a zvedla jsem se ze země. Podívala jsem se na Hermionu a na Blakea stojící vedle ní. Jasně, určitě se stihnul odrazit a dostat se nahoru dřív, než mu to začalo klouzat.

„Tohle by se mělo spustit, když se nahoru snaží dostat nějaký kluk,“ vysvětlila mi Hermiona a koukla na Blakea. „On je pes, že jo?“

„Jo,“ přikývla jsem, zatímco se rampa měnila opět ve schody. „Blakeu, zůstaň nahoře!“ zavolala jsem nahoru, když jsem viděla, že se chystá dolu. Napřed se musím nahoru dostat já.

„Tak to asi spustil Blake,“ řekla mi Hermiona, když jsem dorazila nahoru.

„Budu se muset naučit být rychlejší než on,“ poznamenala jsem a vešla do ložnice.

„Co to bylo za zvuk?“ zeptala se mě Parvati.

„A co je tohle za zvíře?“ zeptala se mě Levandule.

Odpověď byla pro obě stejná. „Blake,“ řekla jsem jim, ale pak jsem jim to musela ještě dovysvětlit. „Ten zvuk byl alarm, když se pokusí někdo mužského pohlaví dostat nahoru. Blake to spustil. A je to můj nový pes.“

„Ale psi nepatří mezi povolená domácí zvířata,“ namítla Levandule.

„Brumbál mi ho povolil,“ pokrčila jsem rameny a zamířila jsem do koupelny. Tam jsem si dala jednu rychlou sprchu a poté jsem se pomocí kouzla osušila, abych se mohla rovnou obléct do hábitu. Když jsem se vrátila do ložnice, byl tam už jenom Blake rozvalený na mojí posteli.

„Jestli pak budu mít v posteli chlupy, tak si mě nepřej,“ řekla jsem mu a sebrala jsem si svoji tašku s učebnicemi. Pak jsem se konečně dostala na snídani.

Ve Velké síni u nebelvírského stolu už seděl Harry, Ron a Hermiona a vedle nich seděl i Fred a George, takže jsem se posadila vedle nich.

„Ahoj. Co probíráte?“ zeptala jsem se a natáhla jsem se pro topinku.

„Malfoye. Neustále přede mnou předstírá, jak omdlívá,“ vysvětlil mu Harry.

„Ignoruj ho. Je to idiot, kterému na nikom nezáleží, maximálně na sobě,“ pronesl Ron.

Na chvilku jsem se zarazila při té zmínce o tom, že mu na nikom nezáleží. Vzpomněla jsem si, jak jsem mu loni vlezla do jeho hlavy a probírala jsem jeho myšlenky. Tenkrát, když viděl Rebeku, tak si slíbil, že ji bude chránit. A když ještě vezmu, jak se choval loni, když si myslel, že jsem jí něco udělala. Anebo potom, jak byl smutný, když zkameněla. Na někom mu přeci jen záleží, i když je to hajzl.

„Jo, uvidíš, jak se bude tvářit, až si to rozdáme ve famfrpálu. První utkání sezóny, Nebelvír proti Zmijozelu.“

„Bude docela příjemná změna po nějaké době sledovat zápas zase z tribuny,“ poznamenala jsem a zakousla jsem se do topinky.

„Počkej, ty to ještě nevíš?“ podíval se na mě George. „Daisy přestoupila do Krásnohůlek. Jejím rodičům se asi nezdály Bradavice dost bezpečné po tom, co tady zkameněla, tak ji přesunuli jinam.“

„Takže bude znova konkurz?“ zeptal se Harry.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Fred. „Ve vlaku jsme narazili na Olivera. Daisy mu to napsala už o prázdninách, aby nebyl na začátku roku překvapený. A už o prázdninách se rozhodl, že na její místo oficiálně dostane tady Kate.“

Zarazila jsem se uprostřed pohybu, což musel vypadat komicky, protože jsem právě kousala do topinky. „Ho?“ vyhrkla jsem.

„Jsi definitivně členem týmu a už ti to nikdo nevezme,“ usmál se na mě Fred.

Zatímco jsem se snažila srovnat s touhle novou zprávou, dorazila k nám McGonagallová a rozdala nám naše rozvrhy. Když jsem si konečně ukousla z topinky, tak jsem si prohlédla svůj rozvrh. Jako první hodinu mám léčitelství, takže zjistím něco o té nové profesorce.

„Co máte první hodinu?“ zeptala jsem se ostatních.

„Jasnovidectví,“ odpověděl mi Ron. „A jinak mám dneska novou akorát péči o kouzelné tvory.“

„Já taky,“ řekl mi Harry.

„Já mám léčitelství. Jsem zvědavá, jaké to bude,“ řekla jsem jim a pak jsem se podívala na Hermionu. „Jaké předměty sis vlastně vzala ty?“

„Trochu víc,“ přiznala a rozvrh schovala před Ronem, který se jí tam snažil nakouknout. „A už bychom měli jít na to jasnovidectví. Je to až někde nahoře.“

Ti tři urychleně dojedli snídani a odešli, zatímco já jsem tam ještě chvíli zůstala sedět s Fredem a Georgem. Nespěchala jsem tolik jako oni, protože moje hodina měla být až někde ve třetím patře. To najdu rychle.

A vážně jsem tu učebnu našla do pěti minut. Byla to obyčejná učebna, nic moc výjimečného. Připomínalo mi to trochu učebnu dějin a kouzelných formulí, protože tu byly podobně postaveny stoly a židle. Vpředu katedra učitele a okolo postupně stoupající lavice, takže zatímco první lavice byly na stejné úrovni jako katedra, zadní lavice byly o několik stupínku výše. Já jsem si vybrala jednu lavici uprostřed. Vepředu by na mě učitelka až moc dobře viděla a vzadu bych zase neslyšela moc dobře já. Tudíž prostřední lavice jsou krásnou zlatou střední cestou.

Tohle bude divné, když budu poprvé na hodinách, na kterých není Hermiona, Ron a Harry. Snad to nějak zvládnu.

Jenže ve chvíli, kdy jsem si tohle pomyslela, na lavici vedle mě dopadla nějaká kniha. Otočila jsem hlavu a koukla jsem se, kdo si to vedle mě právě sedá.

„Hermiono?“ oslovila jsem ji. „Nemáš být náhodou na hodině jasnovidectví?“

„Zapsala jsem se na léčitelství,“ odpověděla mi.

„Tak proč jsi šla s Harrym a Ronem?“ zeptala jsem se.

Hermiona se podívala na hodinky. „Už bychom měli začít.“ A sotva to dořekla, dovnitř vešla profesorka. Na sobě měla tmavomodrý hábit a blonďaté vlasy v drdolu.

„Dobrý den, třído,“ pozdravila nás a usadila se za katedrou. „Jak už pravděpodobně všem došlo, v což doufám, jsem profesorka Reedová a budu vás učit léčitelství. Tenhle předmět je tady na škole nový, takže asi nebude většina z vás tušit, jak přesně budou hodiny probíhat. Celkově máme k dispozici dvě učebny, tuhle a jednu ve sklepení. Ale tam je zima, tak tam budeme jenom na hodiny, kdy budeme připravovat nějaké lektvary. Jinak se ještě budete učit léčitelská kouzla, jejich výuka bude probíhat tady. Kromě toho si ještě budeme říkat něco o nějakých nemocích a co na ně použít. Nějaké dotazy?“

Rozhlédla se po třídě a vzadu někdo zvedl ruku. Byla to Padma Patilová. „Vy pocházíte z Francie?“ zeptala se.

„Sice jsem čekala otázku týkající se spíše výuky, ale ano. Donedávna jsem tam ještě vyučovala v Krásnohůlkách. Ale kdyby to někoho zajímalo, tak jsem kdysi chodila sem do Bradavic.“

„A do jaké koleje jste chodila?“ zeptala se Parvati Patilová.

„Do Havraspáru. A pokud jsme už dostatečně probrali moji minulost, tak bychom si mohli říct něco o vás. Mám tady váš seznam jmen, který budu číst. Když uslyšíte svoje jméno, nějak se ozvěte. Třeba s i některé z vás dokážu zapamatovat.“

Postupně četla seznam, ve kterém byly lidi ze třetího ročníku a ze všech čtyř kolejí. Přitom jsem zjistila, že sem chodí i Malfoy, z čehož jsem nebyla moc nadšená. A když se dostala k mému jménu a já jsem se přihlásila, na chvíli se u mě zastavila pohledem, ale poté pokračovala dál. Poté, co dočetla seznam, jsme se konečně dostali k výuce. Přitom nám rozdala nějaké učebnice, ve kterých nám ukazovala něco k látce. Upřímně jsem to moc nevnímala, protože víc mi vrtalo hlavou, jestli tam tehdy v Příčné cítila to, co já. Nakonec zazvonilo na konec hodiny, což byl povel pro všechny zvednout se a odejít.

„Honem, ať už jste všichni pryč. Ale než odsud utečete, někdo by mohl posbírat knihy a odnést je ke mně do kabinetu.“ Rozhlédla se po třídě a nakonec se zastavila pohledem u mě. „Myslím, že mám povinného dobrovolníka. Kabinet mám na konci chodby.“

Povzdechla jsem si a začala jsem sbírat učebnice z lavic. Nebo spíš jsem vytáhla hůlku, představila jsem si, jak se knihy samy nadnášejí, a vyslovila jsme zaklínadlo. Knihy potom postupně létaly tím směrem, kterým jsem ukazovala já. A tak jsem vyšla z učebny a došla ke kabinetu, kde jsem zaklepala, zatímco hůlkou jsem pořád mířila na knihy.

„Dále,“ zaslechla jsem a dveře se samy otevřely. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla jsem se po kabinetu. Byl zařízen ve stylu šedé a modré barvy. Vypadalo to docela dobře.

„Polož mi ty knihy na stůl,“ sdělila mi profesorka, tak jsem mávla hůlkou a knihy se přenesly na stůl.

Pak jsem se podívala na profesorku. „Už můžu jít? Za chvíli mi začne hodina přeměňování.“

„Už je to všechno. Ty jsi Katherine Beckerová, že ano?“ zeptala se mě.

„Ano,“ přikývla jsem a chystala jsem se odejít.

„Tvoji rodiče se jmenují stejně jako ty? Někoho mi totiž připomínáš a já si nemůžu vzpomenout koho.“

„Pravděpodobně nejmenují. Tohle jméno my přidělily úřady, protože nikdo neví, kdo jsou moji rodiče, ani můj datum narození.“

„Aha,“ pronesla. „No, už můžeš jít. Děkuji za pomoc.“

Odešla jsem z kabinetu a zavřela dveře. Proč mi tenhle rozhovor připadal trochu divný? Proč se mě prostě zničehonic zeptala na moje rodiče? Ta mě napadá, jestli to, že jí někoho připomínám, byla jenom záminka nebo je to pravda? Většinou jediný člověk, koho můžu připomínat, je Harryho máma. Možná ji znala. Říkala, že chodila do Bradavic, to by se shodovalo s dobou, kdy Harryho rodiče chodili do školy. Takže tohle by možná bylo možné.

Nad tímhle jsem uvažovala celou cestu, co jsem šla dolů do prvního patra do učebny přeměňování. Jenže ve druhém patře se mi stala menší nehoda. Klidně jsem šla chodbou, kde jsem byla jenom já. Tohle bylo divné, protože by tady někdo měl být. Je přestávka, studenti courají sem a tam po chodbách, tak proč tady zrovna nikdo není? Zvláštní.

A zatímco jsem šla chodbou, najednou jsem zaslechla rámus a koutkem oka jsem zahlédla pohyb. Otočila jsem hlavu, abych spatřila nějakou sochu, která doteď tady stála a najednou padala přímo na mě. Natáhla jsem ruce před sebe, jako kdyby mě měli ochránit. Neochránili. Místo toho jsem cítila jenom náraz do hlavy a potom černotu.

Když jsem pak znovu přišla k sobě, byla jsem stále na chodbě. Zvedla jsem se ze země a rozhlédla jsem se kolem. Podívala jsem se na tu sochu a na to, co leželo pod ní. Bylo to moje tělo v bezvědomí, zatímco moje mysl se přesunula do astrální podoby. Takže teď budu muset čekat, než mě tu někdo najde ležet.

Potom jsem zaslechla kroky, tak jsem se podívala za tím zvukem. Opodál stála ta blondýna z pátého ročníku, dcera té profesorky. Dívala se na moje tělo a jenom tam stála. Možná nad něčím přemýšlela.

„Proč sakra nepoužila schopnosti?“ zamumlala sama pro sebe. Pak se otočila a odešla. Mě tam nechala jen tak ležet. Děkuju pěkně za pomoc. Budu si muset pomoct sama.

Zavřela jsem oči a myslela jsem na Harryho. Když jsem oči znovu otevřela, byla jsem v učebně přeměňování. Pohledem jsem zkontrolovala tělo. Jo, jsem průhledná, takže nikomu nebude divné moje náhlé objevení zde. Možná až na Harryho, ale ten stejně jenom koukal do lavice.

„Harry,“ oslovila jsem ho a postavila jsem se před něj.

Zvednul hlavu a podíval se na mě. „Ahoj. Jaké bylo léčitelství?“ zeptal se mě Harry.

„S kým to mluvíš?“ zeptal se Ron, který seděl vedle Harryho a koukal na místo, kde jsem stála. Jenže mě nemohl vidět.

Harry se na něj nechápavě podíval. „Přece s Kate,“ odpověděl mu a pak se podíval na mě. Potom ho to trklo. „Počkat. Ty jsi v astrální rovině?“ zeptal se potichu.

„Ano, ty génie. Vidíš mě a slyšíš mě jenom ty.“

„Proč sem nepřišla Kate ve fyzické podobě?“ zeptala se Harryho šeptem Hermiona, která seděla vedle Rona.

„Protože ležím o patro výš v bezvědomí na chodbě. Najednou tam na mě spadla socha a nestihla jsem uhnout. Více podrobností později. Nechce někdo z vás jít náhodou okolo a všimnout si toho?“

„Je v bezvědomí. Spadla na ní socha a víc nám řekne později,“ přetlumočil Harry můj vzkaz ostatním. Vzápětí zazvonilo a dovnitř vešla profesorka.

„Po hodině tamtudy půjdeme,“ řekla šeptem Hermiona.

„Paráda. Takže tohle bude moje první vyučovací hodina, kterou strávím úplně celou v astrální rovině,“ poznamenala jsem a pak jsem se posadila vedle Harryho. Sice tu mají správně sedět v jedné lavici jenom tři lidi, ale já jsem v astrální podobě, takže se nepočítám.

************

Když jsem se později probrala ve fyzické podobě, ležela jsme už na ošetřovně s obvazem na hlavě. Kolem mě seděl Harry, Ron a Hermiona.

„Konečně,“ pronesl Ron. „Já myslel, že to probrání bude trvat o něco méně, když jsi byla v té astrální podobě.“

„To, že je moje mysl aktivní, neznamená, že i moje tělo je čilé,“ odpověděla jsem mu a posadila jsem se na posteli.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě Harry.

„Docela dobře. Jenom mě trochu bolí hlava, ale to se asi není čemu divit,“ poznamenala jsem a sáhla jsem si na obvaz. „Kolik je hodin?“

„Odpoledne,“ odpověděla mi Hermiona. „Už jsme si stihli zajít na oběd a na hodiny. Teda kromě Harryho, který tady musel zůstat i přes oběd, a my jsme mu to jídlo museli přinést.“

„Ale pšššt,“ ztišil Harry hlas. „Pomfreyová neví, že jsem tady jedl. Ale na ty vyučovací hodiny jsem jít musel.“

Zasmála jsem se. „Takže co ještě jsem prošvihla?“

„Malfoy leží o kousek dál. Měli jsme hodinu s Hagridem a byli jsme u hipogryfů. Jenže Malfoy neposlouchal Hagrida a ve výsledku má zraněnou ruku.“

„Idiot. Patří mu to,“ procedila jsem skrz zuby.

„Jenže z toho bude mít možná problémy Hagrid,“ dodala Hermiona.

„Sakra. To už se mi tolik nelíbí,“ poznamenala jsem.

„A co jsi to ty předtím říkala o podrobnostech?“ zeptal se Harry.

„No, tohle bude možná trochu delší. Když jsem se probrala na té chodbě v astrální podobě, tak tam stála ta blondýna z pátého ročníku, co sem přestoupila,“ vysvětlovala jsem.

„Ta dcera té profesorky?“ zeptal se Ron.

„Jo. A ona tam stála, řekla něco o tom, proč jenom jsem nepoužila svoje schopnosti, a odešla,“ dodala jsem.

„Počkat. Ona ví, že…“ Hermiona trochu ztišila hlas. „Že jsi bilokantka?“

Pokrčila jsem rameny. „Ona i ta její máma jsou trochu zvláštní. S její mámou jsem se srazila na Příčné a přitom jsem cítila něco… Jak to jenom popsat… Prostě jako bychom si byly nějak podobné, nebo tak něco. Takové dočasné napojení na sebe navzájem.“

„Něco podobného jako s Harrym?“ zeptala se Hermiona.

„Ne, s tím je to úplně jiné,“ zavrtěla jsem hlavou. „U Harryho cítím něco jiného.“

„Co u mě cítíš?“ zeptal se Harry.

Podívala jsem se mu do očí. „Nevím. Něco mnohem pevnějšího, stálejšího a příjemnějšího. Jako kdybychom byli spřízněné duše,“ vysvětlila jsem mu a podívala jsem se mu do očí. Pousmála jsem se. Připomnělo mi to, jak dobře se s ním cítím.

„A to dočasné napojení jsi cítila u obou z nich?“ přerušil naše pohledy do očí Ron. Harry uhnul pohledem a já jsem se podívala na Rona. Přitom jsem koutkem oka zahlédla, jak se Hermiona uculuje.

„Jo,“ odpověděla jsem Ronovi. „A ještě když jsem byla v kabinetu ji odnést učebnice, tak se mě zeptala na moje rodiče. Prý ji někoho připomínám. Možná znala tvoje rodiče,“ řekla jsem a pohled jsem zase stočila na Harryho. „Říkala, že chodila do Havraspáru a věkově by to sedělo. Možná se jí na to někdy můžeš zeptat.“

„Možná…“ řekl Harry, ale byl pak přerušen madame Pomfreyovou.

„Ach, už jste vzhůru. Takže všichni pryč, potřebuje klid, aby se uzdravila.“

Po jejich odchodu mě madame Pomfreyová prohlédla. Dala mi něco na bolení hlavy a usoudila, že si tady pár nocí poležím. Škoda, je tady docela nuda. Hlavně že Malfoye pustila ještě dneska, přitom on naříkal mnohem víc. Možná je pravda, jak se povídá, že muž dokáže i z pouhého malého škrábance udělat vykrvácení. Ale na druhou stranu to, že tu nějakou dobu zůstanu, není tak špatné. Vyhnu se učení a nemusím nic dělat. Navíc se můžu i projít po škole, když budu spát.

A tak jsem hned tu první noc vyrazila na výzvědy. Hrad sice znám dobře, ale je příjemné se procházet v noci po hradě. Vždycky mi to připomene moji první noc tady. Tehdy jsem byla v astrální podobě a chodila jsem po hradě. Přitom se mi nějak podařilo dostat do ředitelny, i když vážně nechápu jak. A kromě téhle vzpomínky můžu chodit po hradě a třeba zjistit, kdo je všechno ještě vzhůru a kdo ne. Například podle světla pode dveřmi jsem zjistila, že profesorka Reedová ještě nespí.

Prošla jsem dveřmi a nakoukla jsem dovnitř. Nebyla tu sama, byla tu i její dcera.

„Elizabeth, proč jsi to udělala?“ zeptala se jí káravě její máma.

„Musela jsem. Přece taky chce zjistit, jestli k nám patří nebo ne.“

„Tak teď už víš, že nepatří.“

„Třeba ji to jenom nenapadlo,“ namítla Elizabeth. „Nebo to nestihla.“

„Anebo vůbec není jako my. A teď kvůli tomu tvému pokusu leží na ošetřovně.“ Počkat, ony mluví o mě? Tohle mi vážně připomíná tu první noc tady na hradě.

„Ale je v pořádku. Prostě si tam chvíli poleží.“

„A to, že tě někdo mohl vidět, tě nezajímá?“ namítla její máma. „Chceš, aby to dopadlo jako předtím?“

„Nechci,“ řekla provinile Elizabeth.

„Tak nech Katherine Beckerovou na mě. A teď běž na svojí kolej,“ řekla jí.

„Dobře. Dobrou noc,“ popřála jí Elizabeth a vydala se pryč. Jenže přitom dost zvláštním způsobem otevřela dveře. Vůbec se jich nedotkla a ani nemávla hůlkou, jenže dveře se přesto samy otevřely. Jako kdyby čarovala bez hůlky.