6. kapitola – Žiju, smiř se s tím

Soundtrack Buffy přemožitelka upírů – Going Through The Motions

"Prošvihla jsi píseň Moudrého klobouku," informoval mě Harry šeptem, když jsem se k nim posadila

„Prošvihla jsi píseň Moudrého klobouku,“ informoval mě Harry šeptem, když jsem se k nim posadila.

Spletla jsem se ve svém odhadu, že se teprve čeká na prváky. Už tu byli a zařazování právě začínalo. Trochu jsem doufala, že se všechna pozornost bude soustředit na ně, když jsem přicházela. Ale šepot, který pak nastal, dostatečně naznačil, že si mě asi pár lidí všimlo. To že jsem sebou vedla Gucciho na vodítku tomu moc nepomáhalo. Profesorka McGonagalová musela přestat vyvolávat jména prváku a šlehnout po šeptajících studentech přísným pohledem, než se zase uklidnili, a mohla pokračovat. A právě proto taky teď Hermiona se zamračila na Harryho, že vyrušuje. Tázavě a s malinkými obavami se na mě ještě podíval. Ani se nemusel ptát a já jsem mu bezehlasně odpověděla „Jsem v pohodě.“ Pak jsme museli počkat až do konce zařazování, než jsme se mohli bavit.

„Co jste to chtěl říct před zařazováním?“ obrátila se Hermiona hned na Skoro-bezhlavého Nicka, který tam seděl s námi.

„Ach, ano, ta píseň. Tohle nebylo poprvý, co nás Moudrý klobouk varoval. Někdy vycítí, že se blíží nebezpečí a varuje nás. Přitom nám vždycky radí to samé. Ať se semkneme a držíme při sobě.“

„S tím varováním má už trochu zpoždění,“ zamumlala jsem tak potichu, že to nejspíš Nick ani nezaslechl. Místo toho zaslechl huhlajícího Rona ptající ho se na to, jak to klobouk pozná.

„Podle něj se mají koleje spřátelit?“ ušklíbl se Harry a ohlédl se ke zmijozelskému stolu na Malfoye. Zamračil se přitom a zavrtěl hlavou. „To sotva.“

Narozdíl od něj se mi ta myšlenka spolupráce nezdála tak odpudivá. Hlavně když jsem si vybavila dnešní večer s Malfoyem. To jsme byli ke spolupráci donucení okolnostmi, protože jinak by se ani jeden z nás nedostal do školy. A kupodivu jsme to zvládli. Možná Moudrý klobouk má pravdu.

Harry pak pohlédl zase na Nicka, který se mu snažil vysvětlovat, že mezi duchy taková kolejní nevraživost nepanuje. Já jsem mezitím zůstala pohledem ještě chvíli u zmijozelského stolu, kde se Malfoy bavil se svými spolužáky. Tipuju, že jim taky nic o té cestě neřekne. Ale jakoby vytušil, že se na něj někdo dívá, a podíval se na mě. Na chvíli jsme se střetli, ale pak jsem pohledem rychle uhnula a pozornost věnovala zase svým přátelům tak akorát včas, abych postřehla jak Ron nechtěně urazil našeho ducha.

„Moudrý klobouk má možná pravdu. Třeba bychom měli spolupracovat s ostatními,“ povedlo se mi tohle téma znovu nadhodit poté, co Hermiona vynadala Ronovi, že je takový hulvát.

„S Malfoyem nespolupracuju,“ ozval se ihned Ron.

„Co kdyby jsi musel s ním spolupracovat, protože jinak by ses z té situace nedokázal dostat?“ navrhla jsem.

„To radši zkejsnu někde navěky než s ním spolupracovat,“ stavěl se k tomu dál odmítavě.

„I když to bude znamenat problémy?“ držela jsem se toho dál.

„Problémy by byli spíš ze spolupráce s Malfoyem. Nedá se mu věřit, ať by šlo o cokoliv, nějak by to obrátil proti nám.“

Tohle mi nesedělo. V minulosti mě sice hodněkrát podrazil, ale to bylo v prváku. V posledních pár letech už ani tak moc ne.

„U Malfoye musíme být vždycky opatrní, obzvlášť teď. Ale s ostatními kolejemi by se spolupracovat dalo,“ navrhla Hermiona.

„Třeba s Havraspárem?“ navrhl Harry a pohlédl směrem k Cho Changové.

„Já myslela spíš Mrzimor a Alice.“

„To mi připomíná,“ podívala jsem se na Harryho “ že ji docela mrzelo, žes ji přes léto nenapsal.“

„Jo, no,“ podrbal se Harry na hlavě. „Asi bych se jí měl omluvit.“

Po večeři jsme ještě museli absolvovat proslov naší nové profesorky, kterou se k mojí hrůze stala ta růžová ropucha z Harryho procesu. Nevím, co bylo horší. Poslouchat ji anebo se pak muset vydat na kolej okolo spolužáků, kteří si na nás ukazují, civí a něco špitají? Navíc těžko říct, jestli si ukazovali na mě jako na oživenou anebo na Harryho jako na cvoka. Aspoň jsme to mohli absolvovat spolu, zatímco Hermiona a Ron odváděli prváky.

Ve společenské místnosti jsme se ani jeden nezdrželi a zamířili jsme do svých ložnic. V naší ještě nikdo nebyl, tak jsem mohla v klidu vypustit Gucciho, vyndat mu misku a dát mu jídlo. Hned na to dorazila Parvati a Levandule.

„A je to tady,“ zamumlala sem si sama pro sebe a pohladila Gucciho.

„Kate?“ oslovila mě Parvati.

Zvedla jsem hlavu a pohlédla k nim. Na Levanduli bylo krásně vidět, jak přímo umírá touhou začít se vyptávat. Vypadala, že praskne.

„Jo, umřela jsem a pak zase ožila,“ odpověděla jsem jim dřív, než se stihli zeptat.

„Ale jak?“ vyhrkla Levandule. „Jak jsi tu mohla umřít? A pak se vrátit zpátky?“

„Někdo na mě seslal Avadu. Nestihla jsem postřehnout kdo,“ pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem ji odpovídat na její druhou otázku, netušila jsem jak vysvětlit svůj návrat zpátky a přitom nic moc neprozradit. Naštěstí sem náhle pocítila nějaké rozrušení a obrovskou vlnu vzteku. „Něco se děje. Vydržte chvilku, bude to jen pár minut.“

Víc už jsem jim k tomu neřekla, zanechala jsem tam své tělo a astrálně se přesunula za Harrym. Ten byl ve své ložnici a uprostřed hádky. K mému překvapení se Seamusem.

„Co se děje?“ ptala jsem se trochu zbytečně, protože vidět a slyšet mě mohl jenom Harry. Naštěstí zrovna přišel Ron, který byl stejně zmatený jako já a zeptal se na to samé.

„A víte co?“ zakončil jejich rychlé vysvětlení Seamus. „Nechci s ním spát v jedné místnosti, je to cvok!“

„Tohle už přeháníš,“ zavrčel Ron, kterýho to začínalo taky vytáčet. Aspoň mě se ještě dařilo být v klidu.

„Přeháním? Chceš snad říct, že všem těm nesmyslům o Ty-víš-kom věříš? Že věříš i tomu blábolu, že Kate umřela, když tady teď normálně chodí?“

Už jsem nebyla klidná. A v mžiku jsem se tam přímo před Seamusem zjevila.

„Takže podle tebe jsem lhářka?“ pozvedla jsem výhružně obočí.

„Ale… ty… jak…“ nedokázal ze sebe Seamus dostat kloudnou větu. Jen na mě zíral.

„Tak co? Myslíš si, že i já jsem cvok?“ udělala jsem krok.

„Ty mu věříš? A vy ostatní?“ obrátil se i na ostatní.

„Já jim věřím,“ přikývl Ron.

„Tak jsi taky cvok,“ ušklíbl se znechuceně Seamus.

„Ale naneštěstí pro tebe, hošane, jsem taky prefekt, takže bacha na jazyk,“ varoval ho Ron.

Seamus na to už nic nenamítl, i když chvíli vypadal, že za to ten školní trest riskne.

„Ještě někdo tomu nevěří?“ otočil se nasupený Ron po ostatních.

„Naši jsou mudlové a nic netuší,“ bránil se Dean.

„A babička říká, že to je nesmysl a že s Denním věštcem to jde z kopce. Brumbálovi věří. Návrat Vy-víte-koho byl jen otázkou času.“

Mírně jsem se usmála. Neville je fajn. Trochu uklidněná jsem se pak vrátila do své ložnice a do svého těla.

Jako první postřehla Hermiona, že se zase hýbu. „Co se stalo?“

„Jenom Seamus se chová jako idiot a nevěří, že se Voldemort vrátil,“ vysvětlila jsem jí stručně.

Čekala jsem, že se Hermiona taky rozlobí, ale místo toho si jen sklíčeně povzdechla: „Bohužel, není sám.“ Střelila pak jedním zlým pohledem po Levanduli, která se tvářila, že nás neposlouchá, přitom se snažila zachytit každé slovo.

„Něco jsem prošvihla?“ pozvedla jsem obočí.

„Jenom jsem řekla svůj názor,“ bránila se Levandule.

„Že ten tvůj názor nějak nápadně připomíná pomlouvání,“ obořila se na ní Hermiona.

„Vždyť vykládá jenom samé nesmysly. A v Denním věštci se přece píše, že…“

„Ne, prosím, znovu ne,“ zamumlala jsem si pro sebe a zacpala si uši. Cítila jsem vztek a frustraci a z ní vycházela horkost. Kdybych ji ještě chvíli poslouchala, asi bych omylem něco zapálila. Radši jsem proto vzala Gucciho a vydala se s ním ven. „Na tohle teď znovu nemám.“

Venku jsem měla aspoň klid. Už byla tma a měla jsem těsně před večerkou. Nejvyšší čas vyvenčit ho před spaním. Aspoň jsem se nemusela obávat, že tady narazím na někoho dalšího, kdo nám zase nebude věřit. Ale zároveň na mě dopadla I sklíčenost. Jednak to bylo kvůli frustraci a zoufalství z ostatních a taky kvůli vzpomínkám na Cedrica. Tyhle večerní procházky bývali naše. Venčila jsem Gucciho a přitom jsme si povídali. Nevadilo nám ani moc, když jsme to přetáhli, Cedric jako prefekt mě pak doprovodil zpátky na kolej a procházelo nám to. Ale teď jsem tu byla sama.

Zavřela jsem oči a po tvářích mi steklo pár slz. Věděla jsem, že tohle sama nezvládnu a tak jsem hmátla do kapsy. Vytáhla jsem si malou lahvičku lektvaru. Konečně jsem byla sama a mohla ho vypít. Trvalo to několik vteřin, než jsem pocítila příjemné teplo v hrudi, které se rozšiřovalo do zbytku těla a s ním přicházel I klid. Všechny problémy byly náhle pryč nebo už mě aspoň přestaly trápit.

Starosti mi dělalo maximálně jen to, že mi začíná docházet lektvar a že si budu muset přidělat

další. Jestli budeme mít lektvary hned zítra, tak by se mi mohlo podařit nabrat si tam hned nějaké přísady, které budu potřebovat.

Štěstí při mě stálo a hned ráno při pohledu do rozvrhu jsem zjistila, že nás ten den čeká dvouhodinovka lektvarů. Jinak byl ale rozvrh nic moc, protože nás měly ten den čekat ještě Dějiny čar a kouzel a nová Obrana proti černé magii. Kromě toho mě ještě čekalo věštění z čísel, ale na to jsem se spolu s lektvary těšila.

Jediné dobré na dějinách bylo to, že jsme je měli spojené s Mrzimorem, a proto s námi mohla sedět I Alice. Seděli jsme všichni v jedné dlouhé lavici, kde asi jen Hermiona z nás dávala pozor.

„Kate?“ oslovila mě potichu Alice, zatímco Harry a Ron spolu hráli na okraji pergamenu piškvorky. „Něco pro tebe mám.“

Zvědavě jsem se na ní obrátila. V ruce držela obálku.

„V létě jsme procházeli Cedricovi věci a bylo tam i tohle. Bylo to adresovaný tobě, tak jsme to neotevřeli, protože jsem si myslela, že bych to měla dát Harrymu, ale když žiješ, tak si ho můžeš přečíst.“

Dopis jsem od ní převzala a podívala se na něj. Bylo na něm prostě napsáno Kate. Poznávala jsem v tom Cedricovo písmo. Co mi mohl napsat? Vždyť mi mohl všechno říct.

„Nepřečteš si to?“ zajímalo Alice, když jsem na obálku nějakou chvíli jenom zírala.

„Až později,“ uklidila jsem obálku. „Až budu mít klid.“

Nemínila jsem to číst tady na veřejnosti mezi ostatními. Nevím, možná se pak rozbrečím, zhroutím, vybuchnu, cokoliv. Prostě na to chci mít soukromí. A víc lektvaru.

Před mými vytouženými lektvary byla ještě malá přestávka, kterou jsme strávili na nádvoří. Chvíli jsem uvažovala, že bych mohla mít teď klid přečíst si dopis, ale pak za námi přišla na chvíli Cho Changová a pak se Ron s Hermionou začali hádat. Přivedlo mě to na myšlenku, že se letos hádají nějak víc než loni. A docela dost za poslední dobu. Proč na sebe furt štěkají? A Harry mezitím uvažoval nad Cho. Při jejím přichodu jsem pocítila zároveň trochu radosti a nervozity a po jejím odchodu začal být zamyšlený, že nebylo těžké uhodnout, na co myslí.

„Co na ní vidíš?“ zeptala jsem se ho.

„Co? Na kom?“ tvářil se, že nechápe o kom mluvím.

„Ona,“ pronesla jsem otráveně a dala jsem dost najevo, co si o ní myslím. „Jako jo, je asi pěkná, ale tím to končí. Vždyť je děsně nesympatická.“

„Jenom žárlíš, že šla loni na ples s… no…“ začal Harry, ale pak se u Cedrica zarazil. Cítila jsem rozpaky. Nechtěl ho vytahovat, nechtěl mě tím trápit.

Přešla jsem to. „A byla hrozně majetnická. Vážně by si něco s ní chtěl mít?“

„Není tak strašná, jak říkáš, je milá,“ hájil jí Harry. „A kdyby jsi loni nešla s Jamesem a šla rovnou se Cedricem, přijala by moje pozvání.“

„A pak byste seděli vedle a musela bych jí celý večer poslouchat,“ vyděsila jsem se při té představě. „Ještěže jsi šel s Alice. Ta je mnohem milejší.“

„Jo, ale…“ Harry se odmlčel a větu už nedokončil. Zachránilo ho to, že zazvonilo a my se museli vydat do sklepení.

Stejně jako v předchozích letech máme zase lektvary se zmijozelskými. To je jediná věc, která mi lektvary kazí, Malfoyova přítomnost. I když většinu času se naprosto ignorujeme a já se můžu soustředit na lektvary.

„Chtěl bych vás upozornit, že do svých kurzů OVCE přijímám jen ty nejlepší,“ upozorňoval nás v průběhu svého projevu o nejlepších studentech a rozhlédl se po třídě. Patrně stejně jako já přemýšlel, kdo tam asi bude. Určitě mám šanci já a Hermiona. Kdybych se nedostala dál já, tak nevím, co bych pak dělala. Harry s Ronem by podle mě měli taky, ale stálo by je to hodně práce a Snape by jim to nesměl znesnadňovat. Proto si myslím, že budou mít šanci hodně zmijozelští, protože ty mají na to klid a Snape je nestresuje. K moji nelibosti se tu asi za rok sejdu s Malfoyem.

„Dnes si namícháme pohodový odvar, který je při zkoušek často vyžadován,“ pokračoval Snape a vytrhl mě z mých myšlenek. Slyšela jsem dobře? „Slouží k utišení úzkosti a k uklidnění. Při přípravě buďte opatrní, je to pokročilý lektvar, a pokud někomu ujede ruka s nějakou rukou, může dotyčný upadnou do hlubokého spánku, ze kterého se už nemusí probudit.“

Měl pravdu, byl to dost složitý lektvar. Přísady se museli bezpodmínečně přidávat v přesně stanoveném pořadí a množství, míchat je přesně stanoveným počtem pohybů v určitých směrech a hlídat přesnou teplotu plamene a mít na něm kotlík přesný počet minut. A když se to podělá, tak to už nepůjde zachránit žádným trikem. Ale já jsem byla asi jediná ve třídě, kterou tohle netrápilo, a spíš sem si to užívala. Složité lektvary mě baví. A zrovna u tohohle sem postup dobře znala a tak jsem se ani moc nemusela dívat do receptu, jenom abych se ujistila, že to dělám správně.

„Z vašeho lektvaru by teď měli stoupat drobné obláčky stříbřité páry,“ ozval se po nějaké době Snape. Pohlédla jsem na svůj kotlík, ze kterého vycházela stříbrná pára. S Hermionina taky trochu, ale tím to v naší třídě končilo. Někdy mi připadá zajímavé, jak naše kotlíky ve třídě můžou být tak různorodé. Aspoň to všechno nejsou jenom šedé břečky, občas má někdo tmavý dým, někdo zelené jiskry a někdo roztavený kotlík.

„Tenhle lektvar, už jste vařila, že ano?“ zeptal se mě Snape, když u našeho stolu zkoumal můj lektvar. Všiml si snad, že některé chyběly?

„V létě, když jsem pomáhala s lektvary v… když jsem pomáhala prostě s lektvary.“ Sice nás teď pravděpodobně pořádně poslouchal jenom můj stůl kde o Řádu všichni věděli, přesto bychom o tom neměli mluvit úplně na veřejnosti.

„Ano, viděl jsem je. Byly lepší než tento. Víte proč?“

Nakrčila jsem čelo. Jakože jsem se zhoršila? Ale tam jsem to přece míchala s vybavením Samanthy a…

„Používala jsem vybavení, které tam bylo a ne svoje,“ uvědomila jsem si.

„Například?“ nabádal mě dál, abych to rozvedla.

„Tam byl mosazný kotlík, ale ten mám taky,“ přemýšlela jsem nahlas. „A vařečka… Neměla by být kovová vařečka lepší než dřevěná? Proto se přece začal používat, ne?“

„Kdysi býval vzácný, a proto se s ním neplýtvalo na lektvaristické náčiní, to ano, ale když se pak začal používat víc v lektvarech, pozapomnělo se na výhody dřevěné vařečky. Dneska už to znají jenom mistři lektvarů a moc se to neví, že dřevo neuvolňuje do lektvaru takové množství stínové magie. Na většině lektvarech to není tak poznat, ale tento patří zrovna k těm, u kterých ano, i když ne tak výrazně.“

Zatímco já jsem si v hlavě dělala poznámku, že si musím pořídit dřevěnou vařečku, on už se přesouval k Harrymu. To už začalo dávat pozor víc lidí ve třídě, hlavně zmijozelští, protože tušili, že to dopadne špatně. Jedním uchem jsem poslouchala taky, jak kárá Harryho, že zapomněl na štávu z kýchavie, a mezitím jsem dokončovala lektvar a přesouvala ho do lahvičky k oznámkování. Vyčkala jsem pak do té doby, než se otočil k nám zády a zamířil ke katedře, abych rychle shrábla zbylé přísady k sobě do brašny. Proto jsem si jich tam nabrala víc, než jsem potřebovala. Naštěstí jsem to teď zvládla tak rychle, že to ani nikdo u našeho stolu nepostřehl. Harry byl naštvaný a Ron a Hermiona přesouvali svůj lektvar do lahviček. To už jsem mířila ke katedře se svou na otestování a oznámkování. I přes použití kovové vařečky jsem dostala za V.

Vrátila jsem se ke svému kotlíku a v klidu jsem přesunula i zbytek lektvaru do lahviček. „K čemu si ho ještě schováváš?“ zeptal se trochu otráveně Harry, který si toho vedle mě všiml. „Svoje V už jsi dostala.“

Zněl trochu podrážděně a nepříjemně, ale ignorovala jsem to: „Může se hodit. Hlavně když mají letos čekat ty NKÚ.“

„Připadá mi trochu jako paradox,“ poznamenala Hermiona, která se také vrátila k našemu stolu a začala uklízet po svém lektvaru. Akorát přitom zazvonilo a Harry se proto rychle sebral a odešel.

„Myslíš, že nám Snape chtěl pomoct a naznačit, že ho budeme potřebovat?“ napadlo mě.

„Pochybuju. Spíš jde o to, že ten lektvar je tak obtížný a stresující, že nejspíš přebije jeho účinky,“ uvažovala Hermiona, když jsme už i s Ronem vycházeli z učebny a mířili za Harrym do Velké síně na oběd.

„Já bych neřekla. Podle mě tě hlavně uklidní. I když teda záleží na tom, jak moc dobře ho připravíš. U některých ve třídě bych pochybovala,“ pokrčila jsem rameny.

„Možná by pomohlo pít ho při přípravě,“ navrhl Ron.

„Anebo nějaký podobný. Vlastně uklidňující lektvar a lektvar euforie mají podobné účinky,“ uvažovala Hermiona.

„Uklidňující nemá takové účinky. Ten tě jenom trochu uklidní, abys mohla racionálně uvažovat, ale nezabere tolik jako pohodový odvar. Ten tě teprve přinese pořádně klid.“ Hermiona se na mě trochu tázavě podívala a tak jsem rychle dodala: „Oba dva jsem v létě vařila do zásoby a se Samanthou rozebírala jejich účinky. Mohli bychom je někdy potřebovat. Ale euforii asi ne.“

„Co vůbec dělá?“ zeptal se Ron.

„Přináší pocit štěstí,“ poučila ho Hermiona. „Přitom je jeho příprava snazší než dnešního pohodového dryáku. Ale tuším, že nepatří do našeho učebního plánu, minimálně proto ho nemáme nikde v učebnicích.“

Tenhle lektvar mě docela zaujal. V knihovně bych se po něm měla poohlédnou a možná i po dalších letkvarech.

Ve Velké síni jsme konečně dohnali Harryho, který tam už obědval a pořád byl kvůli Snapeovi podrážděný. Sice jsme se ho snažili utěšit, ale když po sobě Ron a Hermiona začali štěkat, tak vybuchl a odešel na jasnovidectví. Zbytek oběda pak už aspoň proběhl v klidu, protože po tomhle se ti dva aspoň na chvíli přestali hádat. Při cestě na numerologii jsem s Herminou ještě na chvíli zavedla řeč na lektvary. Zkoušela jsem zjistil, jestli si nepamatuje, kde o lektvaru euforie četla. Doufala jsem, že jí to nebude nápadně, a bude to považovat jenom za moji obecnou lektvarovou zvědavost. Stejně se snažím vědět o lektvarech všechno, tak co? A když mi slíbila, že mi pomůže se potom v knihovně po tom podívat a dál to nerozebírala, tak jsem to považovala za úspěch.

I když nás jako další měla čekat Umbridgeová a na tu by asi nestačili ani všechny tyhle lektvary na světě. Už začátek hodiny začal protivně, když po nás všech vyžadovala sborový pozdrav. Jak kdybychom měli mít nacvičené a synchronizované všechno. Za pár hodin nám možná I začne říkat, jak máme sedět a kdy máme všichni pohnout hlavou. A nechápala jsem ani k čemu si máme psát tyhle cíle výuky. Copak nás z toho pak bude zkoušet?

Všechno se jí to pak začalo hroutit, když se Hermiona začala ptát na používání obranných kouzel. Až do té chvíle jsem si nevšimla, že tam nic o tom nebylo. Pak se do toho vložil Ron, Harry, Dean a Parvati a všichni postupně zpochybňovali to, že podle ní bychom neměli za celý rok vůbec zkoušet obranná kouzla a poprvé je zkoušet a u zkoušky. A to bylo pěkně padlý na hlavu. Taky jsem měla stochtí jí něco říct, ale místo toho jsem jenom nevěřícně zírala.

„Kdo by chtěl napadnou děti jako jste vy?“ zeptala se svým medově sladkým hláskem, ze kterého jsem měla chuť utrhnout si uši a hodit je ho jezera olihni.

„Kdopak asi… Co třeba lord Voldemort?“ odpověděl jí Harry.

Nechápala jsem reakci ostatních ve třídě. Ron vyjekl, Levandule vyděšeně vykřikla a Neville sklouzl ze židle na zem. Všichni věděli, že Voldemort je zase na světě, i když tomu někteří nevěřili. Tak proč se toho jména sakra tak děsí? Jenom Umbridgeová klidně hleděla na Harryho a srazila mu za to deset bodů a začala pak proslov o tom, jak je nám tvrzeno, že se černokněžník vrátil a že to je lež.

„Není to lež!“ vykřikl Harry. „Viděl jsem ho. Bojoval jsem s ním. My oba,“ vtáhl do toho I mě.

Ale já jsem tam seděla a snažila jsem se být zticha. Snažila jsem se udržet v klidu a nic nepodpálit. V duchu jsem počítala do deseti.

„Uděluji vám školní trest, pane Pottere!“ zvolala Umbridgeová a pokoušela se dál vplížit nám do přízně ponoukáním, že je naše přítelkyně, že to s námi myslí dobře a že za ní klidně můžeme přijít, když zaslechneme někoho vykládat něco o Voldemortovi.

„Třináct, čtrnáct, patnáct,“ mumlala jsem si potichu, když už mi čísla do deseti nestačila. Pokoušela se nás zatím přinutit dál ke čtení, ale Harry to nechtěl nechat být.

Vstal a přede všemi s třesoucím se hlasem se jí zeptal: „Podle vás teda Cedric Diggory zemřel jen tak, sám od sebe?“

Tentokrát už jsem šok třídy chápala. O Cedricovi jsme nemluvili. O tom, co se stalo na hřbitově, jsme mluvili jenom s Ronem a s Hermionou. Ostatní se proto teď na Harryho dychtivě dívali. A já jsem raději zavřela pevně oči. Začalo se mi to celé znovu vybavovat. Voldemort, ten strach, Cedricovo mrtvé tělo, křik, kletby, zelené světlo a temnota a prázdnota. Stejná která obklopovala i ty testrály. Pevně jsem sevřela rty a ruku sevřela v pěst. Zoufale jsem znovu zatoužila po těch lektvarech, které jsem měla ukryté v brašně. Pár doušků a tu úzkost by vystřídali pocity klidu.

„Smrt Cedrica Diggoryho byla tragická nehoda,“ prohlásila ledově profesorka.

Otevřela jsem oči. V ten moment jsem vzdala svoje pokusy o sebeovládání.

„Byla to vražda!“ vykřikla jsem a postavila jsem se vedle Harryho. „Voldemort ho zabil a vy to víte!“ Třásla jsem se. To s čím jsem celé léto bojovala, se dralo na povrch. A s tím i plameny v mých rukách.

Teď už měla celá třída důvod se tvářit vyděšeně a všichni, Ron a Harry, kteří seděli vedle mě, o krok ustoupili. Neville znovu sklouzl ze židle, několik lidí vyjeklo a všichni vyděšeně zírali na mě. I Umbridgeová trochu.

„Slečno Beckero…“ promluvila na mě skoro klidným hlasem. Zkoušela zachovat klid, ale úplně ji to nevyšlo, když se jí hlas malinko zatřásl.

„Potterová!“ zavrčela jsem a plameny malinko výš stouply. „Jsem Kate Potterová. Sama jsem tam šla za Harrym a Cedricem na ten hřbitov, ale pozdě…“ I mě se zatřásl hlas. Oheň se zmenšil. „Cedric už byl mrtvý.“

„Je nemožné, abyste je tam sama jen tak následovala, když jste byla v Bradavicích,“ namítla Umbridgeová.

Každým slovem mě víc vytáčela. A podle toho i reagovaly plameny. „Stejně jako je nemožné, abych teď čarovala bez hůlky?“ oponovala jsem. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Hermiona hůlkou něco hasí.

„Pouhý trik. Předem připravený,“ nenechala se rozhodit. „Oba pojďte sem a přestaňte laskavě s tím ohněm.“

Pevně jsem sevřela rty. Jak moc mě chce vytočit? Kolik ohně tu chce vidět?

„Uklidni se,“ položil mi Harry opatrně ruku na rameno. Zabalenou ji měl přitom co nejvíc do hábitu jako ochranu před ohně. „Nemá cenu to tu všechno zapálit.“

Podívala jsem se na něj. Necítila jsem od něj už tolik vzteku. Byl na ní pořád naštvaný, frustrovaný naší bezmocí, ale tohle všechno přebila upřímná starost o mě. Upnula jsem se na to. Znovu jsem začala v duchu počítat, dokud jsem se neuklidnila a všechen oheň nevyhasl.

Umbridgeová mezitím něco začala psát na nějaký růžový pergamen. Ani když jsme dorazili k její katedře, tak jsme neviděli co, jak nad tím byla skrčená. Ignorovala přitom naše zamračené a naštvané pohledy. Patrně ignorovala i naše prásknutí dveřmi při odchodu ze třídy, ale cestou jsem se stihla ještě omluvně podívat na Nevilla, který měl úplně ohořel učebnici.

Cestou k McGonagallové jsme mlčeli, teda dokud jsme nepotkali Protivu, ten nezačal provokovat Harryho a on na něj pak nevyjel. To už zaslechla I McGonagallová. Po přečtení vzkazu, ze kterého jsme nezahlédli ani kousek, nás zavedla k sobě do kabinetu.

„Je to pravda?“ vyptávala se nás. Harry ji postupně její otázky potvrzoval, zatímco já jsem zarytě mlčela. Vnímala jsem je, jen jsem neměla teď náladu se vybavovat a rozebírat to.

„Pokoušela jste se jí zapálit učebnu?“ obrátila se na mě.

„Neúmyslně,“ odpověděla jsem stručně. Čekala jsem nějaké kázaní, že jsem nezodpovědná, flákám se, dělám jen problémy, jsem drzá a podobně. Prostě to, co si o mě myslela už od začátku.

„Vezměte si sušenku. Oba.“

Překvapila mě. Čekala jsem trest. A nemluvila nijak přísně a úsečně jako vždy, naopak tam s námi seděla, mluvila tiše a znepokojeně a v podstatě jako normální člověk. Vlastně nám spíš vysvětlovala, že si máme v hodinách obrany dávat pozor.

„Dostal jste trest, pane Pottere, a docela mě udivuje, že jen vy,“ připustila a podívala se pak přímo na mě. „Budu jenom hádat, proč jste ho nedostala i vy, ale nejspíš se snaží ignorovat vaše schopnosti a tak vás za to nemůže trestat. Přesto se to snažte moc nepokoušet. Hlavně aby se nikdo z vašich spolužáků nezranil.“

„Já to nedělám schválně. Jde to těžko ovládat,“ bránila jsem se.

„Něco tu pro vás mám,“ zvedla se a došla do skříňky, odkud vytáhla velkou tlustou knihu vázanou v tmavě rudé kůži. Na přední straně v ní bylo vyražené logo Nebelvíru. „Profesor Brumbál chtěl, abych vám to předala, i když je to vlastně vaše dědictví a patří to vám obou. Co jsem pochopila, tak by vám to mělo pomoct zvládnout tyto nové schopnosti.“

Zvědavě jsem dovnitř nakoukla a prolistovala prvních pár stránek. Vykulila jsem oči, když jsem si přečetla na první stránce pár úvodních slov psaných troch kostrbatým písmem a pod nimi podepsaného Godrika Nebelvíra. „To je…“ zamumlala jsem.

„Snad vám to pomůže udržet emoce na uzdě. To platí pro vás oba.“

Byla jsem tak fascinovaná touhle knihou, že jsem jejich zbytek rozhovoru o úvodním proslovu Umbridgeové poslouchala už jen na půl ucha.

„Jdeš na večeři?“ zeptal se mě Harry, když jsme stáli venku na chodbě.

„Za chvíli. Nechci tohle tahat dolů, chci to uložit do ložnice do bezpečí,“ vymluvila jsem se a na schodišti jsme se rozdělili. Mířila jsem nahoru to ano, ale brala jsem to oklikou. Vzala jsem to cestou, kterou jsem za loňský rok nachodila už hodněkrát. Teď bych to zvládla možná i poslepu.

Vzala jsem za kliku a vešla jsem do opuštěného kabinetu, který sloužil něco jako naše klubovna klubu přátel bilokantů. Ale hlavně to bylo místo, kde jsem se scházela se Cedricem. Kde jinde bych si měla přečíst dopis od něho? Posadila jsem se na gauč a knihu Godrika Nevelvíra položila opatrně vedle sebe. Vytáhla jsem pak dopis a ještě na chvíli jsem se na něj zadívala, prstem přejela po mém jménu psaném Cedricovým písmem, a až potom ho otevřela začala číst.

Moje milovaná Kate,

Jestli tohle čteš, tak už nejsem s tebou.

A než se začneš divit, tak ano, věděl jsem o tom, že zemřu. Věděl jsem to od tvého posledního famfrpálového zápasu proti Kruvalu. Nemůžu ti toho moc prozradit kromě toho, že někdo cestoval časem z budoucnosti a my všichni jsme na ně/ni/něj/něho narazili. Takhle jsme přišli k tomu návodu, jak vyvolat Smrt. Ale pak jste si museli nechat vymazat paměť. Teda měli vymazat paměť I mě, ale protože ta osoba věděla o tom, co mě čeká, tak mi dala na výběr a já si zvolil tohle. A jsem za to rád.

Došlo mi, jak byla moje žárlivost pitomá. A hlavně u Harryho. Zbytečně bych promrhal naše poslední chvíle, a proto jsem tak vděčný. Mohl jsem takhle svoje poslední chvíle trávit s tebou. Věř mi, že nelituju jediné vteřiny. Už od chvíle, kdy jsem tě poprvé potkal pod vrbou mlátičkou jsem věděl, že jsi neobyčejná. Lituju maximálně toho, že ty první tři roky jsem si tě dostatečně nevšímal a to, jak jsi úžasná, jsem objevil až v posledním roce. A nemyslím to kvůli tvým schopnostem. Fascinovala mě, jak se do všeho vrháš a ničeho se nezalekneš. Ani Smrtky. Jen tak tě to napadlo, něco nemožného, a stejně jsi to dokázala.

Přál bych si, abych ti nějak mohl usnadnit můj odchod. Přál bych si být s tebou na pořád. A taky že budu. Ať skončím kdekoliv, budu na tebe pořád myslet. Pořád budu s tebou. Miluju tě a vždycky budu.

S láskou

Cedric

Zavřela jsem oči, ze kterých mi tekly slzy, a dopis jsem si přitiskla k hrudi. „Chybíš mi,“ řekla jsem potichu.

„Když jsem to psal, tak jsem netušil, že na sebe pak budeme pořád narážet,“ ozval se vedle mě Cedric.

Jak dlouho vydrží Kate její lektvary?

Jak se tam Cedric objevil?

Bude někdy někdo spolupracovat s Malfoyem?